Ivo Šebestík: Na otázku, proč část českých politiků chce mezi památné dny státu umístit 26. srpen 1991 coby den odchodu vojsk Varšavské smlouvy z Československa, a nikoliv 15. březen 1939 jako připomenutí vpádu nacistického Německa na území státu (již okleštěného v důsledku Mnichovské dohody z 29. září 1938) – existuje asi následující odpověď: dějiny nikdy neodcházejí do minulosti beze zbytku, ale zůstávají stále po ruce, kdykoliv se naskytne příležitost k aktuálnímu použití podle politické objednávky. Tehdy ale dějiny už nejsou dějinami se všemi fakty a souvislostmi, ale jen propagandistický materiál, jaký má podpořit některý aktuální proces.Pro současnou mladou generaci je 21. srpen 1968 (podobně jako 29. září 1938, 15. březen 1939 nebo 8. či 9. květen 1945) stejně vzdálené datum jako třicetiletá válka. Na školách se dějinám věnuje málo místa a učitelé je mnohdy nabízejí jenom jako sled událostí, dat a vybraných jmen. Chybí to, co činí z dějin zajímavý a užitečný obor, tedy vyprávění. Pro orientaci v dějinách je primární pochopení procesů v jejich souvislostech, a ne několik digitálně zprostředkovaných dat ke krátkodobému zapamatování. Proto se často daří snadno dějinami manipulovat.Po roce 1990 se české země částečně vrátily k tradici první republiky. Na druhé straně se ale z minulosti vynořily i jiné koncepce, než byl projekt suverénního státu podle Masaryka, Beneše, Kramáře a dalších „otců zakladatelů“. Protikladem k české samostatnosti byl pangermánský koncept takzvané Mitteleuropy. Je tragickou chybou nevšímat si její platformy v polistopadové ČR. Od 19. století platilo, že čím dále od Ruska, tím blíže k Německu, a naopak. Po roce 1989 se české země vrátily do německého zájmového prostoru. Když Evropskou unii opustila Velká Británie, zůstal projekt evropské integrace už docela transparentně v německých rukou. Francie sedí v orchestru u pultu druhých houslí. Pro některé Čechy, bohužel mající vliv v médiích, je lpění na národní suverenitě čirým anachronismem z 19. století. Oni v českém rozplynutí v širším prostoru, ať už německém nebo jinak organizovaném a definovaném, nevidí nejmenší problém.A co historický pokus Němců „převychovat“ Čechy?Za těchto okolností připomínat Němcům, že se pokusili o zotročení části národa, zatímco zbytek chtěli převychovat nebo vyvraždit, zdá se být jaksi nevhodným. Stejně tak jako po Německu žádat ohromné částky dosud nevyplacených válečných reparací. Sudetoněmeckým kruhům pochopitelně tito spolupracující „Češi“ velmi vyhovují. Pomáhají si navzájem tím, že zdůrazňují, že jim se jedná pouze o usmíření a o nic jiného, což samozřejmě není pravda.Z těchto a mnoha dalších důvodů se novodobý výklad historie ubírá směrem k obviňování Ruska a k opomíjení německých zločinů. Více se probírá „vyhnání“ a skoro nic se nevykládá o povaze „protektorátu“. V západních zemích se dokonce prosazují snahy obvinit Sovětských svaz z rozpoutání 2. světové války, což má opět za cíl zbavit viny nejenom Německo a Itálii, ale uvést do zapomnění skutečnost, že se Moskva snažila přesvědčit Velkou Británii a Francii k vytvoření protihitlerovské koalice dříve, než podepsala s Hitlerem pakt. Teprve, když byl Sovětský svaz západními demokraciemi odmítnut, přistoupil k jednání s Německem.A propos, podobné pakty s Hitlerem podepsala už před SSSR řada evropských států. Dokonce i Polsko, které kalkulovalo s tím, že mu Hitler otevře prostor k ovládnutí části východní Evropy a mělo velký zájem na odtržení Slovenska od českých zemí. V podstatě polovina Evropy s nacisty a fašisty kolaborovala nebo alespoň taktizovala v očekávání vlastních zisků. Praha nikoliv. Spolehla se na spojenectví se západními demokraciemi a tato důvěra skončila 29. září 1938 v předsíni mnichovského jednacího sálu čtyř mocností, do kterého zástupci Československa nebyli ani vpuštěni.V českých zemích neexistují historické kořeny a předpoklady k nenávisti vůči Rusku. Jediný materiál, který mají rusofobové k dispozici, představuje právě srpen 1968. Proto s tímto datem tak usilovně a „kreativně“ pracují.Jaroslav Foldyna: Musíme se na to podívat z několika pohledů. Samozřejmě, že 21. srpen byl pro náš národ tragédií. Ale pozor, jde o tragédii zejména pro ty, kterých se to tenkrát osobně týkalo, nikoli pro ty, kteří dnes rok 68 používají účelově proti současnému Rusku.Morální dopad 21. srpna je veliký, zejména na českou společnost té dané doby. Vím, o čem mluvím, velmi dobře si to pamatuji. Osobně se mě to dotklo. Můj otec skončil v práci, do té doby byl náčelníkem PHM… (pohonné hmoty, tankový útvar ve Stráži pod Ralskem: tento útvar odmítl pustit sovětské vojáky. Otec pak neprošel prověrkami v roce 1971). Skončil nakonec jako uklízeč. Když budu ale porovnávat okupaci Německem z doby 2. světové války, pak německá okupace stála naše spoluobčany 360 000 jejich životů, nemluvě o koncentračních táborech, každodennímu bezpráví atd. Dopad roku 68 po sobě nezanechal tolik obětí. Toto je pro mne osobně jedno z relevantních měřítek.Dle čeho se tedy řídit v posuzování, pane Foldyno?Jak říkám, ve skutečnosti dnes nejde o rok 1968, ale o otevřenou nenávist vůči současnému Rusku. Vytahovat rok 1968 se teď někomu náramně hodí. Uznávám, že sovětská okupace mohla celé řadě lidí zkomplikovat celý jejich profesní život, skutečně se to dělo. Ale pakliže se nad tím vším mám zamýšlet z dnešního pohledu: současní 30letí filozofové dnešní doby, kteří vymýšlí nové definice, ti by si měli položit otázku: „Nenávidím více Hitlera za to, že zabil 360 000 občanů naší republiky, nebo více nenávidí dnešní Ruskou federaci?“ Pro mne je to takto postavená otázka.Sovětská okupace byla jevem velmi negativním, ale zatěžovat tím či poznamenávat současné vztahy s Ruskou federací, to bychom dělat neměli. Hrozné je to, že současný český mainstream svým postojem k roku 1968 do určité míry rehabilituje Adolfa Hitlera. Pokud to někdo nazve nadneseným komentářem, pak by se měl nejdříve zamyslet.Zlí jazykové vám namítnou, že německá okupace trvala kratší dobu a že nynější ČR má s Německem nadstandardní vztahy, viz nedávné vyjádření Rudolfa Jindráka na ČRo. Od ministra Kulhánka zase můžeme slyšet, že vztahy s Ruskem jsou zatím nejhorší… Jak to vidíte?Němci nás okupovali kratší dobu, ale podívejte, jaká byla fyzická a psychologická devastace našich lidí. A rok 1968? Já to nazývám sice 20letou epizodou, ale každý třetí den jsme tu nečetli o popravách v rámci okupační správy. Lidi tu kolem šibenic nechodili. Sovětská vojska tu neplnila z našich lidí koncentráky německého typu, vždyť se podívejte, o co šlo za německých nacistů – o lidská těla, o kostry potažené kůží… Rusové nás nesoustřeďovali v Terezíně… Pokud se tu něco dělo, dělo se to hlavně z moci kolaboračních orgánů. Proto se kritizujme sami, resp. za naši kolaboraci se systémem.Sovětská okupace znamenala smrt pro stovky lidí, většinou šlo a dopravní nehody. Je to neporovnatelné s tím, co se tu dělo za Němců. Ale to jako by se dnes nechtělo moc připomínat.A zase ten dvojí metr?Buď nám dnes více vadí Rusko (to současné) a méně nám vadí Hitler, nebo dokážeme, že ještě dovedeme nasadit kritické myšlení a přemýšlet o věcech principálně správně. Rok 1968 se mne nesmírně dotkl. Oba mí rodiče byli postiženi: otec přišel o práci i o iluze, byl zařazen na seznam pravicových oportunistů, nakonec uklízel v kině. Vidíte, neběhám po ulici a nekřičím, čím vším musela projít má rodina… Ale abych tu dnes běhal po ulici a vymýšlel nějaké deklarace, to v této chvíli tedy ne. Už dávno bylo vše řečeno. Dnes řešme dnešek a budoucnost.Byli to přece vojáci Rudé armády, kteří osvobodili mého otce v roce 1945, taktéž mou matku. Bez této kapitoly dějin bych tu dnes s vámi nebyl a společně bychom se neohlíželi za historií. Ti mladí, kteří dnes plamenně řeční o roku 1968, tyto považuju za moderní svazáky a komsomolce. Jde hlavně o lidi ve věku 30 a 40 let, hůře, když mají za sebou Filozofickou fakultu UK… Myslím si o nich své.Děkujeme oběma respondentům za rozhovor.