Člověku se bůhvíproč v této logické skrumáži v paměti živě vynořuje vzpomínka, jak Egon Bondy vášnivě deklamoval své vlastní verše, které by mohly být varovnou pointou pro příští vládu: „Jmenování soudruha Stalina soudruhem Stalinem“. píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz a pokračuje.

Původně odborné téma, týkající se jmenování ředitele zpravodajské služby, je nyní v médiích rozžvaněno tunami žvástů, mlátících prázdnou slámu o duté hlavy. Objevily se ale i perličky. Komentátor Respektu Jaroslav Spurný má tak blízko ke zpravodajským službám, že pro jednou můžeme vzít jeho výrok vážně. V oslavném článku na dosavadní Koudelkovu činnost totiž napsal, že BIS „se podílela rovněž ... na odhalení čínské vlivové skupiny na akademické půdě“.

A to je problém.

V dobré středoevropské tradici, která má kořeny dávno před dobou, než byla objevena Amerika (anebo, jak pravil Oscar Wilde, objevena sice byla, ale vždy se to podařilo ututlat), je respektovat zvláštní postavení „akademické půdy“. Uzákoněno není, protože patří mezi nepsaná pravidla, jimiž se vyznačuje civilizace, hodná toho jména.

Akademická půda je domovem logických, nikoliv mocenských argumentů. Nejen zpravodajští důstojníci, ale i oni se zde mohou učit diskutovat, reflektovat, naslouchat, analyzovat a hodnotit, neboli, jak pravil Mistr Jan Hus, hledat, chránit, držet a mluvit pravdu. To bylo ostatně motto významného českého diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha, protože služba, která by zákonným adresátům svých zpráv lhala, by byla zločinnou organizací (což na svou kůži poznal americký ministr zahraničí Colin Powell, když na základě zpravodajských desinformací Spojené státy napadly v roce 2003 Irák).

Tuto civilizovanou linii držela BIS ještě v roce 2009, kdy byl ředitelem Jiří Lang. Ve výroční zprávě BIS tehdy uvedla toto: „BIS nikterak nezasahuje do akademické či kulturní mezinárodní spolupráce. BIS se zajímá o ruské zpravodajce, ne o české a ruské studenty či akademiky.“

V roce 2016 se stal ředitelem BIS Michal Koudelka, a již ve výroční zprávě za tento rok je přiznán  průlom: „V souvislosti s vyvrcholením čínsko-filipínského sporu o oblast Jihočínského moře zesílila v ČR aktivita osob napojených na čínské zpravodajské služby. Exponenti čínských zpravodajských služeb v ČR intenzivně hledali podporu čínského stanoviska v uvedeném sporu nejen v čínské komunitě v ČR, ale především na české politické a akademické scéně.“

A v roce 2020 již BIS „odhalila čínskou vlivovou skupinu na akademické půdě“!

Jaká je to brutalita, to lze odvodit z článku Ondřeje Šindla Pánům od policie je třeba poděkovat (1.4.2016, echo24.cz). Pražská FAMU se v době návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga rozhodla, že na protest proti porušování lidských práv čínským režimem vyvěsí tibetské vlajky. Na děkanát se pak dostavili pánové, kteří se představili jako kriminální policisté, zeptali se, jestli je s vyvěšením vlajek srozuměno vedení školy, dozvěděli se, že to tak je. Slušně se rozloučili a odešli.

Akademický senát FAMU nicméně reagoval velmi důrazným protestem, protože situace, kdy se představitelé státní moci dostaví na vysokou školu a – třeba zdvořile – se vyptávají, co že to za názory se na té škole vyjadřují, je nemyslitelná. Pro zdraví společnosti je důležité, aby univerzity byly místem, kde je možné vyjadřovat bez zábran v podstatě jakékoliv názory, byť by neladily s ideologií či pragmatickými potřebami momentální politické moci.

Štindl však skepticky dodal, že představa univerzity jako místa svobodného řečnění, které je vystaveno kritice jiných, „jako kdyby vycházelo z módy“, a to nejenom kvůli sílícím autoritářským tendencím v nejvyšších patrech politiky.

Kam BIS směřuje? Můžeme zmínit zprávu z roku 2009 (za prezidentství Viktora Juščenka), týkající se ukrajinské tajné služby SBU, která tehdy zveřejnila, že stáhne z univerzit všechny své tajné agenty. Podle nového ředitele SBU byl ministr školství Ivan Vakarčuk „absolutně ukrajinským ministrem, a proto spolupracovníci SBU nemají už na univerzitách a vysokých školách co dělat“. A co dělali tajní agenti v akademickém prostředí? Podíleli se i na přípravě výstavy o hladomoru na Ukrajině v letech 1932 až 1933, což nakonec skončilo trapasem. Panel připravený agenty SBU totiž obsahoval fotografie, které sice pocházely z třicátých let, nikoli však z Ukrajiny, nýbrž z USA! Upozornili na to členové ukrajinské nadace Historická paměť, s tím, že originální fotografie byly skutečně dohledány v USA.

Zpět domů, kde se ale také mocenské svěrače snaží „protivné“ názory vytlačit nejen z akademické půdy, ale i z médií – a pěkně podle totalitaristického receptu Evropské komise jejich zdroje „vyhladovět“. Toť nová forma akademické eurodisputace 21. století.

Nicméně „smějícím se bestiím“ zbývá stále mohutná zbraň. Jak je patrné z Kemelova vtipu, vyprávění BIS o tom, co všechno způsobili všudypřítomní agenti GRU, již řádně zlidovělo.