Během uplynulého víkendu proběhl v Mnichově další sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jeho hlavní hvězdou ovšem tentokrát nebyl žádný sudetský Němec, nýbrž český politik, lidovec a exministr kultury Daniel Herman, jehož hlavní agendou a hlavní činností v posledních letech je právě všemožné poklonkování sudetoněmecké lobby. Za to ostatně na tomto sjezdu obdržel nejvyšší sudetoněmecké ocenění.

Herman své působení popisuje jako „usmiřování“, anebo „stavění mostů“. Nejde však o nic jiného, než o revizi poválečného uspořádání a o politické ústupky sudetským Němcům a jejich politickým požadavkům, včetně těch restitučních. 

Oficiální program

Nedílnou součástí těchto aktivit jsou i neustálé omluvy Němcům za příkoří, které jim údajně zlí Češi způsobili po skončení druhé světové války tím, že je odsunuli do Německa.

Ani zmínka o dějinném kontextu, ani slovo o zvěrstvech, která Němci páchali na Češích, českém národě a československém státu (minimálně) v letech 1938 až 1945. Jako kdyby se historie česko-německých začala psát 10. května roku 1945.

Ani slovo o statisících československých obětí německého řádění, ani slovo o koncentračních táborech, plynových komorách, Lidicích, kobyliské střelnici a pankrácké sekyrárně. 

A pokud tam někdy náhodou německá okupace (s genocidními rysy) českých zemí zmíněna je, tak pouze jako záležitost určité skupiny nacistů (důsledně bez uvádění jejich národnosti a státního občanství). A zároveň je tato okupace se všemi svými temnými doprovodnými jevy stavěna na stejnou úroveň s poválečným odsunem ve stylu „Němci ublížili nám, my jim. Němci se nám omluvili, teď je řada na nás, jsme jejich dlužníky“.

Lidovecký exministr Herman letos v Mnichově charakterizoval poválečný odsun Němců jako „pomstu vítězů, která vyústila ve vyhnání německých krajanů“. Bavorský premiér Markus Söder na sjezdovém jednání rovněž označil poválečný odsun Němců z Československa za nespravedlivý. V obdobném tónu ostatně hovořila v roce 2018 i kancléřka Merkelová, když prohlásila, že pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění. 

Zpochybňování výsledků druhé světové války a z nich vyplývajícího poválečného uspořádání je prostě nadále oficiálním programem německé vládní reprezentace.

Čtěte ZDE: Kolaboranti znovu na scéně: Vracení majetku a lokajské zdravice. Co by na to řekli Kubiš s Gabčíkem? Dějepis je třeba stále opakovat. Nejdůležitější Benešův čin. Posseltovo kodrcání

Měli jsme K. H. Franka obejmout?

Karel Schwarzenberg v památné předvolební prezidentské debatě s Milošem Zemanem v roce 2013 prohlásil, že dnes by prezident Edvard Beneš za prosazování odsunu Němců stanul před mezinárodním trestním soudem v Haagu jako obžalovaný ze zločinu proti lidskosti. V českém politickém i mediálním prostředí čím dál hlasitě zní, že odsun byl dobově podmíněnou záležitostí, ale z dnešního hlediska jde o nepřijatelný exces v rozporu s lidskými právy. 

Podle Hermana a spol. jsme zřejmě měli po skončení druhé světové války sudetské Němce, kteří se v drtivé většině aktivně podíleli na veškerých zločinech a svinstvech německé okupační správy a podporovali Heydrichův plán konečné likvidace Čechů, přátelsky obejmout a říci jim, slovy české filmové klasiky: „360 tisíc vražd už stačí, drahoušci. Pojďme společně budovat světlé zítřky!“ A jejich předáka K. H. Franka místo na šibenici poslat do ministerského křesla ve vládě česko-německého národního porozumění.

Tento přístup nelze ani na vteřinu akceptovat a vyžaduje tvrdou a jasnou odmítavou reakci. I, nebo možná hlavně, v politické rovině. Odsun sudetských Němců byl naprosto v pořádku. 

A to z tehdejšího i z dnešního pohledu. Byl nejen spravedlivou odplatou za jejich podíl na rozbití Československa a na následné okupaci českých zemí se všemi jejími zločiny, terorem a masovým vražděním Čechů, ale hlavně byl politicky a strategicky jediným rozumným řešením poválečné situace v obnoveném Československu. 

Řešením, které umožnilo Československu a jeho následnickým státům přežít v samostatné podobě, ve stávajících hranicích až do dnešních dnů. A řešením, které vycházelo z absolutního konsensu všech tehdejších relevantních československých politických stran a společensko-názorových proudů i z absolutního konsensu vůdčích států vítězné protiněmecké koalice

Správná věc

Německé menšina v Československu byla od nástupu Hitlera a NSDAP k moci aktivním nástrojem nacistické expanzivní a agresivní zahraniční politiky. Cílem naprosté většiny jejich příslušníků a jejího politického vedení bylo rozbití Československa a připojení jeho území, kde Němci tvořili majoritu, k Německu. 

A to nikoli až od 30. let 20. století, ale již od samého počátku existence Československa, kdy sudetští Němci hned na sklonku roku 1918 zahájili ozbrojené povstání s cílem odtržení těchto území od československého státu a jejich připojení k Německu resp. k Rakousku.

Naprostá většina sudetských Němců podporovala nacismus a Hitlera od počátku až do hořkých konců. V posledních československých předválečných parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než 70 procent pronacistickou Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. A v posledních svobodných československých předválečných volbách vůbec, kterými byly obecní volby v květnu roku 1938, tuto stranu volilo už 90 procent sudetských Němců. 

Nesmíme zapomenout ani na to, že po záboru pohraničního území Československa Německem na podzim roku 1938, kdy vznikla říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) jako součást Velkoněmecké říše, si naprostá většina sudetských Němců dobrovolně zvolila německé občanství.

V době odsunu již tedy několik let nešlo, z jejich vlastního rozhodnutí, o občany Československa – a tedy ani o žádné naše krajany. Odsun také de facto finálně realizoval jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“ (domů do Říše).

Odsun Němců byl principiálně naprosto oprávněný. Z tehdejšího i z dnešního pohledu. Oprávněný historicky, politicky i morálně. A také byl zcela racionální, a to oboustranně. V tom smyslu, že s jistotou zabránil vypuknutí živelné občanské války (v případě, že by k odsunu nedošlo) na etnickém základě, která by mj. přinesla i masovou eskalaci protiněmeckého násilí – u vědomí hrůz, které Němci na Češích napáchali docela pochopitelnou.

Čtěte ZDE: Revize dějin: Kdo z politiků se nejvíc bratříčkuje se sudeťáky? Nekonečný problém s Němci. Mráz přichází ze Čtvrté říše. Poučení z Henleina. Halík s kamarády na jedné chodbě. Bratři Čižinští i šéf ODS Fiala. 5. kolona č.2?

Odkaz

Odsun tedy také pomohl ušetřit životy tisíců sudetských Němců, a v posledku jim umožnil začátek nové existence v Německu. Sudetští Němci – a jejich potomci – si tedy v zásadě nemají absolutně na co stěžovat. Nehledě na to, že poválečnému odsunu Němců předcházelo v letech 1938 až 1939 vyhnání Čechů z pohraničí, které Němci pak nazvali Sudety. Pro mnoho Němců byl naopak odsun výhrou a záchranou, protože v zájmu spravedlnosti měli být v Československu souzeni za vlastizradu a další zločiny, které páchali během války.

Není pravdou ani to, že odsun byl motivován uplatněním nějaké kolektivní viny. Zůstat smělo na čtvrt miliónu českých Němců (tedy okolo 10 procent jejich celkového počtu), kteří se aktivně podíleli na protinacistickém odboji.

A nesmíme zapomenout ani na to, že myšlenka poválečného odsunu Němců měla svůj původ v prostředí domácího protiněmeckého odboje. Tedy mezi lidmi, kteří od prvního dne aktivně vystupovali proti německé okupaci. S nasazením životů, které v mnoha případech obětovali za budoucí svobodu své vlasti. Byli to lidé, díky nimž bylo poválečné Československo považováno za nedílnou součást skupiny vítězných států. Ten, kdo dnes odsun zpochybňuje, tedy zároveň šlape po jejich památce a po jejich odkazu. 

Vzkaz

Americký politický filosof Robert Nisbet kdysi napsal, že skutečná a opravdová konzervativní politika musí dát hlas i mrtvým. Je v tom hluboká pravda. Proto je ve všech debatách o sudetoněmecké otázce nutné a nezbytné mít na paměti osudy českých vlastenců a odbojářů, vojáků i civilistů, kteří se postavili německé okupační moci, z nichž mnozí v tomto boji (často s celými svými vyvražděnými rodinami) položili své životy.

Jména některých z nich si můžeme přečíst například na stěnách Jízdárny ruzyňských kasáren, kde se na místě někdejšího popraviště nachází citlivě zrekonstruované pietní místo. Na cihlových zdech jsou zde dodnes zřetelně patrné stopy po kulkách popravčích komand.

Co by asi tito národní hrdinové říkali dnešnímu klanění se části české politické třidy sudetským Němcům a jak by asi reagovali na – některými českými politiky podporovanou – myšlenku uspořádat příští sudetoněmecký sjezd v České republice. A jaký by na to měli názor třeba kapitán Morávek, Jan Kubiš a Jozef Gabčík?

Z úcty k nim a ve jménu nejvlastnějších českých národních zájmů je pak přípustná pouze jediná odpověď adresovaná reprezentaci sudetských Němců a jejich páté koloně v České republice:

„Nikdy, herr Herman und herr Posselt!“

Tagy článku