Ač demografický faktor patří k důchodovému problému, neexistuje zde kauzální vztah a není faktorem ani jediným, ani hlavním. Tedy demografie je jeden z faktorů s korelačním vztahem k důchodovému systému, píše v komentáři Petr Sak.

Proto, aby důchodový systém fungoval, musí daná ekonomika vytvořit hodnoty, které může přesunout na skupinu populace, která se posunula z produktivního věku. Ti, kteří údajně platí seniorům důchody, pouze slouží jako mediátoři vytvořených hodnot, kteří přesouvají hodnoty žádoucím směrem. To znamená, že z celkového objemu ve společnosti vytvořených hodnot, část převádějí na buď faktický či pomyslný důchodový účet. Pokud tato částka nestačí je doplněna ze státního rozpočtu, tedy z aktuálně vytvořené hodnoty. To, že pohyb může být obousměrný svědčí skutečnost devadesátých, kdy se mnohamiliardový důchodový účet převedl do státního rozpočtu, kde se navždy rozplynul.

Mýtus 1

Potřebujeme, aby se rodilo hodně dětí, které nás budou za třicet let živit. Nepřesnost až hloupost tohoto tvrzení ukáži na vyhraněném segmentu populace – na Romech. Z hlediska důchodových reformátorů se tato skupina chová demograficky ideálně, její natalita je vysoká. Můžeme tedy očekávat, že nás budou tyto děti v důchodu živit? Již v dětském věku je v tomto etniku vysoký podíl konzumentů drog a v posledních letech narůstá mezi patnáctiletými Romy podíl negramotných. Vývoj se v této věkové skupině posouvá od 20 k 30 % negramotných. Kam dospějí, můžeme vyvozovat z dospělé populace. Živí dospělá romská populace důchodce? Myslím, že kdybychom sečetli na jedné straně daně Romů a na druhé straně sociální dávky, které jsou jim vypláceny, tak větší číslo by bylo u sociálních dávek. Možná, že některý čtenář mi nyní nařkne z rasizmu. Já si však nemyslím, že Romové nejsou schopni trvalé práce. Jako mladý jsem byl na brigádě ve válcovnách, kde jsem viděl pracovat spoustu Romu, na místech velmi náročných a odpovědných. Měli plat vyšší než ministr a na svou práci byli hrdí. Co se stalo? Především Romové se stali obětí pauperizace, která vyplynula z ekonomické transformace. Natalita samo o sobě důchodový systém neudržuje.  

Mýtus 2

Rozhodující pro důchodový systém je podíl populace v produktivním věku a počet zaměstnanců.  Podstatné jsou parametry jedince, a jakou hodnotu jedinec v produktivním věku vytváří a zda vůbec nějakou hodnotu vytváří.

Zde můžeme vytvořit jakýsi žebříček:

Nezaměstnaný, žádnou hodnotu nevytváří, ale naopak hodnoty spotřebovává.

To je tedy lidský faktor při vytváření hodnot a udržování důchodového systému. Existuje řada příkladů, že demografický axiom nefunguje.  

Ve Španělsku mladá generace v produktivním věku je až z 50% nezaměstnaná, z toho polovina má vysokoškolské vzdělání. Převážně jsou živení rodiči z jejich důchodu. Systém se zcela převrátil, místo aby produktivní generace živila důchodce, důchodci živí produktivní generaci. Jak je to možné?

V Česku je obvyklé, že na řadě vysokých škol se studuje již se záměrem profesi, na kterou škola připravuje, nevykonávat. Jde jen o získání diplomu. A tak často personalisté uznají vysokoškolské vzdělání, ač ho pracovník pro danou profesi nemá. Negativní dopady přehlížení nízké nebo nulové vzdělanosti se zvyšující se pozicí rostou. Nevzdělaný šéf má tendenci se obklopovat opět nevzdělanými a neschopnými, aby ho nepřevýšili. Podobně se chovají jeho podřízení. Jedná se o princip padajícího ….   Ukázkou může být ministerstvo vnitra, kde je již tradicí, že ministr nemá vysokoškolské vzdělání. A dopady jsou katastrofální.

Pro důchodový systém není důležitý jedinec jako demografická jednotka, ale jeho naplněný ekonomický potenciál (k čemu jsou důchodovému systému Romové na dávkách či španělští vysokoškoláci živení v produktivním věku důchodci).

Podíl lidské práce na výrobku a celé ekonomice se mění.  Představme si výrobu sto aut za určitou časovou jednotku před sto lety, před padesáti lety, před dvaceti lety, v současnosti a za dvacet let. Počet pracovníků, kteří vyrobí sto aut se neustále dramaticky snižuje. Tím se ale také snižuje počet plátců daně, zdravotního a sociálního pojištění. Ovšem systém stále preferuje kvantitativní pohled. Hodně dětí, hodně pracujících, hodně odvodů.  

Podíl lidské práce se doposud snižoval kontinuálně. Nyní jsme se dostali do zlomové situace, kdy pád lidské práce bude tak dramatický, že vytvoří zcela novou společenskou situaci. Od konce 18. století hybným konfliktem společnosti byl konflikt mezi prací a kapitálem, reprezentovaný kapitalisty, dělníky, odbory a politickými stranami. Obě strany konfliktu kapitál a práce chtěli maximalizovat svůj prospěch, avšak vzájemně se potřebovali, a proto dlouhodobě spolupracovali, s občasnou aktualizací konfliktu podle momentální společenské a politické situace.

To se však nyní zásadně mění. Kapitál přestává potřebovat živou práci, nebo pouze v radikálně menší míře. Čili na trhu práce vzniká přetlak práce a s tím klesá cena práce. Tomu předcházela fáze, kdy v globální ekonomice existoval globální trh práce s levnou pracovní ze zemí třetího světa. I dovezená pracovní síla do české ekonomiky prostřednictvím agentur v podstatě rozbila pracovní trh a stlačuje cenu práce a mzdy pracovníků. S nastupující automatizací, robotizací a umělou inteligencí se vytrácí potřeba živé práce. Trh práce se tím radikálně vychyluje v neprospěch práce a její hodnota padá. Bez ohledu na demografickou situaci a vývoj, množství plátců do důchodového systému se propadne. Proto to vyhrožování střední generaci, že oni již mít důchody nebudou.

Je třeba opustit demografické stigma důchodového systému. Vezměme ilustrativní příklad. Zahraniční automobilka s dvaceti zaměstnanci bude v Česku realizovat vysoký zisk. Zdarma bude užívat domácí infrastrukturu, ekologicky zatěžovat životní prostředí. Do důchodového systému bude platit dvacet zaměstnanců, korporátní daň bude minimální, to firmy umí. Nedávno byl zveřejněný údaj, že v USA čtyřicet nejbohatších korporací neplatí vůbec žádné daně.

Přes nízký podíl živé práce a nízký počet zaměstnanců, vytvořená souhrnná hodnota vytvořená ekonomikou bude stejná či vyšší. Neměl by tedy být problém financovat důchodový systém, ovšem ne již způsobem, že pracující jsou mediátoři převodu vytvořené hodnoty důchodcům.

A zde se dostáváme k dalšímu podstatnému faktoru. Přístup elity, která kontroluje vytvořené hodnoty a jejich distribuci. Ochota elity část vytvořené hodnoty poskytnout důchodcům. Pro kapitalistické predátorské elity je každá koruna, kterou neurvou pro sebe ztracená a ideologicky nezdůvodnitelná a zavání komunizmem. To můžeme pozorovat u našich politických elit. Přidání důchodcům o 300 Kč je populizmus, ale vojenské působení v Afganistánu, které stálo miliardy a jehož jediným výsledkem je zaopatření Afgánců kolaborujících s českou jednotkou. Kdo je za tento nesmyslný výdaj a okupační působení odpovědný? Nikoho jsem neslyšel se k odpovědnosti hlásit. Kdyby však tyto nesmyslně utracené peníze chtěl někdo dát důchodcům, a přiblížit je tak důstojnému stáří, byl by napaden za populizmus. Ovšem válka, zabíjení a vojenský průmysl jsou posvátné a náklady na ně si nikdo netroufne kritizovat.

Trvalé toky peněz působí na kapitalistické predátory jako mršina na hyeny. Neodolatelně je lákají. V Česku to jsou toky peněz ve zdravotnictví a důchodový systém. Zdravotnický systém již ohryzávají, privatizace a komercionalizace zdravotnictví dlouhodobě probíhá. Pokus o převedení peněz v důchodovém systému do komerční sféry již, naštěstí neúspěšně, v Česku proběhl.  Máme zkušenosti z řady zemí, kde fungovaly podnikové a soukromé důchodové fondy. Pracující desetiletí platili do těchto fondů, ale málokdo z nich se dožil v důchodu peněz z těchto fondů. Systémově, když byly tyto fondy dostatečně finančně nasycené, našel se mechanizmus bankrotu těchto fondů. Pracující platí pilně jako včeličky a když úl naplní, kapitalističtí predátoři úl vyberou.  

Není tedy pravda, že budoucí generace nemohou mít důchody. Pouze je třeba modifikovat převod vytvořených hodnot k seniorům. Tedy klíčový je přístup elity ovládající vytvořené hodnoty k jejich redistribuci. Publikace J.A. Taintera  „Kolapsy složitých společností“ přináší analýzu všech faktorů, které působí na zánik civilizací. Výsledkem analýz je také závěr, že nejčastější příčinou jsou elity, které si přivlastňují stále větší podíl vytvořených hodnot. Nůžky mezi elitou a společností se více a více rozevírají, až svým parazitismem elity překročí bod zlomu a společnost zanikne.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)