protože nejenom v Americe, ale i v západní Evropě se začínají lidé omlouvat za své rasistické předky. A je otázkou,  jestli omluva nebo vymazání historie něčemu pomůže.

Co vy na to pane Zbořile?

„ V každém případě se domnívám, že to bude ještě i pro nejbližší budoucnost dost vážný problém. Já jsem vítal v Praze někdy po roce 93 nebo 94 profesora Zdeňka Salzmanna z Arizony, který byl etnolog a přednášel tady o všelijakých předsudcích,  stereotypech a autostereotypech různých populací. On nám tehdy říkal, abychom se vyhýbali používání slova rasismus, protože kdo používá slovo rasismus přiznává, že ví co je rasismus a že možná je také rasistou. Doporučoval abychom používali pojem populace, který je emocionálně neutrální, přesto výstižný. Salzmann, profesor na univerzitě ve Flagstaff, v  Arizoně, kde žil od roku 1947 a orientoval se na studium  místních  indiánských jazyků. V té době už se tam pro ně používalo,  nebo doporučovalo nepoužívat pojmenování Indián, ale „First  American“ a bralo se to už tehdy trošku  jako anomálie a pokus o napravování dějin,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Otrokářství už nejspíše neexistuje, ale rasismus tady je…

„Málo platné,  otrokářství existovalo, jeho nositeli byli britští kupci a mořeplavci,  španělští, arabští a  všichni ti další přicházející z Evropy. Říkat,  že něco takového nebylo nebo a že jsou lidé dodnes nakažení těmito stereotypy je sice možné, ale je to do jisté míry absurdní. Když obviníte člověka ze střední Evropy, že použil rasistickou nadávku, a vlastně ani nedokážete zjistit jestli jí pronesl,  a nikdo se ani neptal jestli umí tolik anglicky, aby tu domnělou rasistickou urážku řekl na veřejnosti, tak aby mu všichni rozuměli,  je v tom něco více než absurdního.

Navíc nás nezajímá ta  skutečná událost, ke které došlo přímo na místě, třeba v Minneapolis v posledních dnech, ale jen její mediální interpretace.  Hodně novinářů-zpravodajů si neodpustilo titulek „V Minneapolis zuří noční nepokoje a rabování“ a pak se dovíme,  že se jedná o několik desítek, stovek „zuřivých“. Možná se to rozroste na tisíce, ale  událost byla rozdmýchaná  mediální přehnanou pozornosti. Přitom se  zapomnělo, že šlo o člověka, na kterého byl vydán zatykač. Podobě je mediálně zpracováván „ten případ Chauvin“.

Mě  teď nezajímá,  jestli ty dva konkrétní případy byly vysvětleny přiměřeně, ale jak z toho byla vytvořena tak masově mediální záležitost.

Rasismus v Americe byl, možná, že ještě částečně existuje. Vzpomeňme, že Martin Luther King se považuje za proroka a nového muže Ameriky bez rasismu. Ale trvalo to ještě několik desítek let, než jsme se dozvěděli, že třeba i vojáci ve Vietnamu byli rozlišování (segregováni) podle barvy pleti a po svém návratu do Spojených států se nevědělo, zda je považovat za hrdiny,  nebo za padouchy, protože o  tom rozhodovala také barva pleti.

Takže nevím, jaká bude budoucnost tohoto hnutí proti rasismu, které nabývá různé podoby. Možná by stálo za to,  podívat se někdy do takových zemí, které jsou multirasové, multi-náboženské, multietnické jako je Indie a nebo  další země, na které se díváme někde skrze prsty jako na nějaké rozvojovky, ale ony jsou zřejmě mnohem dál než my si umíme ve fotbalové Evropě a v rasistických Spojených státech představit,“ dodává Zdeněk Zbořil

Vzpomínka:

Měl jsem v devadesátých letech na FFUK PhD studenta, amerického veterána „Afro-američana“ z Iráku, který u mne měl napsat práci o svých zkušenostech s rasismem v ČR. Měl s tím potíže, protože tvrdil, že se s tím v Praze nesetkal. Na mou otázku, zda se nemýlí, mi řekl, že nevím, co je rasismus. On, že je z Montgomery v Alabamě….. A to byl konec našeho rozhovoru, rozuměli jsme si.