Můžeme pozorovat v geopolitickém prostředí, ať už je to v Americe, kde se nakonec dohodnul Joe Biden s Angelou Merkelovou o Nord Streamu-2, a v Evropě na to vzrušeně reaguje Ukrajina a Polsko, ale i u nás vidíme, že česká politika se mění, že hledáme možné nové spojence. Jednali spolu ministři zahraničí střední Evropy a nedaleko za našimi hranicemi v Mnichově probíhal sjezd Sudetoněmecké zemské družiny, na kterém vystupují už téměř pravidelně čeští politici.

 Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„Trochu se zdá, že se pohybujeme v jakémsi zpravodajském mezinárodně politickém vakuu a že se zpravodajové a analytici, a samozřejmě i politici, chytají záchytných bodů, o kterých si myslí, že jim pomohou lépe se v  politickém prostoru orientovat. Ten příklad, který uvádíte, že nejenom česká politika, ale i politika jednotlivých evropských států, ať už jsou členy Evropské unie nebo nečleny, se se zdá být rozpolcená mezi orientací na Spojené státy a jejich vojenskou a ekonomickou sílu, a na druhé straně je to tendence hledat si spojence v Evropě, si ale  většina lidí vysvětluje, že to je hledání spojence ve Spolkové republice Německo. Trošku to připomíná to historické dilema dokonce už z doby Rakouska-Uherska, zda máme v ztracené bitvě u Sadové bojovat za císaře pána a državy rodu Habsburského nebo za pruského císaře z rodu  Hohenzollernského.

Ta česká tragédie,  nebo jak říká jeden autor na Národním divadle na začátku 20.století - česká tragikomedie, je dána tím, že čeští politici a dost často i občané sedí nebo se snaží sedět na dvou židlích a nedokážou se rozhodnout," říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Dohoda Němeco-USA....Polsko...

„To, že došlo k tomu metaforicky řečenému železnému stisku Nord Stream-2 je samozřejmě zajímavá zpráva,  ale nic neříkající. Jeho dovětek, který se zdá zřejmě být úlitbou americké straně, že se nebude Spolková republika Německo a vlastně ani celá Evropa dostávat pod silný vliv dodávek plynu z Ruské federace, ten je takový až, nebojím se říci, komický, protože všichni vědí, že Rusko má postavenou ekonomiku na prodeji surovin a potřebuje prodávat a ne omezovat z nějakých ideologických důvodů dodávky svých surovin do Západní a Střední Evropy. A ani dokonce jejich omezením  vyhrožovat.

Takže variabilita pohledu na geopolitické problémy zase není tak intenzivní jak by se někdy mohlo zdát. Pořád se opakují určité stereotypy, které se dotýkají bolestivě některých režimů, které vsadily příliš jednoznačně na ochotu spolupracovat s jednou nebo s druhou stranou.

Otázka Polska, odmítnutí velvyslance Spojených států, to je věc symbolická i když nebývalá. A navíc ještě se jedná o syna Zbygnieva Brzezinského, to je věc vysvětlitelná snad jenom tím, že pro Evropu otázka Polska, otázka polských hranic a přesunu obyvatelstva byla přinejmenším od 18 století stálým problémem, na kterém se i ti, kteří diktovali hranice v Evropě nemohli dohodnout. Vzpomínali jsme posledně na Postupimskou konferenci a zapomněli jsme možná si uvědomit, že otázka Polska byla velmi důležitá a ne ty ostatní podružné otázky, mezi kterými tam vlastně jen formálně proběhla debata o odsunu německy mluvícího obyvatelstva z „východní“ Rudou armádou dobyté Evropy," komentuje Zdeněk Zbořil.

A co náš prostor, sjezd "družin" v Mnichově...

„Ale málo platné, i k nám se dostalo jakési echo těchto debat, které jsou dost často velmi povrchní. U nás mají takovou zvláštní podobu, kterou bych si neváhal označit jako konstantní,  a to  že před každými důležitějšími  volbami nebo volbami, o kterých si myslíme, že budou důležité, se vytahuje problém sudetoněmeckých zemských mančaftů, družin. A často to vypadá jako kdyby to někdo dělal záměrně. Já vím, že to  výroční setkání  Sudetenlandsmanšaftu bylo zpožděno kvůli covidové krizi, ale vystoupení pana exministra Hermana a hlavně ta jeho fotka s Berndem Posseltem způsobila větší zájem než kdykoliv předtím. Oni si pánové zřejmě neuvědomili svoji vizuální atraktivnost,  a to že i kdyby tam mluvili jako svatý Jan Zlatoústý, tak přece jenom oba dva symbolizují určitý politický trend, který může být  pro střední Evropu nepřijatelný.

S tím souvisí také to neustálé „letní omílání“ českými obdivovateli tohoto způsobu politiky, mezi které patří významné osobnosti bývalé vlády, bývalého předsedy Senátu a další a další lidé, kteří svými jazykovými stereotypy připomínají, zřejmě podle nich, nezapomenutelnou minulost  Tak se objevuje neustále  problém  daný jazykově, tím že mluvíme  stále o „Sudetských Němcích.  Přeci to byl politický pojem objevený a politicky atraktivní až od vzniku Sudetendeutsche Heimatfront  v  roce 1932-33 a potom Sudetoněmecké strany Nejen Konrádem Henleinem, ale i samotným Adolfem Hitlerem, kterému ale  šlo, nebo dnes by někomu mělo jít také o to, když už používáme  přívlastek „sudetoněmecký“, tak by mělo jít nejenom o sudetské Němce, ale i o „sudetské Rakušany“ Ti lidé, kteří to spojují do jednoho pojmu, jako kdyby říkali, že jsou stoupenci myšlenky velkoněmecké, kterou Adolf Hitler propagoval a skutečně uskutečnil anšlusem Rakouska v roce 1938.