Protože ji vyvolal Harry Jelínkovi podobný žurnalista, který napsal, že prý místopředseda vlády Jan Hamáček chtěl v Moskvě získat vakcínu Sputnik V vlastizrádnou výměnou za příslib ututlání údajné ruské diverzní akce ve dvou vrbětických muničních skladech před více jak šesti lety.

Ta podobnost je konkrétně v tom, že jak američtí zbohatlíci a Karlštejn, tak i Moskva, vakcína Sputnik V a výbuchy ve Vrběticích jsou fakta, ale vztahy mezi nimi jsou podvodným žurnalistou vyfabulované.

Skutečností je, že v současné době se díky vakcinaci začínáme vzpamatovávat z kovidové pandemie, nicméně přetrvává nedostatek vakcín. Vakcína Sputnik V má mezi odborníky dobrou pověst, ale má kvůli svému ruskému původu mnoho ideologických nepřátel. Zřejmě i ředitele Bezpečnostní informační služby Michala Koudelku, který dlouhodobě bojuje s ruskými diplomaty, v nichž bystrozrace, jasnozřivě a neomylně vidí jádro ruského zpravodajského působení na našem území, čímž si chce vysloužit prodloužení funkčního období a dosáhnout generálské hodnosti.

Vláda uvolňuje tuhá protiepidemická opatření, lidé se těší na cestování do mnoha vzdálených destinací, odkud nepochybně přivezou domů nové mutace koronaviru, což se kalamitně projeví na podzim, kdy budou politici ke všemu ještě nervózní z blížících se voleb – a vakcín bude proklatě málo.

Není složité odhadnout, že se tak prokáže správnou původní Hamáčkova intuice, že každá vakcína bude na podzim potřeba, a kdyby se jeho úmysl podařilo realizovat, sociální demokracii by to mohlo ve volbách vydatně pomoci. Navíc by tím sociální demokracii přiblížil ke značně velké části voličů, kteří nesouhlasí s protiruskou hysterií většiny politických stran, takže váhají, zda vůbec půjdou volit.

Jenže co se mohlo stát, se nestalo, protože se místo toho stalo něco jiného.

Hamáček svolal onu neustále médii propíranou poradu, aby si se dvěma řediteli zpravodajských služeb s vnější působností vyjasnil, zda zajet osobně do Moskvy pro vakcíny zrovna v době zvyšující se protiruské hysterie je nápadem vhodným a průchodným. A jak tito zpravodajci hodnotí Koudelkovy řeči o jakýchsi ruských agentech, kteří kdysi měli cosi provést?

Hamáček se v odpovědi na své otázky mohl dozvědět, že Rusové o těch Koudelkových konspiračních bluffech vědí, ale že to nepokládají za víc, než běžné štengrování, jímž chce Koudelka potěšit své protektory, a přispět tím ke zvýšení hybridního (tedy širokospektrálního) tlaku na Rusko. Reálně nemá Koudelka v rukách nic, přesto však závěrečné doporučení Hamáčkovi zní do Moskvy nejezdit.

Asi tak se to mohlo odehrát, protože zhruba toto osvědčili účastníci schůzky. O nějakém handlu, že by Hamáček nabídl ututlání chystané pseudoaféry, těžko mohla být nějaká řeč, protože takovému harryjelínkovskému návrhu by se Rusové vysmáli, nebyli-li by takovým nestoudně fantaskním pokusem přímo uraženi.

Zkoušet zobchodovat něco, co není? Českou bouři ve sklenici vody, kolem které nyní chodí docela štítivě i jindy protirusky na první našlápnutí hysterčící europředstavitelé? Ano, podporují nás, ale jen slovy, což lze při vší té důkazní bídě pokládat za velký úspěch, protože nechybělo mnoho, a tuto aktivistickou aférku, která snad potěšila někoho kdesi za mořem, jsme si mohli ozdobně vetknout za klobouk.

Jak bylo řečeno, na tu schůzku Hamáček nepozval aktivistického ředitele BIS Koudelku. To je velevýznamná skutečnost. Svědčí o tom, že asi moc nevěřil té zpravodajské mlze, kterou tajuplně šíří Koudelka, a chtěl se v tom nějak vyznat. Lze však dovodit, že tato kombinace se mu nevyplatila.

Je totiž důvodné předpokládat, že se o schůzce ředitel BIS Koudelka rychle dozvěděl, a ukul plány, aby překazil Hamáčkovu cestu do Moskvy, která by ve svých důsledcích mohla vyvrátit jím budovanou pověst Ruska coby „říše zla“. Nechal tedy informaci doputovat „nezávislým“ novinářům (pracujícím ve prospěch Bezpečnostní informační služby), kteří byli ochotni kauzu poslušně na znamení odpálit. A to i přesto, že ze zpravodajského hlediska byla řídká jako homeopatický roztok, protože šlo o prostou časovou koincidenci pobytu několika Rusů s vrbětickým výbuchem, s tím, že se pohybovali nejblíže zhruba sto kilometrů od Vrbětic.

Sílu mohlo této kauze zdánlivě dodat pouze spektakulárně dramatické podání ve fiktivně vyhrocené situaci (ano, stará dobrá šoková doktrína), s tím, že nedostatky nutno překlenout osvědčenou škálou hybridních aktivit – asertivitou, neustálým opakováním a odvoláváním se na utajené zdroje. Definice hybridní války totiž zní: uplést z hovna bič, zapráskat a pokud možno nesmrdět.

Proto bylo nutno tuto konspirační teorii vyšperkovat hrůzostrašným paragrafem o vlastizradě, spočívající na fiktivní skutkové podstatě neplánované směny neexistujícího důkazu. Harry Jelínek byl v tomto okamžiku odsunut do druhé ligy.

Politici, kteří mají dojem, že zvolením či jmenováním nabyli i všeobecně supermanských kvalit a zkušeností, samozřejmě nemohou dát najevo svou nekvalifikovanost, a tak zpravodajský brífink o neexistující kauze odkývali s pochvalami.

Ředitele tajné služby, který vyzve premiéra, aby bleskově svolal tiskovou konferenci a na ní prezentoval cosi, o čem vůbec nic neví, protože jinak s tím vyrukují „nezávislá“ média, by si však místo toho měl premiér pečlivě nahrát, pozdržet ve své kanceláři a urychleně zavolat orgány činné v trestním řízení, aby dotyčného neprodleně zajistily, včetně jeho trezoru a služebních písemností. Paragrafů takováto situace nabízí mnoho, tou vlastizradou počínaje.

Nicméně politici dělali, co nejlépe uměli, a tak to taky dopadlo blbě, jako vždycky. Hamáček se vylekal a začal vymýšlet, jak chtěl jet do Moskvy, ale vlastně nechtěl, a zapletl se do svých lží tak, že ani opak řečeného nebyla pravda.

Propukl skandál, přičemž Rusové, milovníci šachů, sice vzájemným vypovězením diplomatů poztráceli některé velké figury, ale v závěru partii s přehledem vyhráli pomocí pěšáků. Nebudeme moci v Rusku zaměstnávat mnoho ruských občanů, takže Český dům v Moskvě bude velmi obtížné udržet v provozu a asi půjde do kopru. Pointu celé této bláznivé aféry možná naznačí jméno nového majitele (bývalého) Českého domu.

A co se týče „generalissima“ Koudelky, nelze odolat dojmu, že Rusové by uvítali, kdyby vláda prodloužila jeho funkční období coby ředitele BIS, protože ani horda ruských agentů by nedosáhla takové demoralizace skutečně dobrých operativců BIS.