Myslím, že tento distopický obraz–horor jakési normalizace na druhou osloví čtenáře, kteří mají své zkušenosti s režimem Gustáva Husáka a chtějí se potěšit z toho, že k žádnému Antilistopadu nedošlo, píše v glose Mojmír Grygar.

Je to také nepřímá odpověď lidem, kteří se nedomnívají, že všechno, k čemu došlo po roce 1989, se podařilo. Vzhledem k tomu, že tímto románem si autorka léčí osobní trauma (nedovolili jí studium na vysoké škole), otevírá se tu otázka hlubšího smyslu této knihy. Promýšlet možné alternativy přelomových historických událostí, beletrizovat jejich neuskutečněné, ale pravděpodobné a snad i fantastické důsledky, může uvést do pohybu myšlení, které oponuje historickému fatalismu, tedy vědomí, že co se stalo, muselo se stát. Hegel dokonce tvrdil, že co se stalo, bylo nutné a rozumné.

Napadá mě jiná neuskutečněná alternativa, po které volal na začátku 90. let disident Václav Benda, nespokojen s tím, jak, podle něho, pomalu, mdle a neúčinně pokračuje trestání toho, čemu se říkalo „zločiny komunismu“. (Zde jen připomenu, že Václava Havla zvolili v létě 1990 prezidentem ČSFR jednomyslně všichni komunističtí poslanci přítomní v budově Parlamentu.) Benda, veden utkvělou myšlenkou pomsty, pronesl vřelá slova chvály na chilského prezidenta Pinocheta, který dokázal rázně potlačit Allendeho pokus o nastolení marxistického socialismu. Disident přitom vyslovil hlubokou lítost, že se po válce, když komunismus u nás začal zdvíhat hlavu, nenašli žádní generálové ani plukovníci, kteří by uťali komunistické hydře hlavu.