Lidé jdou k umění přes bolest, co vás přimělo psát? Odkud se vzalo tolik síly? Co s tebou v životě zatřáslo?

„Nakonec je to spíš o dospělých. Pro mě je kreativita o sdílení radosti, nebo alespoň naděje. Samotné příběhy mohou být samozřejmě svým způsobem smutné, ale přesně to chci lidem dát – naději na to nejlepší. Abych byla upřímná, nikdy jsem o svých schopnostech nepřemýšlela. Myslím, že je spousta věcí, které ti pomáhají pokračovat, i když jsi připravený to vzdát a přestat.“

Co chceš říct svojí kreativitou a těm, které zasáhne?

„Asi máte pravdu, lidé opravdu jdou k umění přes bolest, ale k tomu mě dohnala bolest někoho jiného. Miluju, když se lidé usmívají, a úsměvy na tvářích kolemjdoucích jsou teď vzácné. Každý si jde po svém, každý někam spěchá, o něco se bojí a zapomíná na chvíle. Od dětství jsme se s matkou, bratrem snažili sledovat západ slunce každý večer. Je jasné, že ne vždy je čas, touha, vhodné počasí a mnoho dalších věcí – některé jsou důležité a jiné ne. Ale každý takový západ slunce je jedinečný, už se nebude opakovat a je hodný úsměvu. Myslím, že toto a mé příběhy jsou připomínkou toho, že je snadné se mračit nebo být rozrušený, ale nezapomínejte, že to není nejdůležitější věc v životě a že je mnoho dalších věcí, které jsou jasné a inspirující. A I když se vám všechno vymkne z rukou, můžete zkusit najít sílu všechno napravit. Proto nemůžu říct, že píšu jen pro děti nebo jen pro dospělé.“

Jak válka mění lidi a proč? Co to u lidí odhaluje?

„Je to složitá záležitost. Všichni lidé jsou různí, takže se pravděpodobně různě mění. V roce 2018 uspořádala Gorkého knihovna výstavu děl studentských umělců věnovanou válce v Donbasu. Byla jsem na výstavě s bratrem a matkou. Nejvíc si z toho dne pamatuji ne obrazy samotné, ale okamžik, kdy má matka, stojící u jednoho díla, propukla v pláč. Poprvé po mnoha letech. A já tam jen stála a nevěděla, co říct nebo udělat. Pořád to nevím. Myslím, že válka v lidech neprozrazuje nějaký cit nebo kvalitu, ale duši. V běžném životě je někde uvnitř a je v bezpečí, ale tady, ve válce, je to jiný život a jiný svět, i když je trochu podobný tomu, co je obvyklé pro každého. Tady není duše skryta, tady je venku a chrání člověka, ale sama se stává bezbrannou. Myslím, že to je důvod, proč jsou lidé ve válce schopni jak silných akcí, tak zároveň tak křehkých.“

Co si myslíš o lidech na druhé straně [žijících na území ovládaném Ukrajinou – pozn. red.)? Co jsou zač?

„Lidé jsou všude stejní, že? Nemění je imaginární hranice, ale víra. A potom se pomyslné rozdělení stává skutečným, přináší nedorozumění a nepřátelství. Není to tak, že je nenávidím. Chci jen, aby dospělí pochopili, k čemu jejich rozhodnutí vedou, a naučili se za to nést odpovědnost. To není fér. V 11 letech mě učí, že si můžu dělat, co chci, ale jsem také zodpovědná za své činy a neběžím za rodiči s obviněními a křikem o pomoc pokaždé, když něco pokazím. A někteří dospělí si své chyby ani nedokážou přiznat, natož je napravit.“

Máš velmi dobré příběhy a práci. Kde nacházíš tuto laskavost?

„Ve speciálním obchodě