• Vybrat den

    Listopad 2024
    Po Út St Čt So Ne


    PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

    Křesťanská Evropa jako protihráč i partner islámského světa

    3-7-2015 Zem & Vek 611 2178 slov zprávy
     

    Křesťanská Evropa jako protihráč i partner islámského světa


    „Příliv uprchlíků do Evropy: Multikulturní obohacení nebo občanská válka?“ To bylo téma již šestnáctých Hovorů na pravici, organizovaných 22. června v Praze Akcí D.O.S.T. Vystoupili na nich předseda strany Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura, předseda Bloku proti islámu Martin Konvička, místopředseda Národní demokracie Ladislav Zemánek a publicistka Lea Vojteková.


    Diskusní večer měl zajímavou dohru, neboť jeden z přítomných, sociolog Petr Hampl, člen Svobodných a spolupracovník Bloku proti islámu Martina Konvičky a Jany Volfové (která slovně napadla přítomného poslance Okamuru), veřejně osočil představitele národně konzervativní Národní demokracie Ladislava Zemánka za údajné rasistické, antisemitské a nacistické výroky, jichž se měl během svého vystoupení dopustit. Tuto evidentní lež byl pod tlakem důkazů následně nucen odvolat a omluvit se.


    DSC02011.JPG
    Ladislav Zemánek

    Je evidentní, že šlo ze strany Hampla i Volfové o účelové jednání s politickým podtextem a je smutné, že se opakovaně snižují k podobným praktikám a zároveň obviňují druhé, že se ve vztahu k nim dopouštějí téhož. Častá kritika organizace Islám v České republice nechceme, resp. Blok proti islámu je však vedena seriózně a vychází z oprávněných pochybností o skutečných motivech a pozadí jejich představitelů. Za pozornost totiž stojí, že podporují multikulturalismus, tzv. „práva“ homosexuálů a dalších sexuálních deviantů a židovskou lobby. Pak je otázka, komu vlastně slouží.


    „Kontroverzní“ projev Ladislava Zemánka v plném znění:


    „Předpokládal jsem, že moji kolegové, kteří tu dnes se mnou vystupují, budou hovořit především o současné imigrační vlně, imigračních kvótách a konkrétních politických krocích, které Brusel i jednotlivé národní vlády podnikají. Proto jsem se rozhodl zaměřit spíše na širší souvislosti tohoto vážného problému, na jeho pozadí, příčiny a možné vyhlídky.


    Přesto nejnovějšími událostmi začnu. Není žádných pochyb o tom, že se současná imigrační krize dotkne i nás a naší země. Nemyslím, že je nutné odmítat imigraci jako takovou. Jistě lze přijímat určitý menší počet lidí, kteří k nám z nejrůznějších důvodů chtějí. Takoví jedinci však musejí být prověření, musejí znát český jazyk, českou kulturu, historii, reálie a měli by k nim mít kladný vztah. Splní-li tyto podmínky, nevidím ani problém v tom, pokud jsou muslimy a pokud si svou víru chtějí udržet i v našem prostředí.


    Pravda, tento přístup bychom si mohli dovolit jen tehdy, pokud by stát měl plnou kontrolu nad českými státními hranicemi. Proto jsem přesvědčen, že je třeba opustit schengenský prostor a obnovit přísné kontroly na hranicích. Jistě by to byl velmi nepopulární krok, ale bezpečnost nás všech a pořádek v naší vlastní zemi musejí znamenat víc než drobný diskomfort při cestách do zahraničí.


    Je rovněž nezbytné odmítat všechny pokusy Bruselu přiřazovat jednotlivým členským státům kvóty, na základě nichž by ten který stát musel přijmout migranty, kteří se do Evropy navíc dostali nelegálně. Princip kvót naprosto popírá suverenitu členských zemí. Tím ale zároveň výmluvně symbolizuje skutečnou podstatu toho, oč v Evropské unii vlastně jde. V Evropské unii nejde ani o svobodu, ani o demokracii, ani o úctu k rozmanitosti, ani o lidská práva, nejde o nic z toho. Evropská unie je čím dál autoritativnější byrokratický kolos, jehož idea sice může být hezká a v každém případě je legitimní, v praxi se ale jedná o útvar zcela obludný a dlouhodobě neživotaschopný, odsouzený k přežití jen za cenu diktátu, útlaku a represe.


    DSC00001.jpg


    Znamená to ale, že bychom si statisíců nelegálních přistěhovalců neměli všímat a ponechat země, které jsou touto ničivou vlnou postiženy nejvíce, jejich osudu? Rozhodně ne. Právě v tomto ohledu bychom měli projevovat vzájemnou solidaritu. Jistě, to říká i Brusel. Jenže ten si pod solidaritou a pomocí nejpostiženějším státům představuje distribuci migrantů po všech koutech Evropy a ještě má tu drzost tvrdit, že je to přece naše křesťanská povinnost! Já si solidaritu představuji docela jinak: Měli bychom se snažit vytvářet v těch zemích, odkud lidé utíkají, takové podmínky, aby příčiny masového exodu vymizely, a zároveň společnými silami zajistit to, aby se do Evropy nelegální migranti vůbec nedostali.


    Představa dobrá, realizace o poznání obtížnější. Ale už dnes existují příklady, jimiž je možné se inspirovat. Nikdo asi nebude zpochybňovat, že Austrálie je demokratickým státem. A přesto má tolik soudnosti, že se imigrantům brání, třebaže by na rozdíl od Evropy měla dostatek místa, kam by je případně mohla usadit. V září 2013 tamní vláda spustila akci s názvem Operation Sovereign Borders, jejíž poselství je jasné – nulová tolerance pro všechny, kteří se nelegálně snaží dostat na pevninu. Pobřežní vody tak hlídá námořnictvo, které žádné bárky s migranty nepustí. Buď je dopraví do zvláštních táborů v Nové Guineji či Nauru, s jejichž vládami má příslušné dohody, anebo je prostě nechá houpat na moři. Když to jde v Austrálii, proč by to nemělo jít ve Středomoří?


    Od Bruselu však nic takového čekat nemůžeme a právě v tom je zakopaný pes. Místo toho musíme poslouchat řeči o humanitě, solidaritě, pomoci, o kvótách, o tom, že bílí Evropané vymírají, takže přistěhovalce tak jako tak potřebujeme, či o tom, že se s těmi chudáky (jejichž mnohdy tragické osudy nijak nezpochybňuji) musíme podělit o své domovy. Jenže kam s nimi? Začínají se objevovat nápady, že by vlády měly mít možnost zabavovat nedostatečně využívané soukromé nemovitosti a migranty umisťovat do nich. Řešení jak z pera bolševických komisařů.


    Bruselské elity ale s bolševiky nespojuje jen totožné označení pro funkci ministra. Společné je jim i pohrdání zájmy celé společnosti, jednotlivých národů, pohrdání jejich vůlí, nebetyčná pýcha a přesvědčení o vlastní neomylnosti, sociální inženýrství a bohorovné přehlížení specifičnosti jednotlivých národů a jejich osobitých potřeb. Odtud plynou takové šílené nápady, jako jsou právě kvóty, jako je zvulgarizovaný multikulturalismus apod. Česká republika není Rusko, aby v ní mohly žít stovky národů s naprosto odlišnými zvyky a náboženstvími. Vliv geografického faktoru na charakter a mentalitu národů je neoddiskutovatelný a se silou o to větší vyvstává potřeba bránit naši malou českou zem před pronikáním cizorodých prvků v míře, jež by nebyla zvládnutelná a přísně regulovaná tak, jak jsem to naznačil v úvodu. Mezi Čechy objektivně nemůže významnější množství cizinců své místo nalézt. Proto nyní naše strana razí jasnou tezi – ani jednoho uprchlíka! Pokud by u moci v naší zemi byli důvěryhodní, národu a vlasti oddaní mužové, bylo by snad možné projevit větší míru soucitu a pomoci, ale za současných podmínek to možné prostě není.


    Oprávněnost této teze vyvstává ještě výrazněji, uvědomíme-li si, že multikulturalismus je jednou z hlavních příměsí unijní neomarxistické ideologie. Stavitelům nové říše se přistěhovalci vlastně hodí. Mohou být řešením tristního demografického vývoje bílé evropské rasy, evropské země svou cizorodostí obohatí a „doplní“, čímž se oslabí síla původního obyvatelstva, už tak decimovaného zvrácenými sociálními experimenty. Že si tím kopají vlastní hrob, jim evidentně nedochází. Přijde totiž okamžik, kdy počet přistěhovalců, respektive jejich potomků překročí určitou mez a dojde k otevřenému konfliktu s původním evropským obyvatelstvem. Já se proto domnívám, že je nejen nezbytné imigraci zastavit, ale že je dokonce nutné nalézt odpovídající nástroje, které by nám umožnily problematickou část stávající cizorodé populace repatriovat do států jejího původu. Přijímat uprchlíky, to je buď zvrácený plán, anebo fatální slabost; v praxi nejspíš obojí.


    DSC02022.JPG


    Evropská unie však imigraci neprosazuje pouze ideologicky. Ona sama k současné ničivé imigrační vlně – ruku v ruce s USA – nemalou měrou přispěla. Nepodporoval snad Západ tzv. arabské jaro? Nepodporoval snad převraty, které vedly k pádu stabilních a čitelných autoritativních režimů a k naprostému chaosu v oblasti? Nepodporoval snad radikální islamistické síly? Podporoval – a nejen to. Vždyť arabské jaro jako takové je dílem Západu, i když bezpochyby spíše Washingtonu než Bruselu. Ten totiž jako obvykle velkému bratrovi ze zámoří pouze více či méně zdatně sekundoval. Arabské jaro zcela zapadá do řady barevných revolucí, které Spojené státy v různých koutech světa rozpoutávají, aby si udržely dosavadní velmocenské postavení. A tak už máme rozvrácený nejen Afghánistán a Irák, ale i severní Afriku a Blízký východ. Zatímco se Spojené státy a Izrael radují, všude kolem zuří boj a triumfuje chaos a smrt. A spolu s tím se neodvratně blíží konec starobylého blízkovýchodního křesťanství.


    Chaos vyvolaný arabským jarem výrazně napomohl migrační vlně, které v současnosti čelíme. Je třeba klást si otázku: Je to jen hloupost západních politických elit, anebo záměr? Evropě se začínají podlamovat kolena a sama se nebrání. Je to hloupost, nebo záměr? Kdo má zájem na slabé Evropě? Komu tohle všechno prospívá? Pohled se bezděčně stáčí za moře. Americká hegemonie, které otevřela dveře nešťastná první světová válka, dosáhla po pádu Sovětského svazu svého vrcholu. Americká nadvláda nad světem, již charakterizuje prosazování liberální demokracie, tzv. lidských práv a dalších škodlivých konceptů, přinesla ostatním národům jen utrpení a zlo. Naštěstí se ale zdá, že unipolární svět je nahrazován světem multipolárním, pluralitním a že moderní západní pseudohodnoty se pomalu dostávají do defenzívy. My bychom tomuto procesu měli přát. Měli bychom uznat hodnotu ostatních kulturních okruhů, měli bychom respektovat jejich právo na svébytný rozvoj, svébytné hodnoty, politický systém. Měli bychom jim přestat vnucovat své vlastní představy a ideologii, nadto ideologii prodchnutou duchem sekulárního humanismu. Je třeba, aby se Západ přestal vměšovat do cizích záležitostí a aby začal řešit hlubokou krizi, do níž se sám dostal. Kdyby to býval dělal už dřív, dost možná by žádná imigrační vlna nenastala a dost možná bychom se nemuseli potýkat s hrozbou radikálního islamismu.


    Nemyslím si, že by za radikalizací islámského světa, za posilováním islamismu a za takovými úspěchy Islámského státu, jejž lze považovat za kvintesenci toho, o čem se tu nyní bavíme, stál plán vypracovaný v kancelářích CIA či Mosadu (ačkoli ani jejich roli v tomto procesu nepodceňuji). Domnívám se, že radikalizace islámského světa je v prvé řadě přirozenou reakcí na pochybné západní hodnoty vycházející z humanismu a osvícenství. Není divu, že islámský svět vnímá Západ jako svého nepřítele. Stoupenci pokroku a modernismu spatřují ve společnosti, která na Západě vyrostla, to nejlepší, čeho bylo dosud v dějinách dosaženo. Přes určitá pozitiva, jež pokrok skutečně přinesl, je však západní sekulární společnost jevem negativním.


    Novověký humanismus postavil do středu veškerenstva člověka, osvícenství definitivně otevřelo cestu sekularismu. Do praxe pak nové myšlenky s plnou silou uvedla francouzská revoluce. Evropané postupně ztráceli vlastní duši, propadali tu egoistickému individualismu, tu individualitu popírajícímu kolektivismu, přetrhávali přirozená společenská pouta, dekonstruovali staré normy a hodnoty, až zcela ztratili ponětí o tom, co je dobré a co zlé, co je ctnost a co je neřest, utopili se v bezbřehém relativismu, promrhávajíce všechny své síly v honbě za chvilkovými radostmi a mamonem. S tím nevyhnutelně přicházíme i o svobodu – nejen svobodu vnější, občanskou, ale především vnitřní, bytostnou. Duchovní a morální rozvrat je evidentní. I proto nás muslimové nemohou brát jako rovnocenné partnery, i proto námi musejí pohrdat. Správně totiž vycítili, že mají co dočinění s čímsi pokleslým, zkaženým a bezbožným.


    Chceme-li tudíž vzdorovat islamismu jakožto radikálnímu politickému proudu a zabránit masivnějšímu šíření islámu do Evropy, musíme zásadně změnit samu Evropu. Vrátit jí křesťanského ducha, vytvářet křesťanskou kulturu, zachránit tradiční rodinu jako základní stavební jednotku společnosti či chcete-li národa, vrátit se ke kořenům, překonat neblahé duchovní dědictví novověku, „vzkřísit“ Boha, kterého Evropa „zabila“, a Jemu vše podřídit. Ekonomiku, politiku i osobní život. Člověk nemůže být cílem člověka, stejně tak jako náboženství nemůže být jen soukromou záležitostí. Možná se mýlím, ale mám dojem, že islámský svět – byť samozřejmě svým osobitým způsobem – je v tomto ohledu dnes mnohem dál než současná postkřesťanská Evropa.


    Islámu se může reálně postavit výhradně Evropa křesťanská. Dnes dominující neomarxistická ideologie západních pokrokářů islamizaci Evropy urychluje; ve své zaslepenosti si její stoupenci neuvědomují, že oni budou první na řadě, kteří na to fatálně doplatí. Žádná ideologie z tohoto světa totiž v důsledku neodolá z podstaty věci mocnější síle náboženské, ať má podobu jakoukoli. Ať už Evropané budou proti tzv. islámské hrozbě bojovat ve jménu demokracie, občanské společnosti, nacionalismu či západní sekulární a duchovně zpustlé civilizace, s největší pravděpodobností neuspějí. Zdá se, že Západ má před sebou dvě možnosti – buď se vrátí ke křesťanství, anebo se islamizuje. Bez tohoto procesu, bez tohoto „velkého návratu“ jsou z dlouhodobějšího hlediska obrana kontinentálních hranic a boj proti islamismu bezpředmětné.



    Bude zajímavé sledovat, jaký vývoj bude prodělávat Rusko. V současnosti jsme svědky určitých pozitivních tendencí – návratu religiozity do společenského i osobního života, rehabilitace církve, uvádění konzervativních prvků do legislativy, jako je například zákon na ochranu citů věřících (ano, i muslimů a také židů a buddhistů), zákaz homosexuální propagandy, apod. Bude-li tento trend pokračovat, můžeme se dočkat příznivých výsledků. Kombinace tradičních křesťanských hodnot, silné státní moci a velmocenského postavení Ruska v mezinárodním měřítku by mohla sehrát významnou úlohu v osudech Evropy jako celku. Konzervativní křesťanské (pravoslavné) Rusko by mohlo pomoci Evropě ve znovunalezení ztracené duše, v onom „velkém návratu“. Nic z toho se samozřejmě stát nemusí a v takovém případě bude o osudu Evropy s konečnou platností rozhodnuto.


    I ruská zkušenost se soužitím odlišných národů s odlišnými náboženstvími by nám snad mohla v lecčems pomoci. Nesdílím totiž názory těch, kteří tvrdí, že islám do Evropy vůbec nepatří. Islámu si vážím a nevidím větší problém v tom, aby i na našem kontinentu žily komunity vyznavačů tohoto náboženství, podobně jako po řadu staletí žily křesťanské komunity na území muslimských říší (a o přežití těchto komunit dnes by nám všem mělo jít). Pokud však hodláme dělat z islámu satanské učení, z muslimů úhlavní nepřátele a s uspokojením setrvávat na pozicích sekulárního humanismu a všech z něj vyrůstajících ideologií, pak si ze strany muslimů nevysloužíme nic než nepřátelství a pohrdání. Jen silná, sebevědomá a křesťanská Evropa může být relevantní protiváhou, protihráčem, ale zároveň partnerem islámského světa.“


    Text přednesen 22. VI. 2015 v rámci Hovorů na pravici Akce D.O.S.T., věnovaných tématu „Příliv uprchlíků do Evropy: Multikulturní obohacení nebo občanská válka?“


    Ladislav Zemánek, místopředseda Národní demokracie


    Stáhněte si článek v PDF

    Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj
    Nahoru ↑