Na příkaz protektora K. H. Franka proto - ač nerad - přijímá předseda vlády Alois Eliáš dne 18. září 1941 mluvčí oněch novinářů. Na schůzce dostali jako pohoštění chlebíčky. Leč několika z nich se záhy poté udělalo špatně a jeden z nich, Karel Lažnovský, o měsíc později 10. října 1941 zemřel. Nacisté toho využili a označili jeho smrt za politickou vraždu, neboť byl hanebnými Čechy otráven.

Chlebíčková kauza přispěla k zatčení Aloise Eliáše, které Němci tajně připravovali již dlouho. Ale tohle se jim hodilo. Už 27. září 1941 byl zatčen v předpokoji Frankovy kanceláře a odvezen do sídla gestapa. Bylo vyhlášeno stanné právo. Popraven byl 27. května 1942 a s ním řada prvorepublikových důstojníků. Nic na tom nezměnil fakt, že zvláštní komise Říšského kriminálního úřadu v únoru 1942 konstatovala, že zatčený Eliáš nenese vinu na Lažnovského smrti.

Úřad říšského protektora a aktivističtí novináři prohlásili Lažnovského za národního mučedníka, v Praze bylo po něm pojmenováno nábřeží a začala se udílet novinářská cena nesoucí jeho jméno.

Není to kuriózní, ale svým způsobem i děsivé, jak se dějiny stále opakují? Nejde ani tak o skutky samé a to, kolik z nich se opravdu stalo tak, jak se prezentují, a které jsou jen obratnou mocenskou a propagandistickou manipulací, ale rovněž o to, co se na ně nabalí. Ten doslova průjem servility, arogantních obvinění a sentimentálních pomníčků. Aby bylo jasno, nemám nic proti uctívání skutečných hrdinů! Opakuji, skutečných! Těm ať se pomníky stavějí. A stejně tak souhlasím s tím, aby se bojovalo ve jménu pravdy, ale ne na základě pouhé domněnky, pomluvy či manipulace.

Nenávist má iracionální kořeny a často se pro ni nedá najít rozumné vysvětlení. Jako bychom pluli uprostřed řeky a už si nepamatujeme, kde ta řeka pramení a naprosto nejsme schopni dohlédnout, kam vlastně teče. Plácáme se uprostřed proudu, snažíme se plavat a neklesnout pod hladinu, a nevíme, co dělat. Na lodičkách kolem nás plují politici a bohorovně pokřikují, abychom se nebáli, protože mají vše pevně v rukách. Jenže nemají v rukách nic, protože ten proud je žene stejně jako nás. Ti chytřejší si to uvědomují, ale většina ne. Politici si asi naivně myslí, že když do té řeky nenápadně vlijí trochu špíny, tak se nejspíše voda rozestoupí, jako kdysi Rudé moře před Mojžíšem a jeho lidem.

A tak šíří pomluvy a lži, a ještě si myslí, že dělají užitečnou práci. Jenže ve skutečnosti spíše naštvou někoho na sousední lodičce. Má to však háček. Pokud je ta lodička větší než jejich, pak je mohou ti silnější shodit do řeky. To je pak křiku, že se porušují pravidla slušnosti! Topící se politici a novináři se najednou ocitnou ve vodě stejně jako my. Jenže na rozdíl od nás neumějí plavat a navíc považují za ponižující plácat se mezi lidem, a tak se rychle škrábou na nejbližší lodičku, i za cenu, že je to třeba ta, na kterou ještě před chvílí plivali. A začnou plivat na jinou, podle toho, co jim nařídí lodivod té, na které se zrovna ocitli.

Tak by se daly obrazně vylíčit lodičky, které unášely naše politiky za posledních sto let, protože vždycky se nakonec octnou v nějaké cizí, ať již pod vlajkou Vídně, Berlína, Moskvy, Bruselu či Washingtonu. Podle toho musíme rozumět ideologickým výpadům našich politiků a jim poklonkujících médií, ideologů a patolízalů. Vlajky se vždycky proměňovaly a proměňovat budou.