Na prvním místě tu, proč se izraelská společnost nevyvíjí stejným způsobem jako naprostá většina zemí západní civilizačního okruhu. Respektive proč nedošlo k rozdělení na novou aristokracii a normální pracující lidi jako všude jinde. Proč nepřevzala moc vrstva superbyrokratů, jejichž panství je založeno na schopnosti intrikovat, šplhat, budovat vliv uvnitř aparátů a zápasit o rozpočty?

V té knize mimo jiné docházím k závěru, že nová aristokraci v Izraeli existuje – společenská vrstva, která je dokonale kosmopolitní, jejím jazykem je angličtina a její přístup je mezinárodní. I v Izraeli tato společenská skupina žije genderovou diskriminací, bojem za respekt pro 76 pohlaví, klimatickým běsněním, multikulturalismem a láskou k islámu – což je v případě Izraele zvlášť viditelně sebevražedné. I v Izraeli najdete takové lidi především v médiích, na univerzitách, ve státní správě a korporátních aparátech. Ale nikdy se jí nepodařilo převzít moc. To skutečně velké rozhodování zůstává v rukou bývalých vojáků, kteří udržují určitou atmosféru a určitý způsob jednání. Bez bojové zkušenosti (a ideálně bez vyznamenání) nemáte v nejvyšších patrech izraelských managementů šanci.

Právě to tvoří rozdíl mezi Izraelci a třeba newyorskými Židy. Jak s údivem zjišťují někteří Izraelci, kterým metály z izraelské armády neotevírají dveře v americkém finančním sektoru, ba právě naopak.

Celkové ekonomické a politické trendy přirozeně vedou k tomu, aby nová aristokracie postupně získávala převahu nad skutečnými vojáky. Stále těsnější integrace do mezinárodní ekonomiky, stále více přeshraničních investic, stále více zahraničních grantů. Za normálních okolností by byla generace hrdinů vystřídána generací úředníků a aktivistů. Po obráncích země by nastoupili Piráti.

Jenže to se v Izraeli nestane, protože mezitím pokaždé vypukne další válka, i když třeba jen drobná. Ve městech hoří, domy padají, lidé umírají… statisíce se musí skrývat v krytech. Armáda potvrzuje užitečnost a prestiž. A tisíce mladých lidí získávají válečnou zkušenost. To je celé dohromady něco úplně jiného, než když se pár profesionálů zapojí do nějaké koloniální výpravy.

Kdyby muslimové dokázali nevyvolat konflikt po dobu 50 – 70 let, nejspíš by to přestalo fungovat. Bez pravidelného napadání by se izraelská společnost změnila. Scénu by ovládala nová aristokracie. V kurzu by byly změkčilost, „alternativní maskulinita“, multikulturalismus, hrůza z vlastních zbraní, soucit s teroristy a láska k islámu. Když o nás muslimové říkají, že jsme něco mezi opicemi a prasaty, třeba na tom něco bude, prohlašovali by univerzitní profesoři. A navrhovali by řešit situaci líbáním palestinských bot.

Tedy přesně to, co bychom mohli očekávat třeba u nás. Když si – čistě teoreticky – představíme, že by třeba z nějaké německé non-go zóny začaly létat rakety na česká města, jak by reagovala naše vláda? Předali by různí Petříčkové, Kulhánkové a Fialové moc vojákům? Vzdali by se politického vlivu? Změnila by se mentalita? Těžko. Média by byla zaplavena tvrzeními o tom, že vše je jenom nedorozumění a nesmíme podléhat nenávisti. Proběhla by vlna represí proti těm, kdo by požadovali zahájit obranu. A kdyby to náhodou bylo na vážkách, stačil by jeden telefonát od paní Merkelové a česká vláda by se podřídila ve všem. Pár set bojovníků s relativně primitivními zbraněmi by mohlo pozabíjet statisíce lidí – musíme totiž vzít v úvahu, že kryty civilní obrany byly zrušeny a obyvatelstvo nemá ani ten nejmenší výcvik.

Současná agrese proti Izraeli přišla svým způsobem včas. Jeden bystrý komentátor napsal, že muslimové bojují proti Izraeli opotřebovávací válku. Jenže ona je to zároveň válka pro udržení kondice. Vojenský aparát se nerozpadá, dluhy se nevrší, další a další generace získávají užitečnou životní zkušenost.

Jediný problém spočívá v tom, že stačí jedna chyba, jeden výpadek, jedna porážka a vše bude ukončeno. Města vypálena, obyvatelstvo zmasakrováno, stát zlikvidován. To je vlastně historicky normální. Historicky nenormální je, že se Židé nenechávají masakrovat, ale bojují. A že se mohou cítit bezpečněji než obyvatelé evropských států, které jsou postupně obsazovány, kolonisté postupně zavádějí své zákony a bezpečnostní síly jen dohlížejí na to, aby převzetí moci bylo hladké.