Každé násilí je odsouzeníhodné bez jakýchkoliv pochybností. Já si jen nejsem jist, zda současná debata směřuje správným, tedy užitečným směrem a zda jejím výsledkem může být i něco jiného než jen plané povídání, determinované předvolebním časem.

Především je třeba si ujasnit, zda vedeme debatu o úrovni gentlemanství, tedy společenského chování mužů, nebo zda se chceme pohybovat úrovni trestního práva. To je totiž podstatný rozdíl. Slyším-li, že k odmítnutí sexuálních nabídek postačuje pouhé vyslovení slova "Ne", nebo dokonce jen zavrtění hlavou, pak s tím mohu plně souhlasit, pokud jde o dobré mravy, ale nikoliv pokud by šlo o snahu považovat nerespektování takového počínání za trestný čin. Nějak se totiž skoro zapomíná, že má-li být někdo potrestán za spáchání jakéhokoliv trestného činu, tedy i za znásilnění, je třeba mu takové jednání prokázat. Státnímu zástupci, který by měl prokázat, že došlo k zavrtění hlavou bych opravdu nezáviděl...

Zaráží mne i obraz, který je v této souvislosti podávám o českých ženách. Opravdu jsou takové?  Jistě, jsou lidé různě citliví, více či méně zranitelnější, ale obecně psát o tom, že  se ženy u nás bojí, nebo že při setkání  muži jsou, jak nedávno napsal komentátor Práva L. Jelínek při setkání s muži "zkoprnělé" a nedokáží dostatečně vyjádřit svoji vůli, neodpovídá  skutečnému stavu.  Jistě k takovým situacím, ať již si pod těmito termínem představujeme cokoliv, může docházet, ale neděláme s výjimek pravidlo, kterým deformuje skutečný stav? A opět: existenci a míru paralyzování nebo zkoprnění by musel státní zástupce v případě žaloby prokazovat a pak by to asi bylo stejné jako u toho zavrtění hlavou…

Nejsem si také zcela jist, zda dokážeme v náležitých souvislostech chápat publikované statistické údaje. Vím toho dost o skryté kriminalitě, ale čtu-li, že prý deset procent žen u nás bylo "znásilněno", pak je asi ale třeba to chápat tak, že nejde o počet spáchaných trestných činů, o kterých rozhodl soud, ale o jistě znepokojivé a pozornost si zasloužící, ale přece jen subjektivní pocity. Připomíná mi to údaje o diskriminaci: kdekdo deklaruje, že se cítí být diskriminován, ale skutečné počty stížností nebo žalob tomuto pocitu rozhodně neodpovídají.

Nevytvářejme dojem, že jsme horší, než jsme. Čtu-li náhle zjevené příběhy žen, kterým převržený noční stolek měl zabránit v uniku před sexuálním pregátorem a těch, které se napily Fanty, a pak jen cítil, že jsou osahány, nechci popírat jejich autenticitu, jen bych rád, aby bylo respektováno, že mezi sdělováním nepříjemných zážitků a trestným činem křivého obvinění, může být podstatný rozdíl

Tresty za znásilnění jsou v našem právu stejně přísné, by přísnější než v mnoha evropských státech. Situace žen, jejichž vůle při rozhodování byla protizákonně omezena nebo dokonce pachatelem trestného činu vyloučena je v našich zákonech dobře ošetřena. Jistě je i zde možné a jistě i nutné mnohé zlepšit, ale nevnášejme dojmy a pocity tam, kde je třeba důkazů. Tím by nebylo pomoženo nikomu a skutečným obětem trestných činů už vůbec ne.