Předpokládajíc, že novináři pracují ve službách míru, přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci vytvořenou za účelem jejich ochrany v bojových zónách. Ovšem dva týdny nato vydalo Ministerstvo obrany USA instrukce k zadržení profesionálních pracovníků médií, kteří jsou angažovaní ve špionáži – jde o iniciativu, která se může obrátit proti novinářům z členských zemí NATO, všímá si Thierry Meyssan.

27. května 2015 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 2222 o ochraně novinářů v bojových zónách – jde o rezoluci, která byla přijata jednomyslně pouze proto, že nereflektuje reálnou pozici novinářské profese v současné éře globální televize a války čtvrté generace.

Debata Rady bezpečnosti, vedená 27. května 2015 ohledně ochrany novinářů v bojových zónách, nezlepšila téměř nic [1]. Diplomaté obvinili různé státy ze zabití novinářů, nebo z dovolení jejich zabití, aniž by poukázali na fakt, že označení „novinář“ může být jen zástěrkou pro různorodé aktivity, včetně špionáže, sabotáže a terorismu.

Doposud platilo, že k tomu, aby mohl člověk užívat ochrany poskytované novinářům, je nezbytné:

• mít novinářskou kartu, udělenou příslušným úřadem v rodné zemi novináře, nebo v zemi, ve které pracuje

• neúčastnit se bojů na žádné straně


• neporušovat pravidla vojenské cenzury

Všimněte si zvláštní povahy té poslední podmínky, která původně měla sloužit k ochraně vojenských tajemství, ale může být použita k zamaskování propagandy a válečných zločinů.

Vedle toho rovněž panoval názor, že vojáci, kteří pracovali jako novináři pro vojenská média, nebo civilní novináři najatí armádou (přidružení novináři), by neměli užívat výhod statutu novináře, nýbrž statutu vojáka.

USA, s poukazem na precedens vraždy velitele Ahmada Šáha Masúda dvěma novináři, prohlásily, že profese může sloužit ke krytí teroristických aktivit. Nedávno se britský občan Omar Hussein připojil k Islámskému emirátu a pod pseudonymem Abu Awlaki publikoval pochvalný článek o životě v Daesh. Ovšem tyto příklady novinářů zapojených do bojů mají okrajový význam. Skutečný problém spočívá jinde, souvisí s globálními médii a válkou čtvrté generace (4th generation warfare, 4GW).

Globální média

Do roku 1989 byla média národní. Propaganda tudíž mohla být směřována pouze vlastnímu táboru. Samozřejmě člověk mohl vysypat letáky z letadla nebo použít krátkovlnné rádiové vysílání, ale to bylo vždy považováno za nepřátelskou aktivitu.

V roce 1989 se náhle – díky satelitní technologii – stal americký televizní kanál CNN globálním. Změna jeho charakteru – již to nebyla „americká“ stanice – zaručovala neutralitu v konfliktních situacích. Prezentoval se jako kanál, poskytující „nepřetržitý tok informací“, když přenášel pád Ceausesca. Přímé zpravodajství z místa dění vylučovalo manipulaci a garantovalo návrat pravdy.

V podstatě opak byl pravdou. Televizní redakce CNN byla – později od roku 1998 již definitivně – pod kontrolou vojenské jednotky United States Army Psychological Operations Unit (tj. Vojenská psychologicko-operační jednotka Spojených států), instalované v hlavní kanceláři. Namísto pravdivého zprostředkování událostí prezentovala show, řízenou CIA a Pentagonem. Můžeme například zavzpomínat na odhalení masového hrobu v Temešváru (Timisoaře). Na obrázky sboru čítajícího více než 4500 mladých lidí [2], jejichž krev byla údajně prolita za účelem nasycení karpatského diktátora trpícího leukémií nebo byli zavražděni v průběhu demonstrací, což se vše vysílalo do celého světa. Tváře měli znetvořené kyselinou, to proto, aby je nebylo možné poznat. Důkaz hororu, který způsobil vlastním lidem Nicolae Ceausescu, ten „rumunský drákula“, byl na světě[3]. Však běda ! Později jsme zjistili, že ona mrtvá těla byla vykopána na zdejším městském hřbitově.

Díky pohotovosti, s jakou vysílala klamavé informace do celého světa, vzbudila globální média zdání, že sdílejí pravdu. Tím, co umocnilo tuto intoxikaci, byla skutečnost, že dokázala přesvědčit média sovětského bloku, Maďarska a Východního Německa, která vše převzala. Pravost byla takto potvrzena spojenci Rumunska. To vysvětluje současné soupeření mocných o to, kdo ovládne globální síť produkující nepřetržitý tok informací.

Navíc názory, podle kterých „jsou tu novináři od toho, aby zprostředkovávali realitu, kterou vidí na daném místě“ a že „přímé zpravodajství z místa dění je prevencí proti manipulaci“ působí groteskně. Naopak. Novináři nemají být pouhými svědky událostí, ale analytiky schopnými odhalovat pravdu skrytou za pláštíkem zdání. To je jejich úkol. Takže koncept „nepřetržitého toku informací“ (ve smyslu „událostí natočených v jednom sledu“) je popřením novinářského poslání. Buďto tu jsou novináři od toho, aby srovnávali, ověřovali, spojovali do souvislostí, analyzovali a poté interpretovali, nebo neslouží svému poslání.

NATO nikdy nezastavilo výrobu manipulací jako byla ta v Temešváru, nýbrž pokračovalo během válek v Jugoslávii, Iráku, Afgánistánu, podruhé v Iráku, Libyi a Sýrii [4].

Zapojení válečných korespondentů

Další kus cesty byl zdolán v roce 1992. Možná jste zaznamenali, že od tohoto roku jsou Spojené státy a NATO neustále někde ve světě ve válce. Aby zakryly tuto skutečnost, vytvořily novou kategorii novinářů. Více než stovka jich byla narychlo vyslaná do Bosny, později do Bagdádu, Kábulu nebo Tripolisu, aby dala slovo odpůrcům Západu. Jenomže nikoli malá hrstka, nýbrž téměř všichni se stali stálými spolupracovníky tajných služeb při NATO. A když popisují následky aliančního bombardování civilistů, je smyslem pouze to, předat NATO vojenské informace, aby mohlo lépe zacílit palbu. V tomto světle by měli být takoví novináři klasifikováni jako agenti.

To je to, o čem jsem mluvil během války v Libyi a vyvolal rozhořčené reakce kolegů z profese. A také je to přesně to, co nakonec, po skončení operace, přiznal generálporučík Charles Bouchard. V rozhovoru pro Radio-Canada prohlásil, že ústředí NATO v Neapoli analyzovalo situaci díky „informacím, které přišly z mnoha zdrojů, včetně médií, která se nacházela na místě dění a podala nám hodně zpráv ohledně pozic a záměrech pozemních vojsk“.

Interview s generálem Bouchardem z 31. října 2011 pro rádio Canada (ve francouzštině)

http://www.voltairenet.org/local/cache-vignettes/L52xH52/mov-43b96.png

Aby mohlo NATO mýtus o „demokratické revoluci“ v Sýrii předložit jako důvěryhodný, vytvořilo v roce 2012 „důkazový materiál“ – video „ukázková vesnice“. Kabinet tureckého premiéra zorganizoval zájezd na místo pro všechny novináře, kteří si zažádali. Ti poté mohli filmovat demonstrace v této vesnici a ubezpečit se, že v celé Sýrii to vypadá stejně. Ale Syrská arabská armáda rovněž vyslala novináře – samozřejmě to nebyli Syřani – aby nafilmovali „rebely“ a získali tak informace o podpoře, kterou jim poskytovala Aliance.

Takže publikace Law of War Manual  (tj. Manuál válečného práva) amerického ministerstva obrany, vydaná tento týden, je vítána. Vysvětluje, jak válka postoupila ve vývoji tím, že určití novináři jsou ve skutečnosti bojovníci [5].

Pokud takto bude ministerstvo obrany pokračovat dál, riskuje, že většina Západních válečných zpravodajů bude nyní prohlášena za „bojovníky bez privilegií“, což je kategorie, kterou samo ministerstvo vytvořilo a která je zbavuje výhod Ženevské konvence. V dalším konfliktu toto může být osudem spolupracovníků Al-Džazíry, Al-Arabíji, BBC, CNN, Corriere della Sera, Fox News, France 2, France 24, Le Monde, Liberation, New York Times, Sky News, Washington Post a dalších … abych jmenoval alespoň ty, které se mi podařilo identifikovat.

Lživá videa

Ještě další krok učinila média, když v roce 2011 začala používat videa natočená pod širým nebem ve studiích Kataru a vysílat je v televizních zprávách. Toto dosáhlo svého vrcholu, když stanice Fox News – a po ní všechny TV kanály Západu a Perského zálivu – ukázala fiktivní snímky, které dokumentovaly pád Tripolisu a vstup „rebelů“ na Zelené náměstí, tři dny předtím, než se tato událost reálně stala. Tento fakt NATO důrazně popřelo, ovšem později to připustil Mustafa Abdul Jalil, prezident Přechodné národní rady, na mikrofon pro France 24 (v arabštině).

Zatímco Spojené státy jednaly v červnu 2012 s Ruskem o možném rozdělení „širšího Středního východu“, zamýšlelo NATO použít metodu falešného videa, aby zlomilo syrský odpor a chopilo se moci. Washington odpojil syrské televizní satelity od ArabSatu a byl rovněž připraven vyloučit je z NileSatu. Řada TV kanálů (Al-Arabíja, Al-Džazíra, BBC, CNN, Fox, France 24, Tuture TV, MTV) byla připravena použít záběry natočené v katarských studiích, předstírající pád Syrské arabské republiky, a na počítači vytvořené video s imitovaným odletem prezidenta Assada [6]. Vysílání syrských falešných kanálů bylo vedeno skrz ArabSat ze základny NSA v Austrálii. Ovšem operace byla zrušena těsně před zahájením ženevské konference kvůli mezinárodnímu protestu.

Pravidla propagandy jsou stále stejná

Technický pokrok nemění metody propagandy. Její mechanismus se stále zakládá na dvou následujících principech:

• 
  

  Neustálým opakováním se těžkopádná lež stane nesporným důkazem.

  
  


• 
  

  Skupinu lidí, na kterou je lež zaměřena, nestačí přesvědčit, musí ji rovněž aktivně hájit. Musí být přinuceni, tak či onak, aby vyznávali – i kdyby jen jednou – to, co doposud považovali za lež. Jejich vlastní pýcha jim potom zabrání v tom, aby uznali, že byli zmanipulováni.

  
  

Například když britské tajné služby vypustili zprávu, že Syrská arabská republika svrhla z helikoptér na civilní obyvatelstvo barely s výbušninou, nikdo tomu nevěřil. V Sýrii, kde byl prezident Assad kritizován za krocení aktivit armády proti džihádistům z důvodu ochrany obyvatelstva, tomu rovněž nikdo nevěřil. Obvinění je o to absurdnější, že armáda má bomby, dodané Ruskem, které jsou mnohem efektivnější. Nicméně po roce neustálého opakování se tato lež stala nezpochybnitelnou pravdou na Západě stejně jako v Sýrii. Bez ohledu na to, že armáda helikoptéry nad Aleppem nepoužívá, protože je tam džihádisté mohou snadněji zničit střelami země-vzduch, tiskové agentury stejně zveřejnili „svědectví“ o shazování barelů s výbušninou z helikoptér nad Aleppem.

Systém je takový, že novináři odmítají uznat, že byli obelstěni a stali se propagandisty, kteří, když na ně přijde řada, budou opakovat to, o čem od začátku všichni věděli, že je lež. De facto tito profesionálové, kteří myslí, že jednají čestně, třebaže používají módní fráze, rozšiřují lži.

Média součástí válečné taktiky

Přestože falešné záběry letu prezidenta Assada nebyly nakonec v Sýrii použity, NATO přijalo novou bojovou metodu – válku čtvrté generace.

• 
  

  Válka první generace, to byly frontové řady a šiky, tak jako v 17. století. Armády byly přísně hierarchické, s pomalou procedurou. Tato organizace nepřečkala rozšíření střelných zbraní.

  
  


• 
  

  Válka druhé generace spočívala ve frontových řadách a palbě, známých z první světové války. Tento systém uvízl na mrtvém bodě - zákopové válce.

  
  


• 
  

  Válka třetí generace souvisela s infiltrací do nepřátelských linií a hloubkovou obranou. Používala zapojení civilistů, viz druhá světová válka. Tato organizace skončila s rozvojem světových arzenálů, především s příchodem atomových bomb.

  
  


• 
  

  Válka čtvrté generace je válka, kterou nevedeme sami přímo, nýbrž podnítíme její vznik ve vzdálených zemích, pomocí nestátních skupin, skutečných i falešných povstání, tak jako za studené války.

  
  

V tomto typu války, která podněcuje obecný chaos, Pentagon začleňuje média do svého hlavního štábu jako součást bojových jednotek. Musíme mít na paměti, že média jsou součástí nasazení. Již nejsou spolupracovníci, nýbrž se jedná o kapitalistický business s placenými profesionály, kteří mohou být na místě zastřeleni. Takže již nemáme co do činění se stovkami válečných dopisovatelů, kteří pracují tajně jako špióni, ale médii, která mají podíl na válce, přičemž dávají kompletní pracovní tým k dispozici armádám.

A zde nezáleží na tom, jestli se novináři na válečném dopisování nebo intoxikaci podílejí vědomě. Jejich práce, dokonce i když jim nelze nic vytknout, je součástí válečného ansámblu. O to je to horší – ti, kteří jsou upřímní, slouží jako vývěsní štít těch, kteří podvádějí, a propůjčují jim důvěryhodnost.

Závěrem budiž řečeno, že rezoluce 2222 byla přijata Radou bezpečnosti jednomyslně pouze proto, že nereflektuje změny v oblasti novinářské profese.

Thierry Meyssan

Zdroj: http://www.voltairenet.org/article187993.html