Ozbrojený lid svrhl zkorumpovanou vládu. Tentokrát vousatí mudžahedínové hrdě pózovali se zbraněmi čínské výroby. Řekl jsem si, že bych neměl podceňovat řeč symbolů, a podíval jsem se na čínské vztahy s hnutím Talibán za posledních dvacet let.

V roce 2001 Čínská lidová republika podepsala rezoluci Rady bezpečnosti OSN odsuzující Talibán za ukrývání Usámy bin Ládina, a podpořila tak invazi do Afganistánu. Většina analytiků za tím viděla čínské obavy z terorismu, protože autonomní oblast Sin-ťijang obývaná muslimskými Ujgury s Afganistánem sousedí. Ujgurští islamisté páchající teroristické útoky hledali podporu právě za touto hranicí. Po vojenské porážce před bezmála 20 lety se Talibán uchýlil k vleklé partyzánské válce.

Před pěti lety, v lednu 2016 ČLR iniciovala mírové rozhovory s Talibánem, jichž se zúčasnil ještě Pakistán, Afganistán a Spojené státy. Mírová iniciativa záhy skončila, když v květnu byl při americkém náletu zabit tehdejší vůdce hnutí mulla Mohammad Mansúr. To možná byl klíčový okamžik, od něhož začala čínsko – talibánská spolupráce, která vedla k oné historické fotografii v prezidentském paláci v minulém týdnu.
   

Vedení vítězného Talibánu již dlouho mluví o tom, že chce do Afganistánu přitáhnout čínské investice. Jako protihodnotu nabízí hlavně ochranu dosavadních akvizic Říše středu – velký měděný důl v Lógaru (ten hlídali i naši vojáci) a těžbu ropy. Číňané by měli urychleně vybudovat zničenou či chybějící infrastrukturu. Na tom budou muset spolupracovat s afgánským státem, takže čistky, které všichni očekávali se zatím nekonají. Naopak Talibové vyhlásili amnestii pro státní úředníky a vojáky, hovoří o zapojení žen. Jediná politická a vojenská entita, s níž budou i nadále nemilosrdně válčit, je Islámský stát, který je aktivní v některých regionech
   

Domnívám se, že „talibánská sametová revoluce“ ukazuje, že také v Islámu došlo k prakticky stejnému vývoji jako v západní civilizaci. Svět se dělí na konzervativce a progresivisty. Talibán ve své současné podobě představuje archetyp islámského konzervativismu. To nejdůležitější pro něj představuje vlast, tradice (kam patří i náboženství), snaha zlepšit ekonomické a sociální poměry, a zejména dobré vztahy se sousedními zeměmi, nikoli vývoz revoluce. 

Ideologie Islámského státu nezapře svou inspiraci marxismem, nakonec jeho ideoví otcové původně hovořili o islámském revolučním hnutí. Chtějí stvořit nový svět podřízený jejich představám, rozejít se s bezbožnou minulostí, proto ničí sochy a jiné památky. Očekávají konec světa. V tom se nijak neliší od sekulárních progresivistů na západních univerzitách. Ti místo Armageddonu očekávají klimatickou katastrofu a také nenávidí svou vlastní hříšnou civilizaci, kácí sochy a pomníky. Vzpomenu-li si na čínskou Kulturní revoluci, tak se obávám, že podobným obdobím chaosu a negace musí projít každý civilizační okruh.