V lednu 2019 jsem dostal nabídku, zda bych nepřispěl krátkým komentářem do ankety Newsletteru IVK. Otázka zněla: „Je pět let po „Majdanu“ Ukrajina svobodnější a prosperující a je tím svět bezpečnější?“.

Nabídku jsem přijal, i když bylo zřejmé, že „nic nového nevymyslím“. A tak jsem se pokusil „jen“ popsat stávající stav. A i po více než dvou letech si myslím, že jsem podstatu „ukrajinského problému“ vystihl vcelku věrohodně.

Hned v úvodní větě jsem si dovolil parafrázovat výrok Václava Klause, když jsem napsal, že: „Význam současné „pomajdanovské“ Ukrajiny pro světovou bezpečnost asi nejlépe vystihl Václav Klaus, když prohlásil, že za největší problém z hlediska mezinárodního rizika považuje právě Ukrajinu“. (Zdroj: Podle serveru irozhlas.cz/zprávy ze dne 6. ledna 2019 „Klaus cítí rostoucí mezinárodní napětí. Za největší bezpečnostní problém označil Ukrajinu“)

A dále jsem pokračoval: „Tak geopoliticky nesourodý stát, jako je Ukrajina, ležící navíc mezi novými členy EU, resp. NATO a Ruskem, neměl být nikdy ani náznakem uveden v pokušení rozhodnout se, zda se orientovat na Západ, či na Východ. Ukrajině by byla slušela jakási, byť i nepsaná, neutralita, aby mohla provádět politiku vzájemně výhodné spolupráce jak s EU, tak s Ruskem.

Rozšíření NATO o státy bývalého sovětského bloku Rusko ještě skouslo, při přijetí pobaltských zemí již skřípalo zuby, ale jen politický diletant si mohl myslet, že se jen tak vzdá námořní základny v Sevastopolu.

Škody způsobené ztrátou ruských trhů, problémy s plynem, oligarchové ovládající ekonomiku, média i politiku, korupce, to nejsou typické znaky prosperity. A kde není prosperita, nebývá ani klid a mír.

Ale jsou tu ještě rozumně uvažující politici – prezidenti, Donald Trump a Vladimír Putin. I „skromné“ výsledky jejich dosavadních setkání dávají tušit, nakolik vědí, že cesta konfrontace není ta pravá. A jejich přátelská gesta při pozdravu v Paříži naznačují, že je ještě šance.“

Ano, tehdy šance ještě byla. V cestě jestřábům, kteří si to chtěli s Ruskem vyříkat „ručně“, totiž stál prezident Trump. Sice oslabený neustálým okopáváním kotníků a s rukama do jisté míry svázanýma obviněním z vměšování Ruska do amerických voleb, ale pořád prezident Spojených států s nezanedbatelnou mocí. Proto musel být odstaven. Jedinečnou šancí se staly prezidentské volby 2020, které se pravděpodobně zapíšou do historie jako jeden z největších volebních podvodů v dosavadních dějinách. Plán se povedl. Trump „byl prohrán“. „Demokratický pohrobek“ mírotvorce Obamy a „válečnického dua“ bez mandátu RB OSN Clinton–Albrightová se ujal úřadu a cesta k vyřizování účtů se „zabijákem“ Putinem se zdála být otevřená. A je docela možné, že mnozí Bidenovi souputníci už nyní litují, že pomohli jaderný kufřík vytrhnout z relativního bezpečí v rukách Trumpových.

To, že mocní tohoto světa chrání své velmocenské zájmy často na úkor jiných zemí, není žádným tajemstvím. Přitom jednoznačné určení viníků následných sporů a konfliktů nebývá mnohdy jednoduché ani pro odborníky na mezinárodní právo. To platí jak pro Moskvu, tak i pro Washington. Ovšem současná rétorika amerického prezidenta (pokud tedy dá dohromady souvislou větu bez pomoci), generálního tajemníka NATO a dalších exponentů Západu, ale i ukrajinských představitelů nedává příliš prostoru ke spekulacím o pravém viníkovi současné krize. Stačí si jen přečíst několik titulků v médiích.

Putin je zabiják, řekl americký prezident. Rusko stahuje svého velvyslance

Stoltenberg podpořil Ukrajinu, Kyjev požádal NATO o posílení vojsk v oblasti

Ukrajinský velvyslanec: Budeme pro NATO přínos, už jsme s Rusi bojovali

Moskva varuje USA, ať se drží dál od Krymu

Zelenskyj Bílému domu: Pomozte nám proti Rusku

USA uvalily sankce na Rusko, Moskva hrozí odvetou

Ruské ministerstvo zahraničí označilo americké sankce za agresivní, odpoví tvrdě

Moskva vyhostí v odvetě deset amerických diplomatů. Zakáže i působení některých fondů a neziskovek

Ukrajina hrozí útokem na „provokující“ lodě ruské rozvědky. V Donbasu se střílí

Pokud nevstoupíme do NATO, pořídíme si opět jaderné zbraně, zvažuje Ukrajina

Do Černého moře v květnu zamíří britské válečné lodě, píše tisk

Snad jen úplného flegmatika nebo ignoranta mohou nechat tyto znepokojivé zprávy v klidu. A i když s tím my, „řadoví občané“, nic nenaděláme, mnohým z nás jistě vytanou na mysli závažné otázky.

Byla chyba, že Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa a přitom si nenechal písemně potvrdit ústní slib o nerozšiřování NATO na východ?

Měl ruský ministr zahraničí Lavrov pravdu, když tvrdil, že Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu?

Jsou dodržovány tzv. minského dohody? A pokud ne, která strana je porušuje?

Jedná se o provokace Ruska vůči Ukrajině, nebo Ukrajiny vůči Rusku?

Je možné najít podobnost mezi Kosovem a východem Ukrajiny?

Jak daleko jsou mocní rusofobové Západu kvůli východní Ukrajině a Krymu ochotni zajít? Jen blafují, nebo jsou odhodláni přivést svět až k jaderné apokalypse?

Česká republika svým „opožděným“ vstupem do NATO – organizace, jejíž existence se dala ospravedlnit v době bipolárního světa, ale v současné době je spíše nebezpečná sama sobě – alespoň zdánlivě získala na důležitosti. Ani se dnes nechce věřit, jak se v září 1938 vyjádřil vrcholný představitel tehdy jedné z nejsilnějších mocností světa: „Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme!“

I proto bychom měli brát současné proklamace britského ministerstva zahraničí ve spojitosti s rozhodnutím vyhostit v reakci na informace o zapojení ruských zpravodajců do výbuchu ve Vrběticích 18 ruských diplomatů, že „Spojené království vyjadřuje plnou podporu svým českým spojencům“, minimálně s rezervou.

Ovšemže naše přijetí do NATO v roce 1999 nebylo zadarmo. Ještě ani neoschnul inkoust na příslušných dokumentech a České republika sehrála roli užitečného idiota, když povolila letounům aliance využít její vzdušný prostore v souvislosti s bombardováním našeho tradičního spojence – Srbska, tehdy ještě Svazové republiky Jugoslávie s hlavním městem Bělehradem. Do první bojové akce NATO proti suverénnímu státu se tehdy poprvé od konce druhé světové války zapojilo i Německo.

V souvislosti s tím není bez zajímavosti, že v sobotu 17. dubna si Srbsko připomnělo smutné výročí kapitulace jugoslávské armády, jíž 6. dubna 1941 předcházel drtivý útok Luftwaffe na Bělehrad a další strategické cíle.

Stejnou chybu jako v roce 1999 bychom v souvislosti s Ukrajinou už neměli opakovat!

Nechat se zatáhnout do vnitřních rozbrojů této „banánové republiky“ je hazardem.

Česká republika by měla podporu NATO Ukrajině proti Rusku rozhodně odmítnout!