Jakýkoliv scénář, v němž by bílý neonacista ubodal ženu téměř k smrti jen za to, že „pracuje“, by v Německu vyvolal pobouření – a právem.

Po útocích bude nepochybně následovat rozsáhlá mediální publicita a němečtí politici se budou předhánět v tom, kdo jako první nabídne své odsouzení – opět právem. Komentátoři by odsuzovali toxickou mužnost, nebezpečí bělošského mužského patriarchátu a požadovali zvýšené financování boje proti pravicovému terorismu a násilí na ženách. Levicové skupiny by také jistě mobilizovaly vlastní protesty.

Minulý týden afghánský uprchlík několikrát bodl osmapadesátiletou zahradnici do krku a poté se pokusil bodnout staršího muže, který se snažil zasáhnout. Pachatel poté policii řekl, že ji bodl, protože pracovala, a že neschvaluje práci žen.

Útok vyvolal v Německu jen málo komentářů v médiích, natož pobouření. Z jakéhokoliv úhlu pohledu je útok odporný, ale z feministického pohledu to nemůže být jasnější případ misogynie: na ženu náhodně zaútočil jen proto, že dělala svou práci.

Přesto prominentní německé feministky jako Margarete Stokowská a Sophie Passmannová pozoruhodně mlčí. Neřekli ani slovo v reakci na to, že byla žena brutálně pobodána jen za to, že „pracovala“, navzdory svému obvyklému zvyku komentovat každou banalitu či mikroagresi na svých twitterových účtech. Německá média jsou také pozoruhodně tichá a pouštějí krátké zpravodajské letáky, jako je anglicky psaný titulek Deutche Welle: Berlin: Muž napadl ženu nožem za to, že „pracovala“. Ještě méně obsahu je obsaženo v německy psaných dílech, jako je například titulek Focusu: „Muž několikrát bodl zahradnici do krku v parku – motiv stále nejasný“

Skutečnost je taková, že se nejedná pouze o případ náhodného „muže“, který bodl „ženu“ – podle policie muž uvedl jasný motiv útoku. Co víme jistě je, že tento typ útoku není cizí afghánské společnosti ani jejímu lidu. Pouze přiznáním této skutečnosti lze vést upřímnou diskusi o důsledcích masové migrace ze zemí, které se k ženám nechovají jen odporně, ale vyznačují se širokou škálou kulturních praktik, od korupce přes extremistické náboženské názory, které jsou klatbou až po způsob, jakým Západ organizuje své vlastní společnosti v moderním světě.









Navzdory tvrzením o bělošském mužském patriarchátu, které prostupují médii a akademickou sférou, je brutální diskriminace žen a extrémní patriarchální společnosti Blízkého východu, střední Asie a mnoha částí Afriky každodenní realitou pro velkou část světové ženské populace. Zplnomocněné ženy s modrou čepicí na Twitteru, z nichž mnohé si představují apokalypsu „Příběhu služebnice“, k níž dochází v nejfeminističtějších zemích světa, jako je Švédsko nebo Německo, odmítají věnovat pozornost zemím, kde tato apokalypsa aktivně probíhá a probíhá už po staletí. V Afghánistánu by tytéž ženy neměly žádný hlas ani pravomoc zveřejnit své feministické myšlenky na Twitteru, pokud by nebyly ochotny se ukrýt ve svém domě z nefalšovaného strachu z odvety.

Hrozba pro ženy v Afghánistánu je reálná a až příliš reálná se stala nejmenované německé zahradnici, která kvůli migrační politice zavedené před lety málem přišla o život a do níž měla a nemá co mluvit. Realita života žen v Afghánistánu není žádným tajemstvím a nebylo tajemstvím, když Německo přijalo přes 250 000 lidí z této země.

Například OpenDemocracy píše následující:

Jedním z nejsilnějších zdrojů násilí jsou v Afghánistánu zakořeněné tradiční a obvyklé praktiky. Jednou z nejváženějších hodnot v Afghánistánu je namus. Namus je ten, který je obhajován za to, aby byla zachována „čest“ – na rozdíl od chování, které by mohlo být považováno za čestné, jako je projevování pohostinnosti. Pokud se má za to, že někdo porušil pravidla genderového řádu, pak se tvrdí, že je důvod jednat tak, aby chránil své namus.

Téměř každá žena v Afghánistánu je skrytá a izolovaná od okolního světa.

Byly zaznamenány tisíce případů, kdy byly ženy fyzicky mučeny, surově bity, brutálně zohaveny, upáleny zaživa nebo byly polité kyselinou – stejně jako byly nuceny vdát se ve velmi raném věku, znásilněny nebo prodány k prostituci, v důsledku čehož se mnohé samy upálily – a to vše ve jménu namus. Ženy v Afghánistánu, stejně jako v jiných kmenových společnostech, jsou považovány za nositelky „cti“ rodiny a jsou svázány v přidružených řetězcích toho, co je považováno za posvátnost.

Jinými slovy, útoky na ženy nejsou broukem afghánské společnosti, ale jejím rysem, stejně jako tam systematické sexuální útoky na děti nejsou broukem, ale rysem. Typ náhodného útoku na ženy, který byl v Německu zaznamenán při pobodání zahradníka, spolu s dalšími sexuálními útoky a násilnými trestnými činy zaznamenanými v Německu, není v afghánské společnosti vzácný – a stále častěji není vzácný ani v německé společnosti. Podle německých statistik je u Afghánců o 500 procent vyšší pravděpodobnost, že spáchají trestný čin, než u rodilých Němců. Pokud jde o sexuální útoky, jsou čísla ještě horší, Afghánci mají o 12 000 procent vyšší pravděpodobnost, že spáchají sexuální útok, než zbytek společnosti.

Zpráva Rádia Svobodná Evropa, která popisovala časté útoky kyselinou a násilí na ženách v zemi, informovala o případu jedné oběti útoku kyselinou, která byla ochotna hovořit s BBC, což má překvapivé paralely s řadou útoků, do nichž byli v Německu zapojeni Afghánci.

Žena a dvě dívky se staly terčem útoku neznámého útočníka, který je polil kyselinou.

Jedna z obětí, Nafiseh Nouri, citovala BBC, že se na ni a její příbuzné zaměřil muž, když se vraceli domů.

„Jeden jedinec přišel z druhé strany ulice, chrstl mi kyselinu do obličeje a pak chrstl kyselinu na obličej a ruce mých děvčat,“ řekla.

Nouri řekla, že věří, že se na ni zaměřili jen proto, že je žena.

A co Německo? Afghánský otec a jeho dva synové devadesátkrát bodli muže, což nazývali vraždou ze cti. Minulý měsíc dva Afghánci zavraždili svou sestru, protože nežila „podle jejich hodnot“. V podobném případě mladistvý afghánský migrant bodl svou sestru dvacetkrát, opět proto, že nežila podle jejich hodnot. Později v nemocnici zemřela. Afghánec v roce 2020 ubodal svou ženu před autobusem plným školáků, přičemž muž během soudu uvedl, že jeho žena je jeho osobním majetkem, že si může dělat, co chce. Předpokládá se, že Afghánec pobodal ženu, která konvertovala od islámu ke křesťanství v bavorském městě Prien. Také dětská manželství, která byla v Německu kdysi neslýchaná, se také exponenciálně rozrostla, přičemž za tento jev jsou odpovědní Afghánci spolu s dalšími skupinami z Blízkého východu. Ačkoliv jsou útoky kyselinou v Německu neobyčejně vzácné, ve Velké Británii, kde jsou běžné, jsou do nich často zapojeni Afghánci spolu s Pákistánci.

Pak vyvstává otázka. Proč neexistuje nepřeberné množství komentářů, které by zpochybňovaly, proč integrační proces v Německu tak okázale selhal, zejména po případu, jako byl pokus o vraždu zahradnice v Berlíně?

Někteří se bojí poukazovat na tuto kauzu kvůli tomu, že jsou označováni za rasisty, zatímco jiní se bojí poukazovat na jakýkoli případ, který poukazuje na patriarchální kulturu Blízkého východu, ze strachu, že to vyvolá odpor, který by mohl propůjčit podporu protiimigrační politice nebo stranám, jako je Alternativa pro Německo (AfD). Je to stejný důvod, proč policie v Kolíně nad Rýnem odmítla oznámit plný rozsah masových sexuálních útoků a znásilnění na Silvestra roku 2015, při nichž bylo sexuálně napadeno a znásilněno přes 1400 žen.

Ze stejného důvodu se aktivisté soustavně snaží oddálit nedávno zveřejněnou zprávu švédské policie, která ukazuje, že etnické menšiny ve Švédsku mnohem častěji páchají sexuální útoky, vraždy a jiné závažné zločiny než Švédové.

Všechny tyto události ukazují na realitu, kterou Západ zcela odmítá uznat, protože neodpovídá převládajícímu výkladu, který většina lidí stále více přijímá jako náboženství. Je to všechno kvůli síle jednoho slova: „rasistický“.

Jak dokládají masové případy groomingu v Británii, policie je doslova ochotna připustit znásilnění, pokud to znamená, že agresorům se neříká „r-slovo“. Policejní složky jsou zavázány chránit občany a mají státní pravomoci, které jim to umožňují. Pokud se nechají ovlivnit silou slova do takové míry, snadno pochopíme, proč jsou feministky na Twitteru tak ochotné přehlížet ty nejbrutálněji antifeministické kultury, pokud jsou tito lidé náhodou hnědí, černí nebo jiné barvy než bílí.

Ideologii levice, která věří, že všechny kultury jsou si rovny a všechny národy světa chtějí žít svůj život optikou liberální demokracie, však nepomáhají údaje ani statistiky, které jsou v rozporu s tímto systémem víry.

Rakouský mediální a politický systém zastává v těchto záležitostech už dlouho jiný názor než jeho němečtí či švédští kolegové. Když například skupina afghánských migrantů před dvěma měsíci hromadně znásilnila a zavraždila třináctiletou dívku Leonii, vyvolalo to národní pobouření, které se rozlehlo celým politickým a mediálním spektrem. Nebylo to poprvé, co se afghánští migranti účastnili hromadných znásilnění, ať už v Rakousku nebo Německu, ale rakouská vláda podle všeho podniká kroky, které se shodují s veřejným rozhořčením nad případem.

Vražda Leonie sehrála významnou roli v tom, že kancléř Sebastian Kurz odmítl, aby jeho země po převzetí moci Talibanem přijala více evakuovaných Afghánců. Koaliční vláda ÖVP-Zelení, která vládne ve Vídni, tvrdí, že skupina, o níž je známo, že se obtížně integruje, která už plní věznice pro mládež a která je zapletena do závažných trestných činů výrazně nepřiměřených velikosti obyvatelstva, není něco, co by Rakušané chtěli víc.

V Německu se žádná podobná diskuse v podobném rozsahu neodehrála, zejména když se kvapem blíží volby, ale jakmile se vedoucí představitelé země zasadí o přijetí 70 000 afghánských migrantů, může se tato diskuse dostat do veřejného prostoru bez ohledu na feministky, akademiky, politiky a média, která jí odmítají věnovat pozornost, jakou si zaslouží.