Biblický Josef byl prodán bratry do otroctví v Egyptě, kde se díky své znalosti vykládání snů a manažerským schopnostem vypracoval z otroka ve správce celého Egypta. Jednou z klíčových epizod jeho pobytu v Egyptě je výklad opakovaného faraónova snu o 7-mi letech tučných a 7-mi letech chudých a návrhu následných manažerských opatření. Šlo o 20% mimořádného odvodu úrody pro všechny (tehdy ještě svobodné) vlastníky půdy ve prospěch Egyptského státu v době 7-mi tučných let.

V 7-mi chudých letech tuto uskladněnou úrodu jménem Egyptského státu prodával nejprve za stříbro (tj. peníze), později vyměňoval za stáda skotu a bravu (veškerý majetek) a nakonec za půdu a za osobní svobodu obyvatel. Vlastnictví půdy spolu se svobodou bylo zachováno pouze pro kněží (mimochodem Josef se do jedné z těchto kněžských rodin přiženil).

Já tento příběh chápu jako popis reformy společnosti. Reformy, díky které bylo otrokářství rozšířeno na další skupiny do té doby svobodných obyvatel Egypta.  Reformy veskrze úspěšné, protože Egypt získal díky prodejům obilí další državy a v této podobě společnosti vydržel následně několik tisíc let.

A jak tento biblický příběh souvisí s Řeckem?

Kdysi se za peníze považovalo pouze zlato a stříbro. Kdo jich měl přebytek, mohl je půjčovat na lichvářský úrok (30-50%). V několika posledních stoletích vymysleli zlatníci (dnes bankéři) inovaci – je možné půjčovat zlaté mince vícekrát, než je ve skutečnosti vlastníte – které se říká frakční rezervní bankovnictví. Máte-li ve vlastnictví či správě jednu minci, můžete ji půjčit např. 10x čímž zdesetinásobíte své zisky.

Takto z ničeho vytvořené peníze pomocí úvěru se chovají jako reálné peníze. Ekonomiky používající tuto inovaci zažívají díky (zdánlivému) přílivu nově vytvořených peněz nebývalý rozkvět a v tom vidím ekvivalent oněch 7-mi let tučných. Úrok z úvěrů je ekvivalentem Egyptského 20% odvodu úrody, nyní ale ne ve prospěch státu, ale soukromých bankéřů.

Finanční krize z roku 2008 odstartovala 7 let chudých (alespoň podle mě). Mnoha státům díky záchraně bank skokově narostly dluhy, neustálý růst ekonomik se zastavil a pro ty nejzadluženější státy se stalo náročným byť jen splácení úroků. Řecko není ani první, ani poslední postiženou zemí neschopností splácet v principu nesplatitelné úvěry. Je pouze zatím největší zemí v těchto problémech. Mnoho další země jsou pomyslný krůček od hranice, kdy byla spuštěna Řecká dluhová krize.

Řecko během uplynulého období vkládalo veškeré své úspory do splátek úvěrů, přivodilo si tím úpadek ekonomiky, takže v procentuálním vyjádření k HDP je na tom se svým dluhem ještě hůře než před 5-ti lety (ekvivalent platby stříbrem za obilí v 1. roce ze 7 let chudých). V nynějším kole vyjednávání se zavazuje k vytvoření 50 mld $ privatizačního fondu, kterým bude splácet nově poskytnuté úvěry. Oněch 50 mld $ je pouze 1/6 až 1/7 Řeckého dluhu a velkým problémem vyjednávání bylo nalezení dostatečného množství majetku k rozprodání.

I při naplňování vyjednaného programu se v historický blízké době může Řecko dostat (a velmi pravděpodobně i dostane) do situace, že zbylá část dluhů opět bude v době jejich splatnosti pro ně nesplatitelná a budou muset opětovně prodávat … a otázkou je jestli v té době ještě budou mít co (kromě své osobní svobody).

Celosvětově je situace jen o málo lepší.

Některé odhady hovoří o tom, že majetek obyvatel Země, vyjádřený v US $, se dá vyjádřit sumou cca 260 bilionů. Součet všech dluhů států, podniků a obyvatel Země se pohybuje ve výši 180-200 bilionů. Přitom souhrnný dluh má tendenci se cca každých 10 let zdvojnásobit.  Za této situace by tedy nikoho existence dalších a dalších předlužených států typu Řecko neměla překvapit.

Závěrem: Chápu, že uvedený příměr s Josefovou reformou v Egyptě je velmi zjednodušený. V dnešní praxi si půjčky bere více subjektů (jednotlivci, podniky, státy). Pro každý typ subjektu platí jiné zákonodárství, které bývá i stát od státu odlišné. Model zahrnující všechny tyto záležitosti by přesáhl rozsahem možnosti pouhého blogu.