Což je bohužel instituce, která dnes nejenže přímo ostentativně staví na odiv svou naprostou zbytečnost v politickém systému ČR, ale z některých kroků a vyjádření jejího vedení i řadových senátorů přímo čiší fakt, že funguje spíše jako poslušný likvidátor české státnosti a těch několika málo zbylých ostrůvků naší samostatnosti, píše na facebooku Jaroslav Štefec.

Zvykli jsme si, že kroky vlády řídí všemocný a neodvolatelný šéf jisté tajné služby, která je tak tajná, že vydává veřejné zprávy o své činnosti a o jejích krocích a nejutajovanějších operacích referuje tisk často ještě před tím, než k nim vůbec dojde. Samozřejmě aniž by z toho kdokoliv vyvodil jakékoliv důsledky.

Zvykli jsme si také, že to, čemu se běžně říká „ústřední vláda“, nebo „vláda státu“, je v případě ČR sbírka slabochů a zbabělců, která nejen že nedokáže prosadit jednotnou a nezávislou zahraniční, bezpečnostní, zemědělskou nebo energetickou politiku, výhodnou pro české občany a nikoliv pro zahraniční korporace, ale nedokáže ani umravnit psychopaty, kteří svými fyzickými i duševními exhibicemi ostouzí nejen sebe, ale především český stát. A také nás, občany, kteří jsme navíc díky její neschopnosti sjednat pořádek a volat tato psychopatická individua k odpovědnosti nuceni jejich stupidní výlevy nejen snášet, ale, což je podstatné, také za ně platit tvrdé účty. Aniž by se nás naše vlastní vláda jakkoliv zastala.

Slabost české vlády, její neschopnost odolávat vnějším vlivům a hájit zájmy českého státu se v poslední době začíná projevovat ještě markantněji tím, že české instituce začínají čím dál častěji skákat nejen podle taktovky z Tržiště 15, ale i podle „pokynů“ a „stížností“ z Charlese de Gaulla 29. Ukrajinskému velvyslanci se nelíbí tu účast světoznámé rusko-ukrajinské umělkyně na festivalu Pražské jaro, tu články v českých médiích, údajně negativně vykreslující poměry na Ukrajině. Případně vehementně žádá o zadržení ruského občana, údajně se „podílejícího na anexi Krymu“. A české orgány a instituce mu jdou z pro mě záhadných důvodů ochotně „na ruku“.

V naší malé zemi našly a nacházejí práci a novou existenci desítky tisíc občanů Ukrajiny. Zřejmě je doma pálilo dobré bydlo, plně fungující ekonomika a nadbytek demokracie. Proto hledají trochu toho nepohodlí, nedostatku a nedemokratického přístupu jinde. Aspoň tak lze soudit z dopisů a vyjádření ukrajinského velvyslance. Bohužel, lze tak soudit i z chování českých úřadů a jejich snaze dělat, co panu velvyslanci na očích vidí. Bez ohledu na fakt, že jeho „akce“ na „ochranu zájmů vysílajícího státu“ významným způsobem porušují článek 41 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, v němž se v bodu 1 o pracovnících diplomatické mise všech úrovní jasně praví: „S výhradou svých výsad a imunit mají všechny osoby, požívající takových výsad a imunit, povinnost dbát zákonů a předpisů přijímajícího státu. Jsou rovněž povinny nevměšovat se do vnitřních záležitostí tohoto státu.“

Hned následující bod 2 téhož článku 41 říká: „Všechna úřední jednání s přijímajícím státem, jimiž je mise pověřena státem vysílajícím, budou vedena s ministerstvem zahraničních věcí přijímajícího státu nebo jiným ministerstvem, o kterém může být dohoda, anebo jejich prostřednictvím.“ Nikde se nepíše nic o otevřených dopisech tu podle pana velvyslance „nehodným“ médiím, tu „neposlušným“ pořadatelským agenturám, kterým jde o kvalitu účastníků kulturní události evropského významu, nikoliv o ego či názor pana velvyslance.

Nevím, co sleduje velvyslanectví Ukrajiny těmito kroky (navíc často podpořenými nátlakovými akcemi několika česko-ukrajinských neziskových organizací, štědře dotovaných českým státem). Nevím ani důvod zbabělého strkání hlavy do písku českého ministerstva zahraničí. Jeho povinností přece je předvolat si pana velvyslance a sdělit mu, že podobné praktiky jsou sice možná běžné u něj doma, ale Česká republika je právní stát, ctící (alespoň deklarativně) Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích a nic takového nebude trpět. Pokud se tak neděje, je to jen další důkaz a potvrzení slabosti, zbabělosti a neschopnosti současné české vlády řídit náš stát.

Pro nejbližší budoucnost, plnou turbulencí, ekonomických a bezpečnostních zvratů a ztráty všech základních jistot, jichž jsme si v Evropě užívali během uplynulých 76 let, to není perspektiva příliš růžová. Zatím se zdá, že jediné světlo, které aktuálně září v temném tunelu, do něhož se naše společnost zdánlivě neodvratně řítí, je rychlík v protisměru. Možná je tato neutěšená situace řešitelná. Ale je k tomu potřeba spojit své síly.

Potřebujeme novou vládu. Ale ne takovou, která se bude snažit provést naši společnou loďku úskalími a záludnostmi, které na nás naprosto neodvratně čekají, pod pirátskou vlajkou, ani takovou, v níž by stál u kormidla rosolovitý neschopný politolog, nadšeně vzhlížející k admirálskému můstku, obsazenému bývalým hokejistou či zkrachovalým generálem. Potřebujeme vládu lidí, kteří vědí, co chtějí, a dovedou to prosadit. Je to jen na nás. Máme jenom jeden pokus.