Osa Berlín-Moskva: Páteř nové Evropy

     Představitelé politické strany Národní demokracie, kolem níž se v posledních dnech strhla bouře kvůli demonstraci proti imigraci a za vystoupení z Evropské unie, kterou 1. července zorganizovali, se tři dny nato vydali do Krakova, kam byli pozváni polskými vlastenci z organizace Falanga (s níž strana uzavřela partnerství) a internetového magazínu Xportal.pl. Společně uspořádali demonstraci před konzulátem USA proti americkému imperialismu a také konferenci s názvem „Střední Evropa v perspektivě polského a českého nacionalismu“. Místopředseda ND Ladislav Zemánek na ní přehledně vyložil geopolitické a zahraničněpolitické postoje své strany, které se už začínají bát i nejvyšší představitelé českého státu. V tomto článku vám přinášíme Zemánkovo vystoupení.

     Hlavními pilíři, na kterých stojí program v lednu 2014 založené Národní demokracie, jsou požadavky na vystoupení České republiky z Evropské unie (respektive její úplná likvidace) a na vystoupení z NATO, boj za tradiční křesťanské hodnoty, za Evropu svobodných národů a úsilí o co nejužší spolupráci s Ruskem. V tomto ohledu je pozice naší strany na české politické scéně nezastupitelná. Existují sice subjekty, které se nám v řadě ohledů podobají či blíží (a v poslední době jich vzniká čím dál víc v souvislosti se vzrůstající popularitou tzv. euroskepticismu mezi českými občany), nikdo kromě nás ale nepřichází s kombinací právě uvedených principů, jejichž realizace je nezbytná pro ozdravení české společnosti, pro záchranu českého národa.

     My nevěříme v reformu Evropské unie. My jsme přesvědčeni, že Evropská unie je nebezpečným projektem, jehož cílem je nejen likvidace suverenity jednotlivých států, ale především vykořenění evropských národů, jejich převýchova v duchu pokleslých pseudohumanistických ideálů, v duchu neomarxistické ideologie, již prosazuje věrná koalice evropských socialistů a liberálů, představující politickou páteř bruselského impéria. Evropská unie je navíc pevnou součástí euroatlantického bloku, nachází se pod silným vlivem Washingtonu a jako taková je jedním z projektů inženýrů Nového světového řádu. Reforma Evropské unie, v níž věří řada tzv. euroskeptiků, je iluzí, která odvádí síly od jediného skutečného řešení, jímž je její úplná likvidace.

     Nevěříme v jednotnou Evropu – my věříme ve spolupráci a přátelství svobodných evropských národů. Taková představa nutně neimplikuje chaos a roztříštěnost. Uznáváme, že některé národy jsou větší a silnější než jiné, že některé státy jsou mocnější než druhé. Tvrdit opak by byla utopie a projev zvráceného rovnostářství – zároveň však má každý národ svoji hodnotu. I malé národy mají právo na existenci, na svébytné hodnoty, kulturu, politický život. A teoreticky mají právo na politickou samostatnost, na vlastní suverénní stát. V praxi by však tento požadavek měl být v souladu s reálnou mezinárodní i geopolitickou situací. Z tohoto pohledu byl například versailleský systém po první světové válce či rozpad Sovětského svazu tragédií.

     Podle mého názoru by hlavní evropskou mocností z řady důvodů mělo být Německo. Jakožto kontinentální velmoc objektivně nemá konkurenta, snad s výjimkou Francie, která ale je pod daleko výraznějším tlakem atlantických velmocí (tj. Británie a USA), což vychází z její geografické polohy. Francie má sklony vnímat Německo jako nepřítele, a proto nelze uvažovat o pevném rusko-evropském spojenectví a o novém kontinentálním pořádku, pakliže by jejím základem měla být osa Moskva-Paříž, a nikoli Moskva-Berlín. Navíc nezapomeňme, že to byla především právě Francie, odkud v posledních staletích přicházely revoluční výdobytky, které ničily starou křesťanskou Evropu. Pokud bychom hovořili s jistou nadsázkou, bylo by možné říci: „Co dala Francie Evropě a celému světu? Revoluci.“

     Proč ale klademe takový důraz na Rusko, zemi, která sice do Evropy patří, ale zároveň se jí vymyká; zemi, která je sice slovanská, ale zároveň eurasijská? Na Rusko klademe takový důraz proto, že v něm spatřujeme sílu konzervativní, jež postkřesťanské Evropě může velmi pomoci. V čem? V tom, co jsem v jednom svém nedávném vystoupení nazval „velkým návratem“. Měl jsem tím na mysli návrat ke křesťanství, návrat k prověřeným hodnotám minulosti, ke křesťanské morálce, ke křesťanské kultuře. Bez návratu ke křesťanství Evropa nemůže přežít. Vlastně může, ale nevyhnutelně se změní v něco, čím nikdy nebyla, v cosi kvalitativně odlišného. Vzhledem k obrovské dynamice současného islámu, masivní migraci muslimů do Evropy a demografickému vývoji původního, bílého evropského obyvatelstva na jedné straně a obyvatelstva nového, rasově, kulturně i nábožensky docela odlišného na straně druhé, se lze domnívat, že nebude-li Evropy obrozené křesťanstvím, vznikne nová Evropa islámská. Koncept multikulturalismu, občanské společnosti, liberální demokracie se všemi souvisejícími zvrácenými revolučními výdobytky podle mého názoru nemůže v Evropě v dlouhodobém měřítku přežít. Naštěstí.

     V současnosti můžeme v Rusku sledovat určité pozitivní tendence – návrat religiozity do společenského i osobního života, rehabilitace církve, uvádění konzervativních prvků do legislativy, jako je například zákon na ochranu citů věřících, zákaz homosexuální propagandy, apod. Bude-li tento trend pokračovat, můžeme se dočkat příznivých výsledků. Právě kombinace tradičních křesťanských hodnot, silné státní moci a velmocenského postavení Ruska v mezinárodním měřítku by mohla sehrát významnou úlohu v osudech naší Evropy. Konzervativní pravoslavné Rusko by mohlo pomoci Evropě ve znovunalezení ztracené duše, v onom „velkém návratu“.

     Ruský národ má pro tuto úlohu řadu předpokladů; troufám si tvrdit, že jedině on tento historický a životně důležitý úkol může splnit. Musí ale opatrovat svůj klenot nejcennější – pravoslaví. Naštěstí se zdá, že si to po desítkách let bolševického panství začíná stále silněji uvědomovat. Bodem, k němuž bychom měli směřovat, je vytvoření pevného duchovního svazku křesťanského Ruska a křesťanské Evropy, na politické úrovni se odrážející v úzkém spojenectví Ruska jakožto eurasijské velmoci a Německa jakožto hlavní velmoci evropské. Osa Berlín-Moskva by se měla stát páteří nového kontinentálního pořádku očištěného od všech euroatlantických projektů, ať už Evropské unie, anebo Severoatlantické aliance.

     Jakožto národní demokraté ale nemůžeme zapomínat na to, že jsme také Slované. Ostatně hlavní představitel meziválečné Národní demokracie, na níž volně navazujeme, a zároveň první premiér ČSR Karel Kramář byl zakladatelem tzv. novoslovanství. Idea slovanské vzájemnosti byla v českém prostředí tradičně silná a my na to nezapomínáme. Rozhodně ale nevyznáváme utopické představy jednotné slovanské říše, nejsme panslavisté, uznáváme, že slovanský svět jako celek nikdy nemůže být zcela jednotný, že vždy budou existovat odlišné zájmy. Podporujeme vzájemné kontakty, obohacování a ochranu toho, co je svým charakterem slovanské, jsme za co nejužší vzájemnou spolupráci. Ale tím to končí. Odlišnost v konfesích a s tím související odlišná kulturní identita a historická zkušenost je faktem, který nelze přehlížet. Rusko-polská rivalita, srbsko-chorvatská rivalita a nejnověji rusko-ukrajinská rivalita – či spíše nepřátelství, to jsou nemoci, jež je třeba léčit. Chceme, aby byl slovanský svět co nejjednotnější a co nejsvornější, avšak panslavistické vábení odmítáme a dobře víme, že Čechy nemůžeme oddělovat od Němců a historicky katolické slovanské národy od západního kulturního okruhu či snad určité středoevropské identity.

     Pravda, stoupenci slovanské vzájemnosti v minulosti spatřovali hlavního nepřítele Slovanstva v Němcích (či šíře Germánech) a v českém prostředí šly nezřídka tyto úvahy tak daleko, že smysl českých dějin spatřovali v boji proti německému živlu. Rozhodně netvrdím, že to nebylo historicky opodstatněné, ale stavět na slovansko-germánském antagonismu dnes by bylo nesprávné a škodlivé. Slovanská vzájemnost nemůže být v rozporu se slovansko-německou spoluprací. Německo musí být naopak silné, Německo musí být nacionální, stejně jako musejí být nacionální i druhé státy, nacionální ve smyslu hlubokého vlastenectví, úcty ke svébytným tradicím vlastních předků, lásky ke svému lidu a ke své víře. To rozumím výše zmíněným „velkým návratem“. Neodmítáme nacionalismus, ba právě naopak, avšak nacionalismus založený na křesťanství, na víře v Boha, zbavený šovinismu a nenávisti k druhým národům, nacionalismus jakožto ryzí projev hlubokých citů ke své vlasti, národu a jeho duši. Ovšem ve chvíli, kdy nacionalismus začne zbožťovat národ, stavět ho nad druhé i nad samého Boha, stává se silou destruktivní a musí být odmítnut. Řádění takového nacionalismu jsme byli svědky v minulém století. Ne, to není cesta pro nás a není to cesta ani pro Evropu.

     Přiznávám, že mně samotnému je bližší Evropa epochy před první světovou válkou než Evropa meziválečná, Evropa versailleského systému, založená na více či méně uplatňovaném principu politického sebeurčení národů, formulovaném americkou administrativou. V ní už nebylo místo pro tradiční evropské monarchie (ruskou, německou a rakousko-uherskou), v rámci nichž přece jen mohly jednotlivé národy hledat své odpovídající místo. Místo monarchií vznikla řada států, slabších, ovlivnitelnějších, nezřídka socialisticky orientovaných, realizujících pokrokářskou politiku ničící vše, co bylo v minulosti dobré. Vzniklo rovněž mocenské vakuum, kterého začaly využívat USA. Právě v této době hledejme počátek americké nadvlády nad starým kontinentem, po druhé světové válce umocněný Marshallovým plánem, vznikem NATO a později Evropské unie. Podíváme-li se na dějiny křesťanské Evropy, bylo poslední století dobou snad úplně nejhorší.

     Je třeba zbavit Evropu dominantního vlivu USA. Americká hegemonie nad světem nepřinesla nic dobrého. Americký imperialismus je bezmála všudypřítomný a neomezuje se jen na ekonomickou exploataci cizích území, naopak je silně ideologický a všem ostatním vnucuje pokřivené a pokleslé pseudohodnoty moderního Západu. Jakkoli nejsem ideovým příznivcem Sovětského svazu, uznávám, že z hlediska mezinárodněpolitického hrálo pozitivní roli, kterou po jeho rozpadu nebyl schopen zastat nikdo. Přesto se zdá, že je americká moc na ústupu, že unipolární svět vystavěný na zásadách Pax americana je pomalu nahrazován světem multipolárním. Tím je zpochybňována domnělá univerzalita demokracie, tzv. lidských práv, občanské společnosti a dalších novodobých západních dogmat. Čím dál více se ukazuje, že každý má nárok na vlastní cestu, na vlastní způsob života. Je to jeden z principů, z něhož Národní demokracie nehodlá ustoupit.

     Své odhodlání bojovat proti americkému vměšování do vnitřních záležitostí České republiky a vůbec proti americkému imperialismu jako takovému jsme už několikrát prokázali. Po několik měsíců jsme organizovali pravidelné demonstrace před americkou ambasádou, zorganizovali jsme demonstraci proti tzv. dragounské jízdě, ale také jsme opakovaně otevřeně vyjádřili podporu syrské vládě Bašára Asada a dvěma donbaským republikám proti kyjevské vládě, která se dostala k moci státním převratem zinscenovaným USA s cílem vytvořit předpolí pro konečný útok na Rusko. Já sám jsem měl příležitost účastnit se jako mezinárodní pozorovatel listopadových voleb v Doněcké lidové republice, za což jsem se následně ocitl na černé listině a byl jsem na Ukrajině prohlášen personou non grata. Spolupracujeme se zástupci rusínského exilu a podporujeme požadavky obyvatel Podkarpatské Rusi na autonomii. Pozornost ovšem věnujeme i Srbsku a Kosovu, jež je dalším šťavnatým plodem americké politiky posledních let. V září loňského roku jsem v Bělehradě dojednal partnerství se Srbskou radikální stranou v čele s Vojislavem Šešeljem, přes deset nespravedlivě vězněného haagským tribunálem, a každoročně se účastním humanitárních misí na Kosovo, kam spolu s několika kolegy jezdíme ve spolupráci s přáteli ze Srbské radikální strany podporovat místní Srby.

     Za velmi důležité považujeme navázání vztahů s podobně orientovanými stranami ve střední Evropě (s polskou Zmianou, s maďarským Jobbikem aj.). Česko-polské vztahy nebyly vždy ideální, přestože jsou si oba naše národy tak blízké. Proto bude mít naše spolupráce velký význam a doufáme, že pozitivně ovlivní vývoj našich dvou zemí. Bylo by bláhové se domnívat, že státy střední Evropy se mohou spoléhat jen samy na sebe, o druhé se nestarat a myslet výhradně na sebe. Ne, to možné není. Střední Evropa je velmi zajímavý prostor, který je z obou stran obklopen dvěma přirozenými velmocemi – Německem a Ruskem. A jako takový má svůj význam, svou roli a z nemalé části též společnou minulost v habsburské monarchii. Usilujme proto o co nejužší a co nejupřímnější spolupráci v zájmu lepší budoucnosti nás všech.

Ladislav Zemánek, místopředseda Národní demokracie