Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech, jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka.

Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují zelení, u nás nejspíš piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenské instance.   

Žena, která snese být Eva Kopecky, Mary Nemec, Julie Dlouhy, žena, která nepocítí aspoň trochu studu, když se o ní mluví jako o slečně Sedlak, která potkala přítelkyni Pokorny, vypadává z okruhu českých i zahraničních uživatelů českého jazyka a přihlašuje se k obci uživatelů angličtiny nebo jiného anglosaského nebo románského národa. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru  jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Max Brod a Pavel Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině víc než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?)