„Kyjevská propaganda prohrává v bitvě o identitu“, analyzuje Alexandr Gajdamak. Minulý týden byly v ukrajinských sdělovacích prostředcích zveřejněny výsledky březnového sociologického průzkumu, který si objednala kanadská vláda u několika mezinárodních společností a ukrajinské sociologické společnosti Rating.

Výzkum se zaměřil na otázky důvěry ukrajinských regionálních center k předním osobnostem kyjevského režimu, vztah obyvatelstva k ruskému a ukrajinskému jazyku a k situaci v zemi vůbec. Nálady ve 22 regionálních centrech jsou v měsíci březnu znázorněny velmi podrobně.

19.května 2015 se v Oděse konal kulatý stůl s vypovídajícím názvem „Národní dialog: Překonáme minulost, přežijeme přítomnost, vybudujeme budoucnost“. Výsledek lze popsat takto: různí „odborníci“ cestou diskuse „objevili“, že „oblast Jihovýchodní Ukrajiny neexistuje.“ Protože „identita Jižní Ukrajiny“ je mnohem blíže té centrální než k východní. A právě v tom se zmýlili „centrální mozky Kremlu“. Opomněli faktor různé identity. A tato identita ukrajinského lidu se podle účastníků kulatého stolu kardinálně změnila.

Není pochyb tom, že po zničení „oblasti Jiho-východní Ukrajiny“ prahnou kyjevští a spřátelení regionální ideologové a politologové. 23 let státní propaganda pracovala na oddělení Ukrajiny od společného ruského světa, ruského prostoru a na zničení celoruské identity. To, co se nepodařilo zničit, je označováno jako nepřijatelné a nechutné. Donbasský „dobytek, slobožanské „můry“,……

Namísto toho se vnucovala nová, umělá identita „ukrajinství“, prostřednictvím vzdělávacích programů, propagandy v mediích, kulturní a jazykové politiky, přepracovávání historické paměti.

Přesně takovou identitu se snaží vnutit celé Ukrajině post-převratová vláda. Dnes se tato haličská identita zúžila na banální anti-ruskou.

Tak zvaný euromajdan začínal jako naprosto anti-ruská aktivita a pokračoval až se přeměnil v „revoluci ogidnosti“ především v anti-ruském duchu.

Vzpomeňte si na Oděsu 2. května. Čím ospravedlňovali svou zlomyslnost k mrtvým „ukrajinští vlastenci“, když je napomínali, že se nesmí radovat ze strašné smrti desítek lidí? Tím, že zemřeli jen údajně spolupracovníci GRU a občané RF. To znamená, že občani RF se mohou upalovat a vyhazovat u okna.

Potom odpojili ruské televizní kanály. Pak byla jednostraně vyhlášena válka a odpojení Krymu po referendu bylo nazváno „okupací“. Z Ruska a z Rusů dělali aktivně nepřátele, na čemž pracovali novináři, politici, experti a politologové. Na tom pracují i dnes, když přijímají „dekomunistické“zákony (cílem samozřejmě není komunismus, ale společná minulost s Ruskem), zrušením Velké vlastenecké války, snahami o prezentaci „úspěchů“ ve změně identity Ukrajinců. Ale bez ohledu na to, jak masová a nekompromisní je kyjevská propaganda, její úspěch není vůbec jednoznačný.

Ano, mnozí stále opakují nesmysly o „okupaci“ Krymu a donbasských „teroristech“. Avšak právě k identitě, o které diskutovali „odborníci“ v Oděse, se propaganda nedostala. Důkazem toho je již na začátku zmíněný výzkum v regionálních centrech Ukrajiny. Prováděli ho Kanaďané, realizovaly společnosti mezinárodní úrovně a z ukrajinských se účastnila jen lvovská sociologická skupina Rating. Podezřívat ji ze zkreslení údajů ve prospěch „ruské propagandy“ je těžké, že?

Výzkum mimo jiné ukázal, že oficiální kyjevská propaganda nemotorně lže, co se týká rodného a používaného jazyka obyvatel na jihovýchodě. Přičemž lže o celé zemi, kromě oblasti Haliče, ale zvláště o jihovýchodě lže velmi intenzivně. Obraz podle regionálních center je následující: Cherson- 11% mluví ukrajinsky, 62% mluví rusky a 25% je dvoujazyčných. Dněpropetrovsk – 8%, 58% a 35%. Záporoží – 3%, 66% a 30%. Nikolajev – 6%, 71%, 23%. Oděsa-6%, 78%, 15%. Charkov- 4%, 84% (!), 11%.

Jihovýchod je ruskojazyčný bez ohledu na cokoliv. To samo o sobě vyvrací okázalá prohlášení o neexistenci „jihovýchodní oblasti“. Protože jazyk je nejdůležitější, ne-li hlavní součástí kulturní identity. Je to stejně důležitý prvek jako historická paměť. Není divu, že zejména na jazyk a historickou paměť se snaží útočit kyjevští propagandisté.

Například aktivně poukazují na to, že, řekněme, ve „vlastnecké válce“ ti, kteří mluví ukrajinsky jsou neméně aktivní než ruskojazyční. Televizní propaganda demonstruje rusky mluvící „kyborgy“, „ajdarovce“, kteří mluví rusky, „azovce“, kteří nejsou schopni říct ukrajinsky ani slovo, „ukrajino-němé“ Gerasčenka, Avakova, Kolomojského,….

Na první pohled je to přesvědčivé. Ale jenom na první. Přesně do momentu, kdy se pozornost ruskojazyčných přesunula k „propagandistickým šablonám“ o „ruské agresi“ a „jednotné zemi“. Ale jakmile „jednotná země“ připomene zrušení jazykových zákonů, jakmile Porošenko už po několikáté mluví o „jediném státním jazyce“ a bere si na paškál ministerstvo školství, přičemž zavírá i tak nepočetné ruské školy, tak tady se pozornost ruskojazyčných zaměřuje na opravdu důležité věci.

Jazyková, kulturně-jazyková identita je mnohem více odolná, základnější vlastnost než efekt ukropropagandy. Propaganda zeslábne, zmizí a identita zůstane. Existují konkrétní a nová potvrení. V únoru 2015 byl proveden ještě jeden výzkum, na základě jehož výsledku Kyjevský mezinárodní institut sociologie oznámil, že Charkov a Oděsa jsou v největší míře „náchylné k ruské propagandě“.

Sociologové tenkrát z „leknutí“zapomněli, že přístup k „ruské propagandě“ je na Ukrajině omezený. Souvztažnost je jednoduchá. „Ruskojazyčné“ regiony (Oděsa a Charkov) tehdy demonstrovaly nejmenší důvěru k ukrajinským médiím, největší nespokojenost s ATO (kterou nazývali „represivní operací“), největší nespokojenost s vládou. Sociologové byli zoufalí. Tak ruské propagandě nejvíce podléhají ti, kteří se považují více za Rusy. Ale problém nebyl v propagandě. Bylo to v kulturní a jazykové identitě.

Samozřejmě, že jazykový aspekt není jediný důvod, proč výzkum poskytuje zajímavé výsledky. Zemi očividně „spojuje“ nedůvěra k vládě. Z havních politických lídrů se jen Porošenko může chlubit částečně kladným poměrem důvěry/nedůvěry a to jen ve třech městech. Porošenkovi více věří než nevěří lidé ve Lvově, v Chmelnickém a v Černovicích.

V ostatních regionálních centrech je poměr záporný: V Oděse mu věří 29%, nevěří 64%, v Charkově a v Žitomiru (!) — 26% a 60% a dokonce v Kyjevě je těch, co mu důvěřují méně než nedůvěřivých: 47% a 50%. Jaceňuk a Turčynov mají záporný poměr všude, dokonce i na Západní Ukrajině (mimochodem, nejvíce těch, co jim důvěřují, je v těch samých třech městech jako u Porošenka, ale těch, co jim nedůvěřují je stejně více).

Všeobecná nedůvěra, a místy i agresivní odcizení se režimu, to je skutečná „jednota“, která zemi spojuje. A nacionalistická, anti-ruská, militaristická propaganda ne. Absolutně všechna regionální centra poskytla záporný poměr v otázce, zda „jde země správným směrem“. Kyjevem počínaje, kde je 36% optimistů a pesimistů 47%, a Charkovem a Oděsou konče, kde je poměr 12% a 73%. A to je rozsudek pro tu samou propagandu, na které pracují „experti“, kteří objevili kardinální změnu identity.

Opět připomínáme, že jádrem haličské ideologie, která je Ukrajině vnucována, je anti-ruský nacionalismus v tom nejširším výkladu. Tvrdý, ale zárověň „flexibilní“. Pokud je třeba, Rusy označují podle etnického příznaku a ve druhém případě podle jazykového a kulturního a tím pádem také politického. Je to podle toho, jak se to v daný moment hodí, dokud ještě nedošlo na přímou válku s ruským jazykem.

Ale to je důvod, proč ani v haličských městech Lvově a Ivano-Frankovsku neexistuje bezpodmínečné přijetí dnešní verze ultrabanderovštiny. Je až velmi iracionální ve své agresivitě. Co teprve potom říci o reakcích na ni v ostatních regionech, zejména na jihovýchodě.

Zdroj: http://www.ukraina.ru/analytics/20150610/1013331883.html