K prvnímu bodu. Ani nejaktivnější příznivci Nového zeleného údělu netvrdí, že na jeho konci je stav, kdy bude zachráněna planeta. I oni přiznávají, že globální klima nebude příliš ovlivněno. Jejich základní argument zní, „musíme udělat aspoň něco.“

Těchto cílů má být dosaženo během přibližně 20 let. Je to možné?
 

Z čistě technologického hlediska se dnes zdá nemožné, že by „zelené“ technologie dokázaly zajistit život Evropanů, a to i za předpokladu, že se Evropané hodně uskromní. Zelené požadavky na zemědělství vedou k děsivé devastaci půdy, což nemůže skončit jinak než hladomorem. Zelené požadavky na energetiku znamenají, že nebude možné zajistit ani základní zásobování obyvatelstva. O elektromobilech bylo napsáno již dost. A tak dále.

Nicméně nemůžeme vyloučit, že se podaří vynalézt a vyvinout technické inovace, se kterými to možné bude. Dokonce i tam, kde se zdá, že zelené požadavky jsou neslučitelné s přírodními zákony, se může ukázat, že se mýlíme. Stačí připomenout, jak dlouho byla vysmívána možnost letadel těžších než vzduch.

To vše je ovšem podmíněno tím, že nebudou vznášeny další a další požadavky. V současné době je tomu tak, že než stačí techničtí inženýři něco vyřešit, přijdou byrokraté a aktivisté s několika dalšími požadavky. Cíle tedy není dosaženo nikdy.

Tím se vlastně dostáváme ke třetí otázce. Je možné dosáhnout stabilního uspořádání? Zde jsem v určitém sporu s historikem Adamem Votrubou, nicméně jeho argumentaci čtenářům předkládám, protože ji pokládám za nesmírně zajímavou. Adam Votruba připomíná, že v historii tomu bylo téměř vždy tak, že v určitém bodě se revoluce zastavila. Ustaví se nová moc, ta začne mít zájem o udržení svého postavení a všechny další požadavky začne označovat za přehnané, extrémní, naivní atd. Až nějaký příští lenin publikuje spisek „Dětská nemoc levičáctví v klimatické rebélii“, situace se začne stabilizovat.

V praxi by to znamenalo, že jednoho dne bude vydáno závazné prohlášení: Planeta už je zachráněná, takhle to může zůstat.

Hampl se oproti Votrubovi domnívá, že žádný takový bod nepřijde. A to proto, že dnešní „revolucionáři“ jsou vlastně jen rozmazlení frackové z nóbl rodin a jsou psychologicky úplně jiní než kteříkoliv revolucionáři v minulosti.

I když můžeme Lenina, Stalina a další pokládat za zločince, není pochyb o tom, že to byli tvrdí a nebojácní lidé. Vyrostli v prostředí, kde museli ukázat hodně odvahy, a hodně tvrdosti. Někteří jejich soudruzi skončili na popravišti nebo byli zabiti v občanské válce. Nikdo s nimi nemazlil. Takoví lidé pak byli schopni rázných rozhodnutí. To je vyneslo do rolí vůdců a to jim umožnilo říci jasné „dost“.

Jenže dnešní klimatičtí revolucionáři jsou z jiného těsta. Kdo se chce dostat nahoru, ten musí být sněhovou vločkou. Musí si stěžovat, fňukat, cítit se uraženě, cítit se traumatizovaně. A samozřejmě být součástí davu. Mít stejné názory jako všichni ostatní. Neustále předvádět loajalitu. Intrikovat, ponižovat se, líbat boty… jak by takoví lidé jednou mohli říct: Dost! Planeta už je zachráněná až až!

Vždyť toho nejsou schopni ani ředitelé automobilek, kteří roky podporovali zelené fanatiky, a když jim přerostli přes hlavu, neodvážili se ani ceknout.