Dosud bylo zvykem považovat za levicové strany v parlamentu ČSSD a KSČM. Nicméně spojením ultralevicových maoistů Pirátské strany a STAN s jejich nečekaným prohlášením se za „Novou českou levici“ toto dělení přestalo platit.

Jiří Kobza, poslanec (SPD)

Dalším zvláštním jevem je to, že se koalice (dříve prý) pravicových stran ODS,TOP 09 a KDU-ČSL začala nejenom pravidelně objevovat spolu na tiskových konferencích, ale jak ukázal poslední vývoj, ve sněmovně i společně hlasují. Například v boji o nový stavební zákon či ve snaze zablokovat volbu členů Rady ČT vystupovali svorně jako jeden muž.

Podle všeho se SPOLU snaží vloudit se do přízně Pirátů a zasloužit si tak nějaký ten pašalík. Ve vládě po předpokládaném vítězství Pirátů v nadcházejících volbách jich bude jistě dost. V tomto případě opět platí, že hlad po moci a prebendách je silnější, než nějaké politické přesvědčení.

Je tedy paradoxem, že mimo tento levicový blok pěti partají (Piráti + STAN a ODS+KDU-ČSL+TOP09) zůstávají ANO (které vlastně ani žádný ideový program nemá), KSČM a SPD.

Kdo je tedy pravice a kdo levice? Je KSČM ještě levice? Byly vůbec někdy strany SPOLU a STAN pravicové? Jaký vlastně mají program (tedy ten, který myslí doopravdy, ne jalové řečičky před volbami)? Ví, anebo aspoň tuší to někdo?

Tento kočko-psí slepenec silně připomíná minulý, jak se občas říká, podvod na voličích, zvaný opoziční smlouva. Tam také rozhodovala místa ve vládě a ne základní partajní programy (o těch volebních ani nemluvě). Jenže je tu několik zásadních odlišností.

Opoziční smlouva vznikla až po volbách podle jejích výsledků. Vítězem byla ČSSD a její předseda Zeman nejprve pozval do koalice Unii svobody a lidovce. Teprve poté, co tito odmítli, došlo k podpisu „oposmlouvy“. Všichni tehdy věděli (a za socany ten text podepsal nejen Zeman, ale i Špidla a Buzková), že je to pragmatický pokus o nepsanou velkou koalici, jejímž smyslem je dát zemi silnou vládu a silnou opoziční kontrolu. To se podařilo. Vláda socialistů dokončila privatizaci, ale ODS jí nedovolila různé znárodňovací výstřelky, které napadaly tehdejší ministry za ČSSD, především Miroslava Grégra.V tom smyslu bylo období 1998-2002 jedním z nejstabilnějších a nejproduktivnějších v celé polistopadové historii. Všechny vlády poté se potýkaly s nestabilitou, programovou rozpolceností a neschopností nejen naplnit své sliby, ale vůbec vládnout.

Dnešní mesaliance SPOLU a snahy o nacházení společných taktických cest k moci s Piráty a STANem jsou výsměchem principu demokratické soutěže. Už dlouho před volbami se nám tu profilují struktury, které slibují, jak budou po volbách (v překladu: poté, co zašlapou do země Babiše, případně Okamuru) v krásné pospolitosti kralovat a dělat to dobro. Jenže neříkají, co to je, to jejich dobro.  Takže každého normálního občana napadne jako první: trafika, koryto, mocenské postavení. Když vidíte plejádu nějakých pěti či šesti programově a rétoricky zcela různorodých partají, které nemají společného nic, než touhu po moci, říkáte si: má vůbec smysl jít k volbám? Odpověď zní: ano. Právě proto, aby se jim to zarazilo.