V těchto dnech si připomínáme konec druhé světové války, u nás se dříve slavil 9 května, teď je to 8. května, ale dá se říct , že jinde je konec války spojen  i s jinými  daty.

 Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„ Je to zvláštní,  že když vzpomínáme na nějaké významné dny, které ještě dnes mají svoji vážnost u publika, tak se dost často vztahujeme k  nějakým válkám, začátku nebo koncům válečných operací a zapomínáme na to, že nejenom pracujeme s historickými fakty, ale ta fakta dokonce vytváříme. Mnozí historici soudobých dějin anebo moderních dějin se nad tím zamýšleli:  zda a jakou úlohu  daný historický fakt má a vždycky došli k závěru, že nejde jenom o interpretaci toho faktu, ale dokonce i o jeho vytvoření A to, že odpovídá konkrétní aktuální situaci,  se kterou pracuje jakýkoliv politický režim. Nemusíme se dnes  dívat jenom do Spojených států, do Ruské federace, do Číny a přemýšlet nad tím, jak je zneužívána nebo využívána historie a jak je vlastně vytvářena. Pravda je, že vlastně tyto tři státy, velmi často na veřejnosti citované jako velmoci, vyšly na scénu světových dějin  z minulosti  druhé světové války, nebo doby nebo krátce po ní, že žijí všechny tři  v jiném historickém čase a v jiném historickém prostoru.

A když si uvědomíme, že hledání pravdy nebo pravda an sich je  vektor, ať už časový nebo prostorový, tak vlastně jsme u toho,  co je kamenem úrazu v dnešní době anebo jím není,“ uvedl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

8. nebo 9.květen?

„Pro většinu Evropanů, a samozřejmě i pro nás,  je spor o 8. nebo 9.květen podivuhodnou politickou hádanicí z 90.let a spousta lidí si dodnes myslí, a je jedno, jestli je to komisařka Jourová nebo někdo z Bezpečnostní informační služby, že na tom 8. nebo  9. květnu závisí správnost výkladu moderní historie. Ve Spojených státech si myslí,  že je důležité, aby všichni věděli, že se bojovalo ještě dávno po skončení války v Evropě na Okinawě a že se američtí generálové a politici,  nebo alespoň tehdejší dva za sebou následující američtí prezidenti obávali, jak oni říkali,  statisíců  obětí mladých Američanů. A že toto skončilo 2. září podpisem na Missouri. Už i Japonci se nad tím datem zamýšlejí a málokdy chtějí mluvit o porážce císařského Japonska, ale jenom o jakémsi přerušení vývoje a o rekonstrukci své interpretace historických události.

No, a samozřejmě,  pak jsou ještě země, pro které válečná situace, válečný stav, teprve nastává v roce 1945. Britská armáda, francouzská armáda, a dokonce i ta, která ještě vznikla za vichystického režimu, přece zahajují své války v jihovýchodní Asii. A ty dvě zapomenuté, tak zvané policejní operaci v Indonésii z roku 1947, 1948 už ani neevidujeme v nějaké světové historické chronologii.

Až na tu vietnamskou si můžeme vzpomenout, protože ta trvala téměř osm francouzských let, a později těch dalších 20 let nebo 22 let amerických. A dokonce jedni ji nazývají vietnamskou válkou,  jiní americkou nebo také jen  francouzskou válkou ve Vietnamu.

Stejně tak si v Koreji myslí, a to nejen lidé na severu, ale i na jihu, že „imperialismus“ rozdělil Koreu, Korejský poloostrov, na dvě části a dodnes tato válka neskončila. Probíhá nebo nevede se vojenskými prostředky, ale vojensko-politickými a diplomatickými instrumenty.

A stejně tak u nás už nevíme, nebo málokdo ví, jak dlouho trvala válka v zahraničním departementu Francie v Alžíru,  která měla miliony obětí. Pro Alžířana neskončila tato válka porážkou vichystického režimu, ale až někdy v šedesátých letech 20.století,“ připomíná Zdeněk Zbořil.

Válka a terorismus…