Vrbětická kauza k tomu ještě ukazuje, jak pandemie agresivního chování čili 2. studená válka, potvrzuje, že od starověku se chováme stále stejně. Tak hodnotí publicista František Roček poslední léta  člověčenského dění.

Od koronaviru k Vrběticím

Nový koronavirus SARS-CoV-2 se pandemicky rozšířil díky letecké dopravě v rekordně krátkém čase. Naštěstí úmrtnost je nízká - několik málo procent z populace. Pandemie vyburcovala státní administrativy k protiepidemické „civilní obraně“. Jde o dobrou přípravu na pandemie s možnými velmi smrtícími následky, které se mohou kdykoliv objevit.

Koronavirová pandemie představuje též zajímavý test lidského chování. Kromě obecného vzorce solidarity potvrdila, že se nic nemění na zneužívání problémů pro cíle ekonomických a politických skupin v regionálním i mezinárodním kontextu. Toho je důkazem též politická kauza Vrbětice. Ze dne na den nahradila dosavadní mediální show koronavirového typu.

Inflace článků a keců

KORONAVIRUS - V dubnu 2021 v českém mediálním prostoru bylo zveřejněno 39 000 informací, v nichž kraloval termín koronavirus. Zhruba 20 až 30 % článků je duplicitních na různých webech a v rámci novin (a jejich webů) v krajských či okresních mutacích.

Kromě toho význam informací je mnohdy jenom momentální a nejistý: V dubnu 2021 většina informací byla v internetovém mediálním prostředí - přes 31 000. V TV bedýnkách se objevilo přes 900 informačních výstupů a v rozhlasu 700.

VRBĚTICE – Toto slovo se letos do konce dubna 2021 objevilo v mediálním prostoru nejméně v 8 500 výstupech, ale drtivá většina až od 17. dubna 2021. Např. od 29. března do 4. dubna se objevilo slovo Vrbětice jedenkrát.

O 10 dnů později 27. dubna to bylo již 500 výstupů: V papírovém tisku 73 článků, 13 v televizi a 16 v rozhlasu. Zbytek, více než 300 informací, připadalo na internetovou (on line) džungli.

O variantách neznámé reality

Když premiér Babiš 17. dubna 2021 povídal na tiskové konferenci o zapojení důstojníků ruské vojenské zpravodajské služby GRU do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014, byla to informace zároveň překvapivá i samozřejmá.

Podskupina 3B uvažuje o unikátní souhře diletantství, lenosti, ze zanedbávání elementárních opatření a možných důsledcích nečekaných projevů fyzikálních zákonů, které společně zapříčinily výbuchy ve Vrběticích.
Na cestě k bezbožné víře

První dvě skupiny něčemu věří bez předložení důkazů. Lidé z obou protikladných skupin cítí jasné signály toho, že mají pravdu. Nedostatek důkazů znamená, že fakta nahrazují vírou. Takové jednání většiny odhaluje, že uvažování moderní společnosti je stále na úrovni starověku. Od chvíle, kdy se objevily psané dějiny,  máme informace o tom, že klíčová pro spravování území jsou nejen moc a finanční prostředky vládnoucí skupiny, ale také víra obyvatelstva ve vládcovy úmysly a vysvětlení událostí. Nevěřící jsou od starověku nepřáteli státu.

Situace v ČR, vzor duben 2021:

Přístup těch, kteří nevěří v ruskou stopu, je nevírou nepřátel, blbců, dezinformátorů. Objevují se proti nim jako hrdinská gesta až hysterické předsudky typu: „Putinovo Rusko důsledně odmítá dodržovat mezinárodní pravidla a mezinárodní právo. … Je absolutně nezbytné vyhubit v EU ruskou korupci politických špiček. Nelze už nadále tolerovat, aby Gazprom zaměstnával jako lobbisty německé exkancléře, respektive exkancléřky bojující zuby nehty za plynovod Nord Stream 2. Protože jde o záležitost kolektivní bezpečnosti kontinentu, měla by ji coby riziko prvního řádu řešit v prvé řadě kontrarozvědka…“ (Karel Dolejší, Gordický uzel evropské politiky vůči Rusku, 19. 4. 2021, Britské listy).  

Jde až o hysterické křeče podobné nacistické propagandě nebo odsudkům vůči Západu a NATO socialistickými propagandisty. Ale je to i ve stylu farizejů, kteří v podobné „společensko – vládní“ náladě nechali popravit (s využitím římské exekutivy) protirežimního aktivistu Ježíše z Nazareta.

Ukazuje se, že čas a prostor iracionality je nekonečný.

Ve vrbětické kauze s odstupem času bude zajímavé sledovat primitivnost lidského uvažování a hodnocení „vzor duben 2021“.

Při hodnocení tohoto jevu je možné popsat reakci jako akt víry a čas karnevalu. Vrbětickou kauzu lze označit též za karneval 2. studené války. Je to hra na téma „vážné řešení situace“, která je nevážná, protože vyžaduje jenom víru. Nejsou předloženy jednoznačné důkazy zlovolnosti ruského útoku ve Vrběticích, ale panuje jenom podezření. Je to hra na vážnost.

V Lidových novinách 28.4.2021 Zbyněk Petráček v komentáři „Očerňuje-li se apel na důkazy, něco je špatně“ mj. uvedl: „… debata o důkazu přímé účasti mužů z GRU ve Vrběticích v říjnu 2014, se vede v rovině víry. Věříš BIS? Nebo věříš Kremlu? Při nezveřejnění důkazu to nejde jinak, což vede k podivnostem. Ti, kteří apelují na zveřejnění důkazu, jsou cejchováni za putinofily, ba zrádce, kdežto ti, kteří apelují na víru v BIS a utajované důkazy, se pasují na obránce liberální demokracie".

Tady něco nesedí…. U Vrbětic je žádoucí důkaz zveřejnit. Jinak se dál posílí sázka na víru, už příznačná pro „liberálně demokratický“ Západ. „Věříme ženám,“ hlásá hnutí MeToo! „Věřím svému hráči,“ říká fotbalový trenér ve věci údajné rasové urážky. „Věřím BIS,“ tvrdí v Česku politici i média. Někomu by to mohlo připomenout středověk a víru v panovníky z milosti boží.“

Petráček není velký fanoušek Ruské federace. Je pouze zastáncem zdravého rozumu. Chce rozumná pravidla hry. Nic více.

Bezbožná víra a Raymond Aron

Připomeňme si, co Aron napsal (Historie XX. Století, Paříž 1996, Academia Praha 1999):  „Všechny národy usilují o stejný ekonomický systém… Všechny národy hlásají svou oddanost demokratickým hodnotám, rovnost lidí a blahobytu pro všechny… Způsob uspořádání industriální společnosti rozpoutává vášně, protože volba systému s sebou nese přimknutí se k některému z táborů, přijetí víry či téměř jakéhosi náboženství.“ (s.61)

Důležitý je jeho motiv sekulárního náboženství, tedy víry bez boha: Sekulární náboženství. „Člověk není nábožensky založený jenom tehdy, když uctívá nějaké božstvo, ale dá-li všechny zdroje svého ducha … do služeb jediné věci nebo jediné bytosti, z níž se stal cíl a účel všech pocitů a činů… Sekulární náboženství dokáží přivést duše k téže oddanosti, k téže nesmiřitelnosti, k témuž bezvýhradnému zanícení jako náboženské víry v dobách svého nejautoritativnějšího a nejrozsáhlejšího vlivu..“ (str.151)

K tomu lze dodat, že nakonec záleží jenom na tom kolik máte prostředků a moci, abyste si svoje pojetí hry (či nehraní s jinými) prosadili.

Dejme ještě jednou slovo panu profesorovi z Holandska: „Hru je možno kdykoliv přerušit nebo ji úplně zanechat. Není uložena fyzickou nutností a ještě méně mravní povinností… Teprve druhotně, tím, že se hra stává kulturní funkcí, objevují se v souvislosti s ní pojmy nutnosti, úkolu a povinnosti.“ (Johan Huizinga, Homo ludens, Mladá fronta, Praha 1971, edice Ypsilon, str.15)

Cesta od Homo ludens ke karnevalu

Žil byl Johan Huzinga (1872) z Groningenu v Holandsku, v Leidenu 15. 6. 1938 napsal předmluvu ke slavné knize Homo ludens, v roce 1942 na řadu měsíců skončil v koncentračním táboře, nakonec v nuceném pobytu v Geldernu v únoru 1945 zemřel. V knize Homo ludens ukazuje, že hra je starší než kultura. Pojem hra má blízko k archetypům, aniž to Huizinga přímo říká.

Pravidla jsou tedy závazná jenom v případě, pokud se hry na pravidla účastníte. Hra není povinností.

Věřit tomu, co řekl o Vrběticích Babiš, je stejně nepodstatné jako věřit prohlášení vlády, že musí národ jít do války proti nepříteli. Jít do války proto může být vykládáno též jako přijetí bláznivého rozhodnutí – jako účast na karnevalu. Totéž platí i o Vrběticích nebo o předvolebních slibech.

Slovo hra lze přizpůsobit lidskému hemžení třeba transformací do slova karneval. V knize „Karneval vítězství“ (AOS Publishing, 2018) o konci 1. světové války v Československu, jsem upozorňoval: „Nesmí nás plést, že slavnosti karnevalového typu jsou spojeny s komickými výstupy či smíchovými obřady (M. M. Bachtin, Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, Odeon 1975, str. 8) Karneval je projevem smíchu, je vtažením všech do víru hry na něco, jako třeba ve středověku při „svátku hlupáků“, nebo jako ještě dnes např. formou masopustu. Nebo vrbětického vládního prohlášení a následného honu na ruské a proruské čarodějnice.

Ale vraťme se ke karnevalu. Podobně jako válka nebo politická kauza/aféra „karneval nezná dělení na účinkující a diváky. Nezná rampu ani v zárodečné formě… karnevalu se nepřihlíží, karneval se prožívá…“ (M. M. Bachtin, str. 10)

Proto Vrbětice jsou jenom jedním políčkem v 2. studené válce o politicko-ekonomickou dominanci. Proto Vrbětice lze považovat za nezávaznou hru, o které lze hovořit i takto:  Dne 17. dubna 2021 začal velký politický karneval.

Zahájili ho předseda vlády Andrej Babiš a 1. místopředseda vlády, ministr vnitra ČR a tehdy i na půl úvazku ministr zahraničních věcí Jan Hamáček na mimořádném brífinku vlády ČR.

Babiš říkal: „Na základě jednoznačných důkazů získaných vyšetřováním našich bezpečnostních složek musím konstatovat, že existuje důvodné podezření o zapojení důstojníků ruské vojenské zpravodajské služby GRU, jednotky 29155, do výbuchu muničního areálu skladu Vrbětice v roce 2014.“

Ústecký senátor Jaroslav Doubrava to okomentoval slovy: Hovořil o jednoznačných důkazech, ale vzápětí uvedl, že jde jenom o „důvodné podezření“.  Ale z jednoznačných důkazů nemůže být podezření, ale jenom jednoznačný důkaz, naprostá jistota. Vítejte na karnevalu.

Projevy víry bez boha v praxi

Doslova učebnicově se o víru opírala i vedoucí katedry východoevropských studií FSV UK v Praze Daniela Kolenovská (Vrbětice jako součást zpravodajské války? – rozhovor, 27. 4. 2021, neviditelnypes.lidovky.cz). Uvedla: „…Moje bádání v archivu Ústavu pro studium totalitních režimů mi říká, že služby jsou schopny konstruovat jinou realitu a uvádět lidi do nejrůznějších situací. Ale nemyslím si, že dnes, kdy jednáme o tom, že se skrz výstavbu Dukovan spojenecky svážeme s jinou zemí, že by si naše služby s námi, tedy se svou vlastní společností, takto hrály. Takže ano, věřím…“  

Ševčík totiž řekl: „…Docela mě fascinuje skutečnost, že výplodům instituce, které velí osoba vyznamenaná CIA, tak lehce ve své nenávisti k Rusku podlehne velká část médiokracie, jako politikové, ale i řada našich spoluobčanů, přičemž žádný přesvědčivý důkaz předložen nebyl. Ještě jednou připomenu něco mladším čtenářům – že největší zločinci, kteří nejvíc uškodili naší zemi, ani z Ruska nepocházeli, ale byli to Ukrajinci (Brežněv) a Gruzínci (Stalin, Berija). V této záležitosti věřím spíše expertům typu pana Šándora než alarmistům ze senátu a současné opozice.“

Obava před názorovou protiruskou inkvizicí se objevuje jako určitý podtón u řady osob, které byly osloveny médii. Nechtějí říci naplno, že nevěří podivnému příběhu o ruském teroristickém výsadku.

Obezřetně ke zjištění policie přistupuje např. bývalý vojenský přidělenec v Rusku a bývalý náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky Rostislav Pilc: „Věřím, že informace jsou důvodné, nijak je nezpochybňuji. Jen mi ale přijde podivné načasování, že zrovna po sedmi letech, když se řeší tendr na Dukovany, tak se objeví informace takového významu,“ reagoval Pilc pro Hospodářské noviny. (ihned.cz, 17. 4. 2021)

Pilcova slova jsou rozkošná. Říká „věřím“, že něco je „důvodné“. Ale ve skutečnosti říká, věřím, že snad mohu věřit. Ve vztahu ke kauze Vrbětice to znamená to, že to není jisté, ale máme před sebou jenom důvodné podezření, někdo je důvodně podezřelý. Podezření není jistota. V rámci procesu podezření je nutná i víra, že proces „může“ pokračovat až do stupně získání jistoty – důkazu. Svou víru ale Pilc mění v nevíru, aniž by to tvrdě vysloví. Jakoby na okraj řekne „jen mi ale přijde podivné…“ Pokud ve dvou větách po sobě potvrdíte víru a potom vyslovíte, že ve víře je něco podivného, říkáte tím, že nevěříte. Ale využijete k tomu techniku okecávání, aby vyslovení nevíry nebylo mezi věřícími tak pohoršující.

Opatrný je i hojně citovaný generál ve výslužbě a exšéf vojenské rozvědky bezpečnostní analytik Andor Šándor: „Překvapilo mě oficiální vysvětlení událostí ve Vrběticích, s nimiž přišla česká vláda. Já netvrdím, že to není pravda. Ale nedostali jsme ani jeden kvalitní důkaz toho, že tohle (výbuch skladů – pozn. red.) učinili agenti GRU. To, že Čepiga a Miškin byli v té době v Ostravě – je potvrzeno záznamy z hotelu, ale to, že skutečně byli (ve skladech – pozn. red.) ve Vrběticích, popírají jak představitelé firmy Imex Group, tak i její advokát,” poukázal na klíčové neshody kauzy český generál. (30. 4. 2021 -cz.sputniknews.com)

Nebo: „… zvláštní je na této kauze i to, že muniční sklad ve Vrběticích nepředstavoval pro Ruskou federaci žádné nebezpečí…“ (18. 4. 2021, zpravy.aktualne.cz)

Je to jenom sen?

Autor má pocit, že kdyby ještě dnes žil Johan Huizinga, řekl by: „Je to zajímavé. Všiml jste si toho, jak se rýsují určité vzpomínky v jednání kolem Vrbjetyc v kontextu Evropy? Jako v třicátých letech? Vtírá se mi na mysl obava z nejednoznačného jednání především v rámci dnešní EU. Chaos dneška připomíná chaotické jednání evropských mocností v třicátých letech. A především jednání Němců zhruba v letech 1930 až 1933, kdy sbíral Hitler sympatie. Připomíná mi to současné reakce Čechů. Zajímavé.“

Samozřejmě bych z toho, co řekl, moc nechápal. Samozřejmě by si toho Huzinga všiml. Co by asi na to řekl?
Snad tohle: „Podívejte se třeba na životopisy a vzpomínky říšského ministra průmyslu Speera. Tam je řada signálů. Ale pozor! Nikdy to není na jednom místě více než dvě tři věty. Jenom něco poznamená, dovysvětluje. A podívejte se na knihy vzpomínek lidí ze západní Evropy a z Ameriky o Evropě, o tehdejší politice. Ale jenom na ty, které čerstvě vyšly tehdy v roce 1937 a 1938. Nebo které vyšly maximálně dva tři roky po válce. V ten čas si spíše stěžovali, než aby si hráli se vzpomínkami. Tehdy to ještě nebyly vzpomínky, ale nepříjemná zkušenost. Nepříjemná asi jako když máte v létě opruzený stehna. Ale, to jenom, kdyby jste…, vždyť víte.“