Rádi si mnozí vzpomenou na ruské tanky v pražských ulicích v pětačtyřicátém, ale současně by mnozí rádi zapomněli na tytéž tanky v týchž ulicích v osmašedesátém. A až si budeme připomínat zradu našich západních spojenců v osmatřicátém, rádi si vzpomeneme, že to byli jen Rusové, kteří nám tehdy nabídli pomoc proti Němcům, ale současně bychom rádi zapomněli na reálnou možnost této pomoci, když po té, co skutečně začala válka, byly jejich armády zatlačeny tisíce kilometrů od našich hranic a vrátili se až po dlouhých šesti letech….

Takže Vrbětice. Až si srovnáme v hlavě proč bylo možné, aby v areálu slovenské firmy na našem území bylo uskladněno takové množství munice o které věděly a měly zájem různé tajné služby světa, kromě té naší, až si ujasníme proč toto množství bylo hlídáno hlídačem asi stejně jako sklad nábytku, až se dozvíme co se ve skutečnosti mělo s touto municí v budoucnu stát a zda opravdu měla být předána bulharskému podnikateli, který ji měl dopravit do zemí, kam je patrně vývoz zbraní a munice zakázaný mezinárodními dohodami, až se dozvíme kdo všechno o celé kauze „dávno věděl“ a proč si ji politici, agenti a novináři přehazovali jako horký brambor až musela být národu zveřejněna dramaticky v sobotu v podvečer, pak se teprve budeme moci spravedlivě rozhořčit nad státním terorismem v důsledku čehož byly zničeny zbraně, které, podle všeho, měly zabíjet na druhém konci světa. A teprve pak se Vrbětice stanou součástí našich dějin, na kterou budou někteří vzpomínat a někteří chtít zapomenout. A stane se tak součástí našeho konfliktu dějin a naší paměti…