Po řadě tragických selhání Evropsé unie je stále více zřejmé, že stávající forma evropské integrace není schopna zabezpečit svým členským státům ani prosperitu ani základní bezpečnost.

Podívejme se konkrétně, kde a jak Evropská unie selhala v poslední době.

Vysvědčení za poslední dobu

Po vypuknutí pandemie covid-19 celé tři měsíce mlčela a nereagovala, zatímco se členské státy rvaly o nedostatkové ochranné pomůcky.

Naprosto pomatenou, ale o to intenzivnější, podporou nelegální migrace z kulturně nekompatibilních zemí výrazně a dlouhodobě ohrozila vnitřní bezpečnost států západní Evropy, pokud již v některých oblastech není totálně rozvrácená.

V rámci plánu takzvané Nové migrační politiky chystá další vlnu „legalizované“ migrace, kde chce nové migranty „přesídlovat zejména do států, které dosud nejsou zasaženy migrační krizí“. Což je jasná narážka na země střední Evropy. Nyní, aktuálně, se tyto záměry projevují v podobě tlaku na přijímání tisíců afghánských „tlumočníků“. 

Pod záminkou „uhlíkové neutrality a dekarbonizace“ v rámci takzvaného Zeleného údělu plánuje zničení evropského průmyslu, energetiky a dopravy.

Odmítá respektovat práva některých (zejména opět středoevropských) členských států - včetně naší České republiky - řídit si svoje věci na svém území svými orgány a podle svých vlastních zákonů.

Vnucuje členským státům homosexualizaci a LGBT+ ideologii do škol.

Čtěte ZDE: Příprava k výbuchu: Maďaři začínají mluvit o „huxitu“. Babiš: Jen v EU a NATO je naše budoucnost! Migrantská invaze jako další fáze „pandemie“. Merkelová v koncích. Putin řekl NE. Jak z toho? Neplánujme!

Vnitřní válka 

Je zřejmé, že Zpráva o stavu právního státu, kterou v červenci publikovala místopředsedkyně evropské komise Jourová, je jasným důkazem, jak se prohlubuje rozdíl mezi ultraliberální západní Evropou, a konzervativními, křesťansko-demokratickými státy střední a jihovýchodní Evropy, které se pomalu začínají spojovat proti společnému nepříteli (nazývejme je pracovně Konfederací). Už nyní je jasné, že tyto dva směry spolu nemohou dlouhodobě koexistovat.

Konzervativní státy totiž mají úplně jiné cíle, než ty progresivisticko-revoluční. K těm hlavním patří ochrana a obrana vlastních občanů a vlastní státní suverenity, dodržování a primát vlastních zákonů, podpora budování průmyslového, zemědělského a energetického potenciálu vlastní země, bez direktiv Evropské unie.

Tento vývoj nápadně napodobuje situaci v USA na začátku 60. let 19. století, kdy jižní státy, podle ústavy a zákonů, usilovaly o vlastní emancipaci a následně o odtržení od zbytku Unie. Jak to dopadlo, víme. Unie, přestože na její straně nebylo právo ani pravda, poslala na Konfederaci, která naopak právo striktně hájila a řidila se jím, vojsko. Na rozdíl od tehdejších USA máme výhodu v tom, že eurounie nemá armádu, aby ji poslala na vzbouřence.

Současná (Evropská) Unie může namísto přímého vojenského útoku zadržet dotace, anebo uplatnit vůči „vzpurným“ státům splatnost stávajících dluhů, do kterých je před tím uvrtala, a tím je držet pod krkem.

Co máme (mít) společné 

A pak, že se historie neopakuje. Opět zde stojí na jedné straně vrchnostenská a elitářská Unie, která se dovolává svých samozvaných „práv“ a privilegií, proti Konfederaci rebelů, která se marně odvolává na platnost svých zákonů. Opět vidíme, jak je nezákonně řešen pokus o demokratizace a větší samostatnost „rebelských států“.

Státy střední a jihovýchodní Evropy přitom spojuje více faktorů, než by se zdálo na první pohled.

Je to zejména vlastenectví a patriotismus s hlubokými historickými a křesťanskými kořeny, úcta k dílu a odkazu předků a ochota je hájit.

Ochota bránit a chránit vlastní kulturní a civilizační dědictví.

Dále je zde společná tradice boje proti velmocem resp. proti uchvatitelům – ze Západu i z Východu – i společná tradice rezistence vůči ideologické indoktrinaci a snaze o vymývání mozků.

Úcta k tradiční rodině, kterou tvoří rodiče, muž a žena, a děti, jakožto k základní stavební jednotce společnosti, nezbytné k zachování a pokračování rodu.

Úcta k práci, která je jediným legitimním zdrojem obživy.

Cit pro právo a spravedlnost.

Unie tyto hodnoty popírá, vystupuje ostře proti nim a jejich respektování státy Konfederace čím dál přísněji sankcionuje.

Pobuřujícím příkladem byla třeba ostrakizace Maďarska za to, že zcela v souladu s platným právem chránilo své (a evropské) hranice před nelegální masovou muslimskou migrací. Zatímco orgány Unie v této věci své vlastní zákony arogantně porušovaly.

Unie svůj tlak na státy Konfederace stupňuje. Přibývá sankčních řízení, přibývá peněžitých trestů, ve vzduchu visí hrozba úplného zastavení financování těchto zemí z fondů, do kterých jejich vlastní občané nedobrovolně přispívají ze svých daní. Unie vyhrožuje dokonce už i odebráním hlasovacích práv v jejích orgánech těmto „rebelům“.

Přičemž současně tlačí na přechod k většinovému hlasování ve všech podstatných politických agendách, což by znamenalo totální potlačení všech legitimních zájmů Konfederace ve prospěch Unie.

Napětí houstne.

Kdo vystřelí na evropský Fort Sumter jako první?

Tagy článku