Americký prezident Biden rychle označil zabíjení Arménů Turky během první světové války za „genocidu“, ale Amerika se tiše a obratně vyhýbá zmínce o vlastní genocidě domorodých indiánů na pláních Severní Ameriky během válek s Indiány v 60. letech 19. století. Je třeba si povšimnout bezostyšného pokrytectví Ameriky.

Během expanze na západ, Divoký západ explodoval v násilí, když Američané zamířili přes pláně od St. Louis do Kalifornie a regionů severozápadu. A když se domorodci odvážili napadnout expanzi na své území a bránili se, aby udrželi svou zemi – která jim patřila po tisíc let – Američané na ně prostě pohlíželi jako na „nepříjemnost“, které je třeba se zbavit.

Použitím zbraní z doby kamenné – luků, šípů a kopí – se Indiáni nemohli rovnat Američanům s moderními opakovacími puškami, děly a zlovolným odhodláním vyhladit je v „rychlém čase“. Jako překážka vlnám imigrantů směřujících na západ byli domorodí Američané jednoduše přemoženi palebnou silou a divokostí amerických jezdeckých jednotek, které neměly žádné zábrany je houfně zabíjet a vyhánět z jejich země.

V tehdejších novinách byli indiáni líčeni jako divoši, kteří skalpují své oběti, ale každý, kdo studoval historii amerických indiánů, ví, že nikdy neskalpovali své oběti, když jeden kmen válčil proti druhému, než dorazili běloši; prostě je udeřili holemi a obušky a „počítali puč“.

Skalpování obětí byl americký vynález, který se používal u zabíjení indiánů, když postupovali přes Západní pláně, a skalpy si schovávali jako trofeje. Hraničáři často skalpovali mrtvé indiány a později Indiáni odpovídali stejně. Původní indiáni pak byli líčeni jako barbarští divoši pro „skalpování“, které iniciovali sami Američané.

Ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech, stovky hollywoodských westernů, akční filmy vykreslovaly indiány jako brutální, divoké lidi a jako „padouchy“. Samozřejmě, americká kavalerie se svými moderními zbraněmi byla vždy prezentována jako „hodní hoši“, kteří zabíjejí divochy. Ale ve skutečném životě to bylo naopak – Američané byli barbaři, vetřelci a divoši, kteří zabíjeli bez milosti.

Tehdejším mladým návštěvníkům filmů byly tyto filmy vštěpovány a domorodé národy vnímali jako „zlé“ osoby, které si nezasloužily úctu a později s nimi zacházeli jako s občany druhé kategorie. Tento obraz v západních myslích přetrvává dodnes; proto sociální nepořádek převládající v Americe jako odpor k jejich minulosti (americké genocidě) narůstá do crescenda.

Indiánské války pokračovaly až do doby, kdy byli zabiti původní Američané, kteří chránili svou zemi, své rodiny a svůj způsob života před pronikáním „bílých divochů“ z východu, kteří usilovali o jejich úplné odstranění. Mantra dne byla: „Jediný dobrý Indián je mrtvý Indián“. Američané se k nim chovali jako k hmyzu a zabíjeli je téměř stejně rychle jako 70 milionů buvolů, kteří se v 16. a 17. století potulovali po západních pláních, až do roku 1890, kdy už buvolů zůstalo jen 1000.

Nakonec, když byli indiáni vyčerpaní, poražení a většina se jich vzdala, byla jejich půda zkonfiskována, rozdělena a prodána tomu, kdo nabídl nejvíc – nejčastěji rančerům dobytka, kteří oplotili svůj „majetek“. V předchozích tisíci letech se domorodci volně potulovali po neoploceném území a přirozené, fyzické hranice mezi kmeny byly uznávány a respektovány.

Poražení domorodci pak byli umístěni do“rezervací“ – malých kousků země – kde měli žít a dodržovat zákony a omezení bílých Američanů; zákony a pravidla, jimiž se domorodé národy řídily po tisíc let, byly náhle anulovány. Na těchto nekvalitních územích se od indiánů očekávalo, že se uživí něčím, co je ve většině případů nemožné. Američané je pak označili za „líné“ a „nepoužitelné“.

V roce 1970 hollywoodský film „Malý velký muž“ poprvé nastínil pravdu o indiánských válkách. Po tomto filmu později následovaly další, které zkoumaly divoké, brutální zacházení a podlé skutky, jichž se Amerika dopustila, když usilovala o svůj sen o národnosti od Atlantiku po Pacifik.

A pokud někdy existovala spravedlnost za americká zvěrstva páchaná na původních indiánech dnešních Spojených států, došlo k tomu koncem června 1876 (bitva u Little Bighorn), kdy 6000 indiánů Siouxů vtáhlo generála George Armstronga Custera do pasti, obklíčili jeho pluk na kopci Last Stand a všechny je zabili. Byla to jejich pomsta za desetiletí krutosti a barbarské genocidy, které proti nim Američané spáchali.

Byl to poslední projev vzdoru amerických indiánů, ale nakonec následovala poslední americká surovost a pomsta za Custera ve Wounded Knee v Jižní Dakotě, kde bylo koncem prosince 1890 bez milosti povražděno 300 neozbrojených domorodých indiánů (mužů, žen, dětí a nemluvňat).

Za 160 let od americké genocidy vlastních domorodých národů ani nepřiznala svůj zločin, ani neodčinila své trestuhodné činy a i nyní se považuje za spravedlivého a zbožného.

Dnes se Amerika vykresluje jako laskavý, jemný lid, který je vždy ochoten pomáhat druhým, ale každý, kdo studuje skutečnou americkou historii, ví něco jiného. Když tedy Amerika poukáže na genocidu, k níž došlo před více než 100 lety, ale nezmíní se o vlastních morálních zvrhlostech, můžeme si být jisti, že od takového prohlášení očekává nějaké přímé výhody.

A vytvářet regionální napětí, spory, nedůvěru, animozity a trhat dlouholeté turecko-ruské politické vazby se jeví jako dobrá sázka.