Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„Možná,  že nás to tady v Evropě, nejenom ve střední Evropě, ale na evropském kontinentu, tolik nezaujalo, ale před několika týdny, v podstatě před několika dny, prezident Biden mluvil o tom, že Spojené státy se musí více angažovat v tichomořské oblasti. K tomu přidal ještě Indický oceán a použil dokonce takovou zvláštní  frázi, že anglosaský vliv by se měl nějakým způsobem projevit i v této oblasti. Je to zajímavé, protože používá pojem anglosaský, to znamená, že zve k návratu do oblasti, kde byly většinou evropské kolonie.  Zve tedy nejen Velkou Británii, ale navíc ještě spojuje oblasti Tichomoří a Indického oceánu, což je pohled téměř připomínající politiku Halforda Mackindra o vládě Velké Británie nad světovými moři, někdy z roku 1905.

Uvažování Joe Bidena má samozřejmě svůj důvod. Dnes se vedou diskuse ve Spojených státech i na akademické úrovni o tom, zda konfrontace s Čínskou lidovou republikou, tak jak se doposud dělala,  není chybná, zda to není omyl,  zda nemají  Spojené státy posilovat země okolo Číny. Tím se myslí nejenom Dálný východ ale i Jihovýchodní Asie, a mimochodem také Indie, které by měly omezovat čínský vliv. To je sice myšlenka zvláštní, ale je také velmi nebezpečná a může mít spousty různých následků a důsledků. A já si myslím, že by to mohlo být i pro Spojené státy nebezpečné. Je to samozřejmě dáno historickým vývojem, myšlenkou posouvání hranic na Západ, což je takový americký politický mýtus, nebo i kulturní mýtus, který kdysi končil na tichomořských ostrovech Guam, Midway, Wake a konečně na Filipínách vyloděním MacArthurovy armády. Pak se linie obranného perimetru USA přenesla i na japonské ostrovy od Okinawy a čínské Formozy,  neboli Tchaj-wanu,  a na začátku padesátých let i na kontinent. Způsobilo to angažmá americké armády a desetitisíce amerických obětí v době korejské války, později a ve Vietnamu," připomněl v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

A současnost...

„Ale teď se zdá, že toto geopolitické uvažování  má nějaké jiné důvody. Já v tom vidím jistou rezignaci na to, že by se čínský režim mohl zhroutit podobným způsobem jako se hroutil postsovětský režim na Ukrajině. V dnešní v Číně se prostě nedá udělat palácový převrat a tak se ve Spojených státech ti nejmocnější rozhodli, že jejich geopolitická uvažování budou muset získat jinou dimenzi. Já jsem zažil po roce 2005 ta jednání, a samozřejmě z druhé ruky, mezi Spojenými Státy a Vietnamem, která najednou dostala úplně jiný rozměr. Když si představíme, že to byly země které spolu válčily pomalu na život a na smrt,  a najednou se vietnamská politika vůči Spojeným státům začala měnit a americká politika byla mnohem otevřenější vůči sjednocenému Vietnamu,  asi tak jako kdysi za dob Teng Siao-pchinga vůči Čínské lidové republice. Proto bychom se neměli cítit tímto vývoje zaskočeni. Zase nejde o nic jiného, než o „národní zájmy“ Spojených států a bude-li třeba, mohou se objevit stejně rychle „zájmy“ jiné.
 

Nedávno se začaly i u nás prezentovat záběry z těch zemí, které doplatily na vietnamskou válku skutečně tragicky -  Laos,  Kambodža. Ale zdá se mi, že americká politika začala uvažovat o obklíčení Číny trochu akademicky. Probíhá to podobně jako kdysi (v roce 1957), kdy americký postoj k Jihovýchodní Asii se začal studovat na Cornell University v Ithace a vznikaly tam vytvářením zvláštní vědecké i  populárně naučné programy, které měly ve svých důsledcích vojensko-strategický význam.

Ale to samé se zdá být, anebo to vidím a slyším za slovy o jihovýchodní Asii a o posilování vojenské přítomnosti americké armády nebo amerických spojenců včetně NATO  na Tchaj-wanu. Nerozumím představě,  jak by se do tohoto komplexu strategických úvah dal vložit  plán o postavení Spojených států v Indickém oceánu. Možná jsem jen naivní a neumím si představit jak by americké angažmá v Indii a jejím okolí mohlo vést k něčemu horšímu než by byla změna zvláštního politického režimu v Indii v autoritativní režim," upozorňuje Zdeněk Zbořil.

A možná budoucnost...

„Když se podíváme na Thajsko a třeba Barmu,  na myanmarskou nestabilitu, tak se zdá, že někde,  alespoň v hlavách britských plánovačů (někdy se o nich mluví jako o odbornících na regionální plánování) situace v zemích, které kdysi patřily k impériu,  je možná. Samozřejmě asi nizozemská Východní Indie se už obnovovat nebude, stejně jako Francouzská Indočína, ale převzít  odpovědnost  za koloniální režimy, které se v této oblasti zhroutily, to je dávný sen americké administrativy (viz Malajsie), se kterým podvědomě počítají. Byť je to ve srovnání s ekonomickými a sociálními giganty jihovýchodní Asie, byť to tedy jenom ostrůvek, chceme-li vojenská základna. Ale i ta by mohla vzniknout na Malajském poloostrově mezi Singapurem a severní hranici Malajského poloostrova jako zvláštní strategický útvar, který by mohl být podpořen i tou zvláštní reminiscencí Velké Británie vůči Malajsku, dnešní Malajsii a námořní světovládu, o které by si zase někdo mohl začít myslet, že má být věčná," dodává Zdeněk Zbořil..