Můžete nám k tomu něco říct pane Zbořile?

„Mohu, protože mám dvě nebo tři vzpomínky, které mně stále ještě zůstávají v paměti. První je ze školních let na měšťanské škole,  kdy jsme ještě žáci museli chodit uklízet okolí Stalinova pomníku,  zametat cestičky v předvečer odhalení pomníku Takže jsem viděl pomník připravený k předvedení na veřejnosti z blízkosti a vzpomínám si na různé žerty anekdoty, které se s odhalováním toho pomníku spojovaly. Ale tehdy byly ještě velmi mírné.

Jako posluchač Filozofické fakulty jsem chodil na přednášky z dějin umění pana profesora Pečírky. Ty byly tehdy v budově  Právnické fakulty a přímo z okna jsme viděli, jak se Stalinův pomník likvidoval, postupně se odřezávaly některé jeho části. A pak jsem dokonce viděl ten výbuch, který se ukazuje ve všech možných filmech, jak se rozlétla jeho velká část. Říkalo se, že to bylo tím, že tam ta vložená nálož výbušniny byla příliš velká. Pomník byl obložen kulatinou a ta vylétla do povětří. Pamatuji si, jak později jeden budoucí velmi dobře známý kunsthistorik byl první, kdo si toho  všiml. Přerušil přednášku pana profesora vzrušenými slovy „Ono jim to bouchlo!“.

Pro nás bylo bourání Stalinova pomníku znakem, že se nejen v Moskvě, ale i tady v Praze v roce 1962 něco děje, a že přinejmenším stalinistická éra české politiky někam pomalu opravdu odchází, i se svými symboly,“ uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

A současnost nebo nedávná současnost…

„A pak konečně jsem měl třetí zážitek, když Mirek Melena a jeho liberečtí kolegové z okolí Ypsilonky a  pana architekta Hubáčka přišli na Hrad s nápadem, že místo Stalinova pomníku,  by se tam mohl instalovat jakýsi metronom, který tam skutečně dodnes stojí. Měl symbolizovat  „návrat dějin“ do Prahy, návrat času do bezčasí, proměnu  doby minulé. To se zalíbilo Václavu Havlovi a téměř okamžitě bylo rozhodnuto, že něco takového tam bude, ačkoliv jiných nápadů byla tehdy celá řada. Od diskotéky v podzemí a v podstavci  Stalinova pomníku, až po nějaké fantasmagorické nápady.

Pro mne byl příběh Stalinova pomníku nejenom vyprávěním politických událostí a politických dějin,  absurdity politických dějin té doby, ale byl to i příběh architektů Jiřího Štursy a jeho ženy Vlasty, ale hlavně sochaře Otakara Švece, který byl nedávno zpracován Viktorem Polesným pod názvem Monstrum jako hraný dokument (2017). Mně se tento film zdá nejen realitě odpovídající a charakteru tohoto symbolu doby popisující. Je nejen odpovídající skutečnosti,  včetně osudu Otakara Švece samotného,  ale svým upozorněním na  tragické události a legendy, které provázely  život tvůrců tohoto symbolu,  jejich rodin a jejich  politického okolí, je také  odkazem na absurdnost doby, která potřebuje stavět monumenty, aby je po  mohla se stejnou okázalostí bourat.

Samozřejmě mne zaujalo i to, že autor tohoto dokumentu si položil otázku, co by na Letenské pláni mohlo nebo mělo stát dnes, když jde i o vztah k  panoramatu Pražského Hradu. To sice vypadá mohutně, ale zase není tak staré,  aby se nedalo nějakým způsobem dál dotvářet nebo rozvíjet.

Takže  film  Monstrum,  který nedávno vznikl,  je docela zajímavý,  i když je to samozřejmě příběh, se kterým někdo pracuje s historickým zpožděním a s jeho aktuální  interpretací. Ale proč ne, je to autorovo právo na výklad historické události, stejně jako pro mne je to zážitek osobní a myslím si, že svým způsobem nesdělitelný. Mimo jiné i proto, že symbol J.V. Stalina, který je dnes jedněmi denuncován, ale na druhé straně téměř zbožňován jako vítěz nad německým imperialismem a nacismem, tak je i dnes vlastně neuzavřený. Jako by byl ještě nedopovězený a mnoho lidí na světě si myslí, že je jiný než ten, který je dnes v kritickém historickém psaní tradován,“ dodává Zdeněk Zbořil.