V současnosti, kdy probíhá ve Spojených státech hnutí proti všemu bílému, proti všem dílům připomínajícím život na Jihu USA, kácí se sochy, může také skončit „na hranici“ i dílo nositele Nobelovy ceny Williama Faulknera.
Ilustrační foto
Dílo Williama Faulknera s prolnutím do současnosti připomíná ve své glose Mojmír Grygar.
„Vzpomněl jsem si na Faulknerovu trilogii (Rodina Snopesů) Vesnice – Panské sídlo – Město, rodinnou ságu šplhavců na rasistickém Jihu, kde se vyskytuje zcela fantastická ženská bytost, jejíž dcera, také fantastická, odejde s mužem, sochařem a do třetice všeho zlého – komunistou, bojovat do Španělska. On padne, ona, totálně hluchá po výbuchu bomby, se vrátí domů, kde pokračuje ve své jakoby komunistické snaze napravovat zlo. Autor (zná své Pappenheimské) mírně naznačuje, že o její pomoc černoši, zcela ponoření ve svém údělu, nestojí. O bílých se raději ani nezmiňoval. Tedy: Donquijotství narážející na téměř biologickou, přírodní povahu amerického systému peněz, majetku, podrobení.
Faulkner, velký znalec svého kraje, velký skeptik a fantasta, nakonec dostal Nobelovu cenu (švédští akademici nebyli zabedněnci) a laureát se v děkovné řeči chytře vyjádřil, že mu nejde o ideologie a politiku, že sleduje jen a jen vztahy mezi lidmi.
Myslím, že umělecká výlučnost a taky složitost Faulknerova stylu ho chránila před primitivními slídily FBI, CIA a dalších asi deseti institucí,“ končí glosu Mojmír Grygar.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)