Máme asi pět milionů odborníků na hokej nebo fotbal. Školství je na tom ale mnohem lépe. Těch odborníků je zde téměř deset milionů. To je každý, kdo dokončil nějakou školu, třeba i pomocnou. A kdo ve škole zatím nebyl, jistě o ní alespoň slyšel, takže i on je odborník. Učitelé se sice v žebříčku prestižních povolání drží na předních místech, ale realita je úplně jiná. Jejich autorita dlouhodobě upadá. Pokud nedojde ke zvýšení prestiže učitelů, tak to dopadne tak, že místo komedie „Konec básníků v Čechách“ nastane tragédie „Konec učitelů v Čechách“.

Dušan Navrátil – Bloger

Modlou moderních rodičů se v dnešní době stal kult úspěšného fagana. Nekonečné soutěžení, honba za kariérou a úspěchem. Psychopatická hujerská snaha prosadit se za každou cenu. Jednou z těchto forem je i úsilí zapojit potomky do co největší série kroužků pro děti. Tím tomu ale nasadí korunu a jsou možná z převážení svého nezletilce na jurodivé kroužky vystresovaní ještě víc, než jejich ratolest. Místo, aby rodiče ušetřili nějakou chvilku tím, že se potomka na krátkou dobu zbaví, ztratí čas oním převážením.

Snaha rozvíjet co nejvíc dětských schopností a úsilí uspět ve všech oborech, včetně sportu, bez ohledu na talent či nadání, také nevede k cíli. Lapidárně řečeno, nikdo nemůže být dokonalý ve všem. Ve svém okolí vím o rádoby tenistech, kteří od malička vystřídali mraky trenérů a ten úspěch ne a ne přijít. Další rodiče, snažící se naplnit vlastní neukojené ambice, když zjistili, že jejich potomek není nejen na sport, ale ani na vyučení, na to šli od lesa. A tak v místním plátku byla zveřejněna úsměvná zpráva, že jejich syn bude budoucím studentem politologie. Jestli se tak stalo, nevím. Pokud ano, tak se mezi podobně postiženými individui náš budoucí student politologie ztratil. Je to jako scéna z filmu „Vrchní, prchni!“ A až vystuduje politologii, tak… I toto jsou podivně tragikomické snahy, jak dosáhnout „úspěchu“ nehledě na reálné schopnosti dítěte.

Učitelé nemohou suplovat rodinu a vychovávat cizí děti. Ta výchova je přece hlavně věcí rodičů. Dnešní společnost uznává jen úspěch. Nejsnadněji se ten sukces, alespoň navenek, měří penězi. V honbě za tím není proto čas ani vůle budovat nějaké vztahy, to se již nenosí. Ani v rámci některých rodin. A když potom děti nemají respekt ke svým rodičům, jak jej následně mohou mít k „cizímu“ učiteli. Mohl bych uvést příklady takto narušených vztahů rodičů a dětí ze svého okolí. Jenže pro vulgaritu by stejně nešly publikovat. Nakonec, každý se s něčím podobným a podivným někdy mohl setkat třeba v supermarketu, když pozoroval, jak se některé „bydlenky a pilné tvořilky se svými manži“ chovají ke svým zlatíčkám.

Když mí dva synové byli v roce 1999 žáky pátého ročníku základní školy, chodil s nimi do třídy vnuk místního bývalého komunistického papaláše. Synové mi tenkrát vyprávěli, jak tento kluk nabádal své spolužáky: „Když se vám učitelka nelíbí, řekněte matkám, ať napíší petici. A ředitelka ji bude muset vyhodit.“ Týkalo se to tenkrát kolegyně mé ženy, která tam také učila. Oni si dobré známky chodili do školy vydupávat a ta kolegyně jim nešla na ruku. Nedostatek nadání či talentu kompenzovali vybuřováním ve škole. Tehdy jsem nad tím jen kroutil hlavou. Ta rétorika a jeho vědomosti. Kde by na to páťák přišel. Na tu taktiku a strategii. Nemluvě o chápání významu slova petice a jejího možného dopadu. To svinstvo nebylo z jeho hlavy. A jsme znovu u rodičů a prarodičů. Kdepak škola, oni ho formovali. Zhruba deset let poté, tatáž rodina, se stejnou lumpárnou vyrukovala i na moji manželku.

Rodiče jsou ve vleku svých potomků – žáků. Dnes se ti malí lumpové, nabuzení svými rodiči, snaží odsunovat učitelky, v dospělosti asi vstoupí do Úsvitu a nejspíš odsunou své rodiče i s Romy rovnou do Indie. Je to řečeno s nadsázkou, ale spousta rodičů se dnes bojí toho, že jim jejich spratci utečou z domova, a tak se raději nechají vydírat a podřizují se diktatuře svého zlatíčka alias hajzlíka. A pokud se toho dnes bojí, asi se to nejspíš stane – říká se tomu sebevyplňující proroctví. Je to jen iluze rodičů, že když dětem vše dopřejí, tak ti jim to stejně oplatí. Tak to nefungovalo ani v minulosti, proč by to mělo platit teď? Jednoduše si koupit lásku potomků nejde.

V sedmdesátých letech, kdy jsem studoval na gymnáziu, jsme měli ve třídě partičku, které třídní říkal čtyřlístek. Když se něco semlelo, postupoval třídní stejně jako rada Vacátko nebo pan Bouše. Jako první vždy hrábl mezi galerku třídy – recidivisty. Šel na jistotu a trefil se téměř pokaždé. Shodou okolností s námi do stejné třídy chodila i dcera předsedy krajského soudu, která s naším čtyřlístkem silně sympatizovala a skvěle vycházela. Kdo tu dobu pamatuje, tak ví, že kovanější soudruh snad nemohl na okrese ani existovat.

Stačilo by jí jen říct a vždy by naše průšvihy byly vyžehleny a „nevhodný“ pedagog po zásluze potrestán. A přesto, nejen mě, ale ani nikoho dalšího z party nikdy nenapadlo nějakého profesora takto podrazit… Srovnejte s předchozím řešením pomocí tzv. petice. Ta doba nesmírně zhrubla a někteří rozežraní živnostníci hrající si na podnikatele a sponzory si myslí, že školství je celé jejich a v tomto duchu vychovávají i své děti. Na úctu k učitelům tak nezbývá žádný prostor. Moje matka byla za celé čtyři roky na gymnáziu dvakrát. Na začátku a na konci mého studia. A stačilo to. Dnešním „ámosům“ nestačí běžné třídní schůzky, vydupávají si další, nestandardní a stále chtějí školstvím manipulovat.

Všichni chtějí školství pořád „inovovat a reformovat“. I to, co fungovalo a funguje. Ale proč? Buď jsem Hujer, ale mně nepřipadá, že by minulý systém byl až tak špatný. Nevzpomínám si, že bych něco musel tupě biflovat. Třeba jsem měl štěstí na učitele a profesory. Troufám si ale tvrdit, že to, co nás naučili profesoři na gymnáziu (1972-1976) bylo mnohem víc, než zná současný bakalář. Tak v čem to bylo špatné… K čemu potom ty reformy, které nikam nevedly a nevedou.

Učitelů je mi celkem líto. Já bych nemohl učit ani hodinu. Drzí spratci ještě drzejších rodičů. Ředitelka podělaná hrůzou z vlastního stínu. Pitomosti, papírování a potom znovu pitomosti… Slabé odbory. Učitelé v roli poseroutků, kteří si nic nedokáží prosadit. Ani stávkovat pořádně neumějí. Může se potom někdo divit, že ten, kdo má možnost ze školství prchá? Ti „srdcaři“, co zůstávají ten boj se školní byrokracií vyhrát nemohou.

Doba ideálních učitelů jako byl Igor Hnízdo je tatam – míněno v nadsázce. Nicméně, jeho metody byly nesmírně efektivní a účinné. Já sám takového pedagoga zažil a dodnes na něj vzpomínám jen v dobrém. Asi ve druhém nebo třetím ročníku základní školy jsem provedl velkou lumpárnu. Pan učitel zahájil vyšetřování ve velkolepém stylu. Aby zjistil, kdo je ta černá ovce, uzavřel celou třídu a vyhlásil stanné právo. Nikdo se nesměl hnout z místa.

Poté si přizval na pomoc kolegyni, s jejíž pomocí důkladně prohledal celou třídu. K ničemu to nevedlo. To ho velmi rozčílilo. Takže zahájil prohlídku všech školních brašen, včetně prohlídek osobních. Opět bez výsledku. Byl jsem fikaný a sveřepý. To ho rozčílilo ještě víc. Nastala třetí fáze. Učitel přistoupil k výslechům žákyň a žáků v ředitelně. Výslech vedl on za přítomnosti oné kolegyně. Další učitelka mezitím hlídala třídu, aby se nikdo nepohnul a aby ani myš neproklouzla. Výslech byl vedený tvrdě a ostře. Nebyl tam hodný a zlý polda. Zlí byli oba pedagogové.

I tak jsem jako správný spratek zatloukal a zatloukal, aniž bych tehdy znal radu doktora Plzáka. Zlomili mě až tím, že bude zavolána hlídka Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie), všem žákům sejmuty otisky prstů a jako vyvrcholení vytasil trumf nejvyšší: bude přivezen i policejní pes – čmuchal. Tomu nešlo čelit. Ten pes, to mě zničilo. Hodil jsem ručník do ringu a dobrovolně jsem se přiznal. Přiznání nebylo přijato jako polehčující okolnost. Kolegyně, nekolegyně, byl jsem zliskaný tak, že i Kalousek by mu jeho umění záviděl. Jistěže s tou VB blafoval, ale tomu tlaku jsem tehdy neodolal. Víc než vlastní lumpárna ho asi rozzuřila má zarputilost a hlavně promrhané hodiny.

Ta pointa teprve přijde. Ředitel měl svého padoucha a mohl mě veřejně pranýřovat. Ale on byl velký frajer. Po mém přiznání dál naoko dokončil výslechy zbytku třídy. To již mrhal svým časem podruhé. Poté třídě oznámil, že pachatel se přiznal, ale jméno neřekl – nepráskl mě.

Dovedete si představit takové řešení v dnešní době? Nehledě na velikost či malost oné lumpárny, tak by to dnes odskákal pedagog. Napřed by ho propustili, poté v rámci ochrany dětského humanismu stáhli z kůže a nakonec ukřižovali. Díky veřejnému lynčování by tak ani nezbyl prostor pro soud s nebohým učitelem.

Pochopitelně jsem to doma ve svém vlastním zájmu zamlčel. Jinak bych dostal přídavek… Několika táhlými údery mi pan ředitel promluvil do duše a já byl snadno a rychle přiveden na správnou cestu. Jistěže jsem musel slíbit, jak už to bývá, že svůj čin nikdy nezopakuji. To jsem také dodržel. Na gymnáziu jsem postupoval mnohem sofistikovaněji. To byl jen vtip. Dodnes na toho člověka vzpomínám jen a jen v dobrém.

Blbosti o křehké dětské duši jsou pouze plané plky aneb škoda každé rány, která padne vedle. Tato věta je míněna jako mírná provokace pro učitelské humanisty a pravdoláskaře. Ať mají o čem plácat. Nejlepší je přece děti nechat volně a přirozeně vyvíjet. A chválit. Hodně chválit, aby jejich křehké ego neutrpělo probůh újmu. Takové šrámy na citlivé dušičce by se jen těžko hojily…

Osobně bych byl pro jiný kurs, než se dnes oficiálně nosí. Tím míním opak nesmyslů ve stylu „škola hrou“. Každá škola má jinou „hru“, tak jak to jde potom srovnávat celorepublikově? Souhlasím s tím, že by učitelé měli mít postavení úřední osoby (jako policisté). Moc by jim to sice k obnovení reputace nepomohlo, ale proti těm největším a nejagresivnějším primitivům určitě. Proto s povděkem kvituji návrh ministra školství Chládka v této věci. Ale ani on za jedno volební období nespraví to, co pokazili předchozí ministři školství. Jejich reformy probíhaly od roku 2004 metodou ode zdi ke zdi. Ti lidé, to bylo odkladiště politických lemplů – trafikantů a kašpárků.

Jako další krok v boji proti malým grázlíkům by bylo vhodné snížit trestní odpovědnost klidně i pod 14 let. V hlasování na MF DNES tuto hranici preferovala drtivá většina čtenářů. Někteří dokonce navrhovali trestní hranici úplně zrušit a každý případ posuzovat individuálně. To zní velice zajímavě i rozumně. Jen si to ale nedovedu představit v praxi, když každý český soud v jedné a té samé věci rozhoduje úplně jinak. Naprosto jinak. Nicméně, eurohujeři by mohli jásat. Tímto bychom nejen dohnali ale dokonce i předehnali Velkou Británii, kde jsou nejpřísnější a trestní odpovědnost nezletilých platí již od deseti let. Jinak hranici 14 let mají všichni naši sousedé mimo Polska, kde je to 13 let. U nás před pěti roky schválený návrh poslanců (hranice 14 let) byl senátory zamítnut…

Kdyby se někteří horeční rodičovští aktivisté místo organizovaného peklení a intrikování proti učitelům plně věnovali svým zlatíčkám, mělo by to extrémně pozitivní dopad na prospěch školáků. Díky takto ušetřenému času, který by rodiče věnovali svým dětem, by se žactvu prudce zlepšily známky. Možná by jim o pár bodů stouplo i IQ. Vliv matky je holt vliv matky. Škola všechno dětem dát nemůže. Hlavně tu lásku ne. To by ti potomci J. A. Komenského měli přece vědět. Určitě to jsou jeho přímí následovatelé. Jinak jejich hluboké pedagogické zkušenosti a znalosti prezentované občas v médiích nelze vysvětlit. Ti to musejí mít přímo v genech.

Úpadek školství a nezdravé vztahy lze demonstrovat i dalším příkladem. Na škole, kde manželka učí, se vystřídaly dvě ředitelky. Ředitelů – mužů je asi jako šafránu a i to je velká chyba. Předchozí paní ředitelka si dokázala od rodičů udržet odstup, aniž by přitom ztratila jejich respekt. Vše se radikálně změnilo po jejím odchodu do důchodu. Ta současná ředitelka prolezla zadky snad všech rodičů a sponzorů školy.

Dobře rozumím tomu, že je nutné, aby škola s rodiči vycházela. Ale ona překročila hranu servility, bezpáteřnosti a bezcharakternosti. To, co předvádí, je ohýbání zad a podbízení se rodičům. Navíc rodiče naučila obcházet učitele. Nic horšího snad být nemůže. Dnes se tam chodí bonzovat rovnou do ředitelny. Díky takovým lidem, jako je ona, se školství, myslím prestiž učitelů, nikdy nepostaví na nohy. Ona školství škodí víc, než kdybych sčetl všechny chyby všech pedagogů té základní školy. Právě takoví „ředitelé“ svým defétismem a politikou appeasementu dělají z učitelů před rodiči ony vysmívané učitelské onuce nucené měřit dvojím metrem.

Zmiňovaná ředitelka mi připomíná postavy, které ztvárňoval francouzský komik Luis de Funés: Hrbit se před nadřízenými, šlapat po podřízených. Otázka zní, kdo je její neoficiální nadřízený. Ironicky řečeno, může to být nevzdělaný, pologramotný a věčně opilý zedník, který si v minulosti formou výše uvedených „petic“ diktoval, kdo bude ve škole učit, co bude učit a koho bude učit! To se opravdu stalo. Tady už ironie končí. K čemu je potom ředitel školy, když ji na dálku může řídit zedník?

Záležitost školství má samozřejmě i politický rozměr. Otázkou je, zda bylo moudré, aby např. základní školy přešly pod obce. Asi to byla stejná chyba, jako vznik samostatných krajů. Např. výběrová řízení na ředitele školy jsou zcela pod taktovkou a vlivem starostů. Jaké oni mají ale pedagogické zkušenosti? Navíc byly v médiích popsány drastické případy, kdy se ředitelem stal člověk, který skončil ve výběrovém řízení třeba až na sedmém místě. A jen díky tomu, že to byl známý starosty, byl z něj obratem vyroben nový pan ředitel. Bez ohledu na jeho pořadí v soutěži. Hezké, že? Spíš hnus. O tom je potřeba diskutovat a pak to následně řešit.

Abych skončil optimisticky, uvedu citát dětské lékařky, šedesátnice, publikovaný v magazínu MF DNES. Byl natolik výstižný a hutný, že jsem si jej doslova zaznamenal: „Děti mám ráda, děti mi nevadí. Ale vadí mi haranti. Když jsem jako dětská doktorka začínala, byli z deseti dětí dva hajzlíci. Teď je poměr opačný.“ A máte situaci v současném školství jako na dlani…