Malé zamyšlení u příležitosti pátého výročí vyhlášení výsledků britského referenda. Jaké jsme měli tehdy představy o reformách EU a co z nich zbylo?

Dnes ráno (24. června) je tomu právě pět let od chvíle, kdy jsme se dozvěděli o výsledcích referenda o členství Spojeného království v EU. Pro mnohé z nás to byla chvíle úžasu, velké radosti a optimistických očekávání. Zdálo se, že ledy se konečně pohnuly, že zdivo neudržitelného modelu evropské integrace začíná praskat, že věční centralisté a nadnárodní pokrokáři budou muset skládat účty.

Vzpomínám na prohlášení Institutu Václava Klause z toho dne, které plně vyjadřovalo i moje pocity: „Výsledek britského referenda není žádnou katastrofou. Je naopak ohromnou příležitostí. Je inspirací. Je nesmírně potřebným impulzem. Je důkazem, že dosavadní cestou nelze pokračovat. Pochopí konečně lidé v Evropě, že by sociálně inženýrské projekty elit za zády občanů měly skončit? Že by měla skončit umělá centralizace, regulace a byrokratizace všech sfér našich životů? Že by měl nastat konec potlačování demokracie a konec rozhodování nikým nevolenými a nikomu neodpovědnými úředníky daleko od lidí?“

Ze všech stran bylo slyšet volání po sebereflexi unijních elit, po hlubokých reformách, po odklonu od centralistického kurzu, po návratu pravomocí členským státům. Sám jsem v této jedinečné atmosféře přišel s textem Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie – z pohledu právníka, jenž namísto„stále užší unie“nabízel koncept flexibilní platformy pro dobrovolnou spolupráci suverénních států podle jejich aktuálních potřeb. Dodnes se k těmto návrhům rád hlásím.

Unijní špičky záhy po referendu zahájily politickou reflexi neboli diskusi o budoucnosti (v pozdější fázi se jí říkalo také cesta do Sibiu), která pak trvala dlouhé tři roky. Pozorně jsem sledoval a zaznamenával tento proces a posléze jsem jej zpracoval v knize Unie ve stínu brexitu (2020). Bohužel základním poznatkem hned od rané fáze diskuse bylo, že reformní snahy rychle vyprchaly a že se vše vrací do starých kolejí.

V závěru celého procesu v době před vlastním brexitem, když jsem hodnotil dosažené výsledky, použil jsem v jednom textu tato slova: Nadějeplná nálada v očekávání zásadní reformy Unie, jež byla podnícena britským referendem a zahájením politické reflexe, neměla dlouhého trvání. Hned v Bratislavě v září 2016 dostala první tvrdý úder. V Římě v březnu 2017 byla zbita znovu a hůře. Poté postupně chřadla a ztrácela se před očima, až nakonec na sklonku jara 2019 v ústraní a polozapomenuta dodýchala.

Období po skončení brexitové diskuse o budoucnosti ukázalo, že nezůstane jen u starého kurzu. Po nástupu nové Komise pod vedením Ursuly von der Leyenové se situace dramaticky zhoršila. Šokovala nás radikální ofenzíva klimatických alarmistů a jejich projekt Zeleného údělu, který byl neuvěřitelně hladce prosazen. Potom přišla koronavirová pandemie a s ní fond obnovy „Next Generation EU“, který přinese masivní společné zadlužení členských států a s ním další centralizační tlaky.

Pět let po britském referendu vězí Unie hlouběji než kdy jindy v politickém marasmu. Centralismus a levicové pokrokářství jsou opět na koni a pod nátěrem zelených ambic a pokoronavirové rekonstrukce zvedají nos tak vysoko, jak si to doposud nikdy netroufly. Arogance unijních představitelů vůči členským státům (např. v rámci jejich oblíbeného boje za právní stát) také dospěla do nevídaných rozměrů.

Smutnou podívanou je nedávno zahájená konference o budoucnosti Evropy, která má budit zdání demokratické diskuse. Nejde o pokračování předchozí reflexe o pobrexitové budoucnosti, kde aspoň teoreticky existovaly různé alternativy. Celá akce je jen absurdním divadlem. V rámci naprosto nereprezentativní platformy různí – klausovsky řečeno – vyvolení, ale nevolení vedou neškodné rozpravy o tom, jestli integraci tu či onde prohloubit více, nebo ještě více. (Výmluvnou ukázkou toho bylo první plenární zasedání 19. června, jehož záznam je na stránkách Evropského parlamentu.) Unijní instituce si z výsledné zprávy vezmou za své to, co jim samotným bude lahodit.

24. června 2016 večer jsem se zaposlouchal do staré písně o bílých útesech doverských v podání Very Lynn. „There’ll be bluebirds over the white cliffs of Dover, tomorrow, just you wait and see...“ Teď si uvědomuji, že smyslem těchto slov bylo dodat naději i víru v budoucnost v době největšího bezčasí. Přesně to potřebujeme i dnes.