EU nestanovila žádnou linii, po jejímž dosažení by byla spokojena. Má se Rusko vzdát některých území? Má předat některé nerostné zdroje západním korporacím? Má zavést homosexuální manželství? Má přijmout okupační správu? Jak vidíme na jiných oblastech, pro současné rozhodovací mechanismy EU je typická neustálá samovolná radikalizace. Co bylo ještě včera přehnané, to je dnes nedostatečné. To by se týkalo i požadavků na Rusko.

Pro nás je to zvlášť nepříjemné, protože velmi přátelský vztah k Rusku je už po staletí součástí české národní identity. Celé české národní obrození od Dobrovského přes Palackého, Jungmanna až k Masarykovi pracuje s myšlenkou slovanské vzájemnosti, což znamená v první řadě orientaci na Rusko. Nemuselo to znamenat obdiv k ruským politickým poměrům či institucím, ale lásku k ruskému lidu a ruské kultuře zcela jistě ano. Vzdát se přátelských vztahů s Ruskem znamená vzdát se češství. V každém případě platí, že vývoj vztahu k Rusku je dán vnitřní dynamikou vývoje západoevropských společností. Rusko samotné na něj nemá žádný vliv.