Odpověď Tel-Avivu a Rijádu na jednání mezi USA a Íránem, je pokračující financování války v Gaze Saúdskou Arábií od roku 2008. Je to aliance koloniální státu a monarchie, která je nepřátelská vůči pokroku. Zatímco se Blízký východ deset let připravuje na změnu svých pravidel, zveřejnil Thierry Meyssan obsah tajných jednání mezi Rijádem a Tel Avivem.

Několik lidí na Blízkém východě si uvědomuje, že tajné dohody, které 30. června podepíše Washington a Teherán, na okraji multilaterální dohody o jaderných otázkách, pravděpodobně definuje pravidla hry na příštích deset let.

Dohody přicházejí teprve nyní, ačkoliv se Spojené státy staly předním světovým producentem ropy, tedy před Saúdskou Arábií a Ruskou federací. Takže ropu z Blízkého východu již pro sebe nepotřebují a mají zájem pouze na udržení dolaru na světovém trhu.

Kromě toho začal Washington přemísťovat své jednotky ze západní Evropy a z Blízkého východu více na Dálný východ. To neznamená, že se těchto oblastí vzdává, ale pokusí se jejich bezpečnost zajistit jinak.

Izrael

Dle našich informací, vede Tel-Aviv již 17 měsíců (to znamená od vyhlášení jednání mezi Washingtonem a Teheránem, které trvají 27 měsíců) tajné rozhovory se Saúdskou Arábií. Delegace na velmi vysoké úrovni se pětkrát setkaly v Indii, Itálii a České republice.

Spolupráce mezi Tel Avivem a Rijádem je jedna část amerického plánu na vytvoření ,,společné arabské ozbrojené síly“, pod záštitou Ligy arabských států, ale pod izraelským velením. To už efektivně probíhá v Jemenu, kde izraelští vojáci létající na saudských bombardérech v rámci arabské koalice. Její sídlo Izraelci zřídili v Somálsku, což je neuznaný stát na druhé straně mořské úžiny Bab-el-Mandeb [1].

Rijád nicméně nemá v úmyslu, aby tato spolupráce byla oficiální, dokud bude Tel-Aviv odmítat arabskou mírovou iniciativu, kterou na Lize arabských států představil v roce 2002 princ Abdullah, před tím než se stal králem[2].

Izrael a Saúdská Arábie se dohodli na několika cílech.

Na politické úrovni:

- ,,Demokratizovat“ státy Perského zálivu. To znamená, aby se tyto národy podílely na řízení svých zemí. Potvrdit nedotknutelnost monarchie a wahhábitského životního stylu.

- Změnit politický systém v Íránu (a už s ním neválčit).

- Vytvořit nezávislý Kurdistán a tím oslabit Írán, Turecko (ačkoli je dávno spojenec Izraele) a Irák (ale ne Sýrii, která je již trvale oslabená).

Na ekonomické úrovni:

- Vytěžit ropné pole Rub’Al Chálí a zorganizovat federaci ze Saúdské Arábie, Jemenu a snad i Ománu a Spojených arabských emirátů.

- Spravovat ropná pole pod etiopskou kontrolu v Ogadenu a zajistit adenský přístav v Jemenu. Mezi Džibuti a Jemenem vybudovat most.

Jinými slovy, když Tel-Aviv a Rijád ,,svojí hezkou tvář použijí ke špatné hře“ a připustí, že dvě třetiny z Iráku, Sýrie a polovina z Libanonu, bude ovládaná z Íránu, tak:

- Zajistit, aby se Írán vzdal vývozu své revoluce.

- Kontrolovat zbytek území. Vyloučit Turecko, aby ho Saúdská Arábie nahradila ve vedení mezinárodního terorismu, který právě v Sýrii prohrál.

Palestina

Mezinárodní uznání palestinského státu, podle dohod z Osla a arabské Mírové iniciativy, se uskuteční jen několik měsíců po podepsání dohody mezi USA a Íránem.

Palestinská vláda národní jednoty, která dosud nikdy nefungovala, náhle odstoupila. Vypadá téměř jistě, že Fatah bude Mahmúdem Abbásem a jeho lidmi silně podporován, jakmile palestinský stát bude přijat do Organizace spojených národů.

Hamas, který od roku 2008 ztělesňuje odpor, se sám zdiskreditoval tím, že přiznal svou sounáležitosti k Muslimskému bratrstvu (bratrstvo se snažilo o několik pučů v Saúdské Arábii). A také díky přijímání zbraní proti jedinému státu v regionu, který je skutečně pro-palestinský, což je arabská republika Sýrie. Proto se rozhodl vylepšit svou pověst a diskrétně od této chvíle podporovat nenásilné akce.

Uznání palestinského státu povede k návratu vysídlených Palestinců z jejich země a nabídne jim nový status. Spojené státy a Saúdská Arábie silně investují, aby se ekonomika nového státu rozvinula.

Několik kandidátů se již tlačí jako nástupci na místo Mahmúda Abbáse (který má nyní 80 let a jeho funkční období skončilo v roce 2009). Mezi nimi je i Mohammed Dahlan, bývalý šéf bezpečnosti, který údajně organizoval otravu Jásira Arafata a byl nucen v roce 2007 opustit zemi. Poté, co pracoval pro Spojené arabské emiráty a získal občanství Černé Hory a Srbska, stejně jako bývalý premiér Thajska Thaksin Shinawatra, se pak v únoru vrátil s pomocí jeho bývalých odpůrců Hamásu v Palestině. Jako miliardář si bez velkých nákladů nakoupil bojovníky a voličské hlasy. Vážným kandidátem by mohl být Maruane Barghuti, který si odpykává pět doživotních trestů odnětí svobody v Izraeli. Mohl by být propuštěn jako součást mírové dohody. Ve skutečnosti je jedinou nezkorumpovanou palestinskou osobností, která unikla vrahům z izraelské tajné slyžby Mossad.

Saudská Arábie

V této souvislosti, připravilo Rusko na cestě princi Mohamadu bin Salmanovi, synovi krále Saúdské Arábie Salmanovi, hodně starostí. Na jedné tiskové konferenci naznačilo, že s ním chce jednat o ukončení ruské pomoci Sýrii. Uskutečnila se jeden týden po cestě ředitele Organizace islámské spolupráce, Ajáda bin Amin Madani, kterého doprovázelo několik ministrů a 30 podnikatelů. Saudská delegace se zúčastnila ekonomického fóra v Petrohradě a prince přijal prezident Vladimír Putin.

Od svého vzniku wahábistické království udržuje privilegované vztahy se Spojenými státy a považuje Sovětský svaz a později Rusko, za protivníka. Zdá se, že se to všechno mění až teď.

Nová politika měla velký význam na iniciování dohod o hospodářské spolupráci. Saúdská Arábie koupila 16 jaderných elektráren a přijala účast v ruském vesmírném výzkumném programu. Také byly dojednány dohody o ropě, jejichž obsah nebyl zpočátku zveřejněný.

Aby se při takovém sbližování vyloučila jakákoliv pochybnost, prezident Putin prohlásil, že Rusko nebude absolutně nic měnit na své podpoře Sýrie a napomůže jakémukoliv politickému řešení, které bude v souladu s přáním syrského lidu. V předchozích intervencích poukázal na to, že to znamená setrvání prezidenta Al-Assada u moci do konce sedmiletého funkčního období, pro které byl demokraticky zvolen.

Poražení v nové hře:

To všechno naznačuje, kdo po podpisu americko-íránské dohody [3], bude patřit mezi poražené:

- Palestinský lid, který bude zbaven nezcizitelného práva na návrat, za které bojovaly tři generace.

- Turecko své sny o hegemonii, podporu Muslimského bratrstva a jeho porážku v Sýrii, pravděpodobně draze zaplatí [4].

- Francie, která čtyři roky v tomto regionu neměla žádnou snahu, aby znovu nastolila své koloniální zájmy. V konečném důsledku je v jednoduché roli dodavatele Izraele a Saúdské Arábie [5].

Autor: Thierry Meyssan

Zdroj: http://www.voltairenet.org/article187943.html