Peking transformuje vztahy EU-Čína transformací jejich kontextu
Oznámení Pekingu, že na summitu 29. června v Bruselu slibuje investici za mnoho miliard do nového 315 miliardového € evropského fondu infrastruktur, signalizuje nejen milník ve finanční diplomacii, ale také dramaticky oživující injekcí pro vztahy EU-Čína na úkor US. Je to rovněž poslední krok v čínském úsilí o utváření regionální, makro-regionální a globální hospodářské správy mírovými prostředky, jimiž vzdoruje US s jejich politikou vojenského ohrazování Číny v Jihočínském a Východočínském moři a v Asijském Pacifiku.
Pekingský krok si zaslouží další aktivity EU, aby mj. přesvědčila Washington, že ve skutečnosti neexistuje žádná čínská hrozba její bezpečnosti a naopak, jsou tu série ekonomických opatření zaměřených na mírový rozvoj, do něhož nepatří jen vztahy EU-Čína, nýbrž i celá eurasijská pevninská masa stejně jako Asijský Pacifik.
Čína je chápána jako šance na společnou prosperitu
Polední krok Pekingu následuje po rozhodnutí hlavních vlád EU o vstupu do Pekingem vedené Asijské banky investic do infrastruktur (AIIB) z konce března. Ale čínské plány jsou ve svém geostrategickém obsahu rozsáhlejší včetně makro-regionálních rozměrů, stejně jako je to s integrací politiky Hedvábné stezky rovněž známé jako Jeden pás jedna cesta (OBOR) do nich. To zahrnuje eurasijské vnitrozemí včetně Střední Asie, tj. regionu, kde má Peking konkrétní projekty za více než 50 miliard $, plus moře včetně Jihočínského moře, Indického oceánu a Středozemního moře. Fond Hedvábné stezky je celkem vybaven 40 miliardami $ a je zaměřen na oživení dávných tras propojujících Asii s Evropou dopravujících po staletí zboží a myšlenky napříč Eurasií, do čehož teď patří 60 zemí.
Takovýto rozsáhlý plán posiluje myšlenku na čínský „mírový vzestup“, který poprvé zveřejnil čínský stratég Zhen Bijian na Fóru Boao v roce 2003. Zheng v následných článcích vysvětlil, že: „Čína nebude následovat Německo na jeho cestě, která vedla k I. světové válce nebo v té, která vedla Německo a Japonsko k II. světové válce, kdy tyto země násilně plundrovaly zdroje a prosazovaly hegemonii. Čína ani nepůjde cestou velmocí soupeřících o globální dominanci během Studené války. Čína se naopak přenese přes ideologické odlišnosti.“
Peking na druhou stranu konkrétně v tomto kroku slíbil mnoho miliard dolarů investic do nového infrastrukturního fondu Evropy s 315 miliardami euro, kdy tento fond je jak otevřený k široké účasti, tak i orientovaný na velkou strategii, přičemž ač čísla k němu nejsou ještě známá, budou dle předpokladů v miliardách, tak se očekává i požadavek, aby i EU na oplátku investovala do čínského úsilí o budování infrastruktur směřujících na západ – tj. do iniciativy OBOR – zřizující důležité energetické a komunikační propojení ze středozápadní a z jižní Asie do Řecka.
Zhengovy před více než desetiletím přednesené vize teď vypadají daleko realističtěji, než kdy jindy. Jak tehdy konstatoval: „Peking prosazuje nový mezinárodní a ekonomický řád, a to takový, jakého by šlo dosáhnout prostřednictvím postupných reforem.“
Na druhou stranu si někteří Západní pozorovatelé všímají, že za vším tím idealismem je fakt, že z některých čínských plánů budou mít prospěch převážně některé čínské firmy, zvláště ty středně veliké, a to více než ty z jiných zemí. Ale poctivě řečeno, z hlediska velikosti Číny, by několik středoasijských zemí a některé malé země EU mohly mít větší prospěch než Čína, u které je to právě kvůli té velikosti. Rovněž lze předpokládat, že vzájemné vztahy všech těchto projektů přinesou společný prospěch a dobrou vůli a spolupráci se zahraničními společnostmi v oblastech, kde mají čínské protějšky málo zkušeností a schopností.
Je potřeba nových přístupů
Pokud stratégové US ministerstva zahraničí na čínský koncept mírového rozvoje nevěří (jelikož pořád ještě nejsou ochotni pohlížet na vynoření nových supervelmocí jinak než prizmatem Studené války), tak proti nim lze silně protiargumentovat, že všechny finanční plány ukazují, že Čína jedná jako odpovědný globální hráč, v mezinárodní aréně kooperativní, který se nechová jako „osamělý jezdec“, jak ji v posledních letech často obviňovala Obamova administrativa.
Ještě důležitější je absence mnohaleté vytříbené znalosti v řadách EU politické a byrokratické elity potřebné ke správnému vycházení s čínskými synergiemi. Většina Eurokratů se opravdu narodila v Euro-Atlantické éře a kvůli tomuto faktu jsou z principu hůře připraveni jednat v post-americkém světě. Jinými slovy hůře připraveni spatřit všechen ten potenciál, k němuž nové čínské iniciativy vedou. Dohoda o obchodu a spolupráci mezi EU a Čínou spolu se sedmi dalšími právně závaznými dokumenty podepsaná Bruselem a Pekingem řídila vzájemné vztahy po většinu čtyř desetiletí. Výhled, jímž byla tato dohoda tažena, je svou povahou eurocentrický a obsahuje přístup „dosažení změny prostřednictvím obchodu.“ Není v tom nic proti ničemu kromě faktu, že pár Eurokratů si usmyslelo, že to je způsob, jak v Číně přispět k demokratické a otevřené společnosti, čehož by mohlo být dosažen zprostředkovaně přes transformující sílu obchodování s Evropou.
Teď je tato představa zpět v novém hávu tím nejpozitivnějším způsobem, v němž kontinent, jehož vůdci si nejsou doma schopni poradit s ekonomickou krizí, projevují jistou míru příznaků nejednotnosti v EU partnerství. Jen si např. vzpomeňte na výhledy potenciálního odchodu Řecka či Británie z EU, přičemž mate, jak administrativa Xi Jinpinga touží vidět stabilitu jak doma, tak v zahraničí v bloku svých nejbližších obchodních partnerů.
Loni v listopad oznámila Evropská komise svůj Investiční plán na 315 miliard euro (též známý podle předsedy Evropské komise jako Junckerův plán) zaměřený na opětovnou mobilizaci evropského růstu a k přivedení více lidí zpět do práce. A to údajně, když Peking oznámil, že Bruselu do něj přispěje, kdy se do konce měsíce specifikují podrobnosti, které má Peking oznámit v září, aby tak Čína získala u evropských občanů vyšší prestiž, jelikož to bude na 40. výročí vzniku bilaterálních vztahů.
Nedávná fakta a čísla
Rok 2015 je rokem ohlédnutí, abychom se podívali na desetiletí za desetiletím od dohody od podepsání obchodu mezi EU a Čínou, kdy se ještě v roce 1985 Evropa těšila přebytku s Čínou, tehdy ještě velkou zemí Třetího světa převážně izolovanou s komunikacemi po velice skromných infrastrukturách. Dnes je ta ekonomika více než trojnásobkem toho, co byla v roce 2005. Podle Mezinárodního měnového fondu obnáší dle odhadů z loňského prosince kupní síla čínské ekonomiky 17,6 bilionu $, je tedy menší než v bloku EU s 18,5 biliony $ (kdy u obou je vyšší než v US s 17,4 biliony $).
V roce 2015 stejně jako v posledních letech je EU největším obchodním partnerem Číny, přičemž je teď Čína největším obchodním partnerem EU hned po Spojených státech. Čína obnášející působivý bilaterální obchod dost přes 1 miliardu euro denně by se už během tohoto desetiletí mohla stát tím úplně největším obchodním partnerem EU.
Co dost překvapilo, bylo to, že si v uplynulém roce nejbližší US spojenec v EU, Británie, jasně prosadila své vlastní zájmy v souladu s novou Asijsko-pacifickou érou a distancovala se od Washingtonského hlediska na věc. Londýnské rozhodnutí stát se první zemí Evropy, která otevře fond peněžního trhu denominovaný v yuanech, je jedním z vysoce inovativních opatření. Dalším více než technickým a jednoznačně geopolitickým postojem bylo distancování se od US hlediska, že by se nemělo vstupovat do Asijské infrastrukturní banky. Když se letos v březnu k této bance Londýn přidal, tak ho spěšně následovalo několik evropských metropolí, jako by byli nikoliv partnery, nýbrž konkurenty v honičce, kdo se dostane k sedačkám v první řadě. Brusel do těchto kroků jak s velkým historickým významem, tak i s významem geostrategickým neměl moc co mluvit. Teď s výhledem, že ministerský předseda Li Kequainga v Bruselu tento měsíc oznámí kompromis s Junckerovým plánem, lze tedy předpovídat nové zapojení do společných plánů.
Je třeba širšího rozsahu
Několik bývalých evropských vůdců se pokoušelo vysvětlovat, že v Evropě je zapotřebí jednat bez vnitřních rozkolů a dosáhnout spolu nové zahraniční politiky a společných projektů spolu s Čínou. Teď už ten velký okamžik nadešel, je toho ale zapotřebí ještě více.
Peking definuje Čínu s Evropou, jejichž bilaterální vztahy dosáhly za necelé dvě generace statutu strategického partnerství jako ‚civilizační partnery‘. Hnací silou čínských snah se ukazuje být vybudování eurasijské cesty spolu s Ruskem jako významným partnerem. Za současných okolností ekonomické krize a výhledu na turbulentní bezpečnostní situaci by se tento fakt měl v Bruselu a v hlavních metropolích EU co nejdříve začít brát v úvahu jako vývoj vedoucí ke spolupráci v Eurasii včetně všech členů tohoto makro-kontinentu. Čína se chystá změnit rozměry tohoto geostrategického kontextu a toto je radno realisticky ale s dobrou představivostí uvážit jako nový směr aktivit. Je to totiž opravdu naléhavá záležitost.
Augusto SOTO | 21.06.2015 | 00:00
Zdroj
