Co nám k němu můžete říct pane Zbořile?

„Já jsem se jako dítě toho pohřbu zúčastnil, já vím jak to probíhalo. Jednak jsem si pamatuji jeho slavnostní příjezd do Prahy,  kdy byla Praha přeplněná snad milionem lidí,  ale pak také tu obrovskou frontu k jeho katafalku,  která se vinula přes Žižkov a polovinou Prahy a pro účastníky té pohřební demonstrace to byl konec nebo si mysleli , že je to konec existence Československé republiky v duchu idejí Tomáše Garrigua Masaryka a přitom se zdá že to nebyl konec, protože ta nezávislá existence a kontinuita Československého státu je pak zpochybňována neustále až do dnešních dnů.

Koneckonců i v okamžiku rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku se v té argumentaci nemyslím jenom těch proněmecky orientovaných českých politiků,  ale všech politiků, kteří se nepostavili proti myšlence rozdělení Československa se objevuje kritika Edvarda Beneše.  Pamatuji si také ještě na vysoké škole v roce 1962- 63 se o Edvardu Benešovi mluvilo jako o buržoasním prezidentovi div ne jako o nějakém padouchovi a teprve první práce Jana Křena  „Do emigrace“  a práce Roberta Kvačka o Mnichovu vedly k jakési neúplné rehabilitaci role Edvarda Beneše jako prezidenta,“ říká úvodem v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

A dnes pokračují útoky na Edvarda Beneše?

„A dál to stále pokračovalo. Je zajímavé, že ještě dnes akademičtí intelektuálové jsou přímo posedlí nenávistí vůči Edvardu Benešovi, ačkoli pocházejí třeba z komunistického prostředí, které se podobným způsobem chovalo k historickému odkazu Edvarda Beneše  v padesátých letech.  Dnes nadávat na Edvarda Beneše a tím i přijmout argumentaci Adolfa Hitlera a obdivovatelů nacismu „odbenešit“  jako „odvšivit“ a „Kam nás ta politika dostala“ se ptá významný český novinář nebo československý novinář kvůli kterému se dokážou soudit jeho potomci se současným prezidentem republiky.

Tak ta jeho akce, kterou začíná 15., 16.března 1939 spolu se svojí paní jako ještě neústavní činitel,  který je ale přesvědčen o tom, že dojde k světové válce a že Československo bude-li se chovat statečně může z války vyjít jako vítěz. Mimochodem tato jeho jednoduchá úvaha byla motivem těch tisíců lidí, kteří utíkali do Francie, do Velké Británie a později do Sovětského svazu, do Polska. Sice se obávali německého nacionálního socialismu a velkoněmecké rozpínavosti ale také chtěli proti tomu něco dělat, ať už ten odboji byl organizován ze zahraničí pod silným vedením Edvarda Beneše, ale také odboj domácí, který stále považoval sám sebe za loajální vůči druhému prezidentovi Československé republiky a vůči jeho myšlence o nepřetržitém trvání Československé republiky přerušené jenom násilným zřízením Protektorátu Čechy a Morava,“ dodává Zdeněk Zbořil..