Nahradila korupce politiku? Je korupce systémovým jevem? Jestliže je systémovým jevem, je příznakem selhání státu? Lze korupci nesnadno měřit? Lze korupci lehce přehnat a zneužít? Na tyto otázky se snažili odpovědět panelisté semináře „Je korupce příčinou, nebo jen příznakem selhání státu?“Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) Institutu Václava Klause. Závěr byl jednoznačný: Korupce je systémovým jevem a tedy příznakem selhání funkce státu.

Ivana Haslingerová

Inspirací pro uspořádání semináře na téma „Je korupce příčinou, nebo příznakem selhání státu?“ byla právě vydaná knížka Pavla Rysky a Jana Průši „Korupce – ekonomie vs.mýty“.

Panelisty semináře byli autoři knihy, mladí ekonomové a absolventi Cambridgeské university, Pavel Ryska a Jan Průša, exministr vnitra Martin Pecina a advokát Václav Vlk. Moderátorem semináře byl president IVK Václav Klaus.

O korupci se nám snaží politici prostřednictvím podbízivých mainstreamových médií namluvit, že ji způsobují jednotlivci, neboli že jde o lidská selhání. Že nevzniká plýtváním ve státním sektoru a že není důsledkem špatného řízení státu. Podobně jako kdysi tvrdili komunisté, že centrální plánování ekonomiky je dobré a že chyby v něm vznikají jen špatnými plánovači. A jak se ukázalo, byl to problém systémový. A i nyní je, jak vyplyne z dalšího, korupce problémem systémovým.

Z knihy je jasné, že korupce vzniká plýtváním ve státním sektoru. A to ne proto, že by všichni úředníci byli bezcharakterní a jen brali peníze. Státní systém totiž nezná a neumí ze své podstaty určit pojem předraženost, protože nezná pojem zisk a ztráta. Zná pouze náklady a vše ostatní financuje z daní. Nemá tudíž nástroj, jak změřit efektivitu, kterou mají soukromé firmy. U soukromých firem se škoda způsobená korupcí projeví na ziskovosti.

„Korupce je tudíž systémový problém. Žijeme v polosocialismu – stát přerozděluje polovinu produktu.Zmenšením role státu zmizí plýtvání a také korupce jako systémový problém,“ uvedl Pavel Ryska.

„Korupce je vždy příznak neefektivního státního přerozdělování. Státní úředník nemůže dobře hospodařit, protože nesleduje zisk. Nemůže porovnat tržby a náklady, protože místo tržeb má stát daně. Úředník se proto soustředí pouze na dvě věci: Zaprvé na to, aby plně vyčerpal rozpočet, aby mu nebyl v další roce zkrácen, a nemá tudíž motivaci šetřit. Za druhé se rozhodne podle toho, co mu kdo nabízí, protože ví, že bez definovaného pojmu zisk či ztráta mu nejde nic dokázat,“ uvedl Jan Průša.

Je to prostě chybně nastavený systém. Korupci nejde v takto chybně nastaveném systému kontrolovat, protože bez vykázání zisku či ztráty nejde úředníkovi nic dokázat. Je proto nutné omezit přerozdělování a úřednickou moc.

U soukromníků se korupce projeví na nákladech. Dá-li zaměstnanec přílišné úplatky, pak na to musí někde vzít peníze. Majitelé si takové plýtvání hlídají a ztráta místa bolí. Samozřejmě že tam také existuje korupce, ale v rozumné míře, aby se toto všimné vyplatilo. Podle exministra Peciny pronikla korupce do našich státních firem právě ze západní Evropy a Ameriky, kde měly soukromé firmy v rozpočtu vyčleněny na korupci daňové náklady. Manažeři, kteří jim zařídili zakázky, dostali všimné. Vzpomínám, že se kdysi hovořilo o 4 % ceny zakázky. „Není pravda, že v soukromých firmách korupce není. Ve Vítkovicích o ni mají největší starost. Zřídili tam dokonce velký odbor na zamezení korupce. Na 800 zaměstnanců ale nedosáhne. Tak například tam pět let nakupovali předražené polotovary. Velké firmy nejsou daleko od státu v nepřehlednosti,“ zdůraznil pan Pecina. Na zisku soukromých firem se ale pozná, jak daleko došla škoda způsobená nadbytečnou korupcí. Není tedy pravda, že si firmy nedokáží plýtvání způsobené korupcí ohlídat. Dokonce i v tak velkých firmách jako je řetězec amerických supermarketů Longmark, který je větší než celý náš státní aparát, se korupce ohlídá.

Nejhorší korupční jednání ale probíhá v tzv. formálně soukromých firmách, které jsou ale na stát přímo napojeny dotovanými náklady a státními regulacemi. Tyto státem regulované firmy nevykáží nikdy přesný zisk. Příkladem za všechny jsou solární elektrárny, jejichž neefektivnost podpořil stát tím, že od nich vykupoval elektřinu mnohem dráž než od ostatních elektráren. Díky tomu mají jejich majitelé vyšší zisky a vyplatí se jim korumpovat z nich úředníky za povolení státi se ekobarony.

Protože se podobné excesy dějí na pokyny zelené politiky EU, ve všech jejích zemích nejsme co do korupce na tom hůř než činí evropský průměr. Průzkumy Amnesty International svědčí jen o protikorupční náladě v naší společnosti, nikoliv o skutečné míře korupce u nás. Jsme skeptici a proto jsme na 1. místě v tom, že jsme přesvědčení o korupci. Na Universitě v Linci z průzkumů naopak vyplynulo, že u nás je jen 16 % šedé ekonomiky, zatímco průměr zemí EU činí 19 %. V 60-80 procentech projektů EU našli kontroloři chyby. 20 let se to opakuje bez nápravy. Jen více vlaječek vlaje na zakrytí. Není to překvapivé. V každém byrokratickém systému kvete korupce prostě vždy a všude. A neexistuje snad excelentnější příklad byrokratického řízení než EU. Její socialistický všeobjímající neefektivní a ještě k tomu zelený systém řízení je excelentním příkladem selhávání špatného řízení států. Pokud chceme omezit korupci, musíme tento negativní trend v EU obrátit. Musíme změnit systém řízení EU.

Změnit systém a nepřerozdělovat je ale podle socialistů pravicový recept. Na semináři to potvrdil pan Pecina. Socialisté chtějí řešit korupci represivně vůči jednotlivcům a systémovou chybu své politiky nepřipouštějí. Martin Pecina by proto především zavedl řízenou provokaci, která po zavedení na policii prakticky korupci zničila. „Lidi musejí mít strach si vzít úplatek. Musí být řízená provokace. U policie to používají. Přestalo to. Zkuste nyní dát peníze policistovi,“ smál se pan Pecina.

„K vraždě dojde, až když udělá někdo chybné rozhodnutí. Teprve pak se hledá, kde je mrtvola po té vraždě. Není mrtvola ve finanční transakci někoho s někým? Až tato vykonaná újma je tou mrtvolou. Proto nesouhlasím s řízenou provokací. Pokud je někdo ochoten na ni reagovat, k ničemu nedošlo a neodehrála se. Řízená provokace slouží pouze k jedinému – k získání míry odolnosti jistých lidí. Možná by to byla dobrá metoda při vstupních pohovorech,“ protestoval Ladislav Jakl.

I podle Pavla Rysky ale zvyšování represe nese rizika. Zákon o korupci nepostihuje škodu, jen směnu. Korupci definuje jako neoprávněnou výhodu. Vyčíslit škodu ve veřejném sektoru je proto nemožné, je to vágní pojem a doporučoval by zdrženlivost k trestání.

Jednou z hlavních příčin zabrzdění naší ekonomiky není podle pana Peciny chyba systémová, ale špatný zákon o zadávání veřejných zakázek, který dovoluje zadat jen soutěž za nejnižší cenu, a boj proti korupci se tím ve svém důsledku prodražil. „Kdybych byl ředitelem v Alotě či Vítkovicích, nebavil bych se s firmou, která by mi nabídla vše za poloviční cenu. Věděl bych, že po odsouhlasení stavby hned začne zdražovat, protože to nemůže postavit za tak nízkou cenu.“ Má pravdu. Stavěly se stále dražší stavby a pak se už ani nestavělo, jen kradlo. Moravské naftové doly se např. v roce 2008 rozhodly, že bez výběrového řízení zadají zakázku za 2 miliardy, že prý hrozí havárie u vrtů. Ministr Říman tuto zakázku sice zrušil, ale stát platil odstupné v chybně koncipované smlouvě, konkrétně 150 milionů Kč výpalného.

Podle advokáta Václava Vlka je spouštěcím motivem boje proti korupci prachobyčejná závist. Každý mediální boj podpoří závist nebo strach a protože to redakce vědí, píší o korupci velice rády. Negativní emoce vždy zvýší náklad. Boj proti korupci spočívá navíc v provokování a odposleších, čehož průvodním jevem je vytváření mocenských center, které ho dělají. Útvar boje proti korupci ale korumpuje sám sebe, protože jakmile jde o korupci, vraždy či pedofilii, soudy začínají podléhat slabosti a odsuzovat podle společenské poptávky.Příkladem je prodlužování kauzy Rath, pro kterou ponechaly soudy stranou závažnější kauzy.

Korupce kvete tam, kde je státní monopol. Korupce je komodita, kterou nedostaneme bez zasahování státu do volného trhu. Zářným příkladem je získání stavebního povolení a systém výjimek. Abychom mohli vůbec začít pracovat a dělat tuto činnost, musíme korumpovat úředníka, který nám v činnosti brání vydáním povolení. Nejde mnohdy jen o opoždění výstavby soukromého domku, ale u velkých zakázek se hraje pro získání výhody na úkor konkurenta. „Je to problém důležitější, než korupce státní. Kdyby byl stíhán daný úředník, že nerozhodl včas o něčem, je problém vyřešen. Stačilo by, aby bylo na katastrech například uzákoněno vyřizovat věci podle čísla podání. Nikdy se to ale nepoužije, není to sexy. Zákonodárci jsou populisté, kteří v právo nevěří,“ zlobil se pan Vlk.

„Hrubě se musím ohradit proti tvrzení pana Peciny, že by bylo nevhodné úředníky postihovat za jejich rozhodování neboť by nechtěli přebírat zodpovědnost za úkoly a přestali pracovat. U soudců existuje postih za rozhodování a soudci jsou na to pojištěni. I prokurátoři mohou 90 % problémů rozhodnout ve lhůtě. Když může být postih u soudců, proč by nemohl být jinde?“ pohoršil se pan Vlk.

Podle autora předmluvy ke knize Ladislava Jakla je dobře, že se někdo nad korupcí zamýšlí do hloubky jako její autoři, protože korupce je kriminální čin. Nevyřeší ho ale jen plané plácání o tom, že všichni kradou a korumpují. „Ten, kdo nejvíce huláká o zkorumpované společnosti, je možná největší zloděj. Všechny strašlivé diktatury nastupovaly za pokřiku o zkorumpovaném státě. Jejich tvůrci totiž dobře věděli, že tento pokřik je spolehlivá a rychlá cesta k absolutní moci. Dějiny neskončily. Nezažíváme něco podobného? Chceme, aby zanikla korupce i za cenu zavedení komunismu nebo jiné zločinné diktatury?“ ptal se přítomných Jakl. Bohužel vyhmátl podstatu rozmazávání problému korupce, že totiž nahrává volání po silné ruce neboli po nostalgii po komunistické diktatuře.

Korupce je nejnebezpečnější tím, že vytlačuje vlastní politická témata. Účelově a cílevědomě. „Lidé stále tupě hovoří o tom, jestli ten či onen projekt byl dělán za hodně peněz a za co si přilepšili státní úřední. Ale neptají se, zda měl vůbec projekt vzniknout. I kdyby byl o několik desítek milionů předražen miliardový projekt, nebude škoda tak hrozná, bude-li alespoň rozumně léta využíván. Horší škoda nastane, že se vyhodí miliardy na nesmysl. A o tom se už většinou nehovoří,“ upozornil Jakl.

Podle exministra dopravy Žáka je chybou, že média se stále zabývají pouze důsledky korupce a ne korupcí jako takovou. „Válčil jsem s médii, ale ani za stovky hodin jsem nedostal do jediného, že by korupce mohla být následkem a ne příčinou jednání. Léčíme následky korupční epidemie. Ale nikdy se jen tím s epidemií nevypořádáme, když neodhalíme jejího původce. Proč se všichni zoufale brání řešit příčiny a ne následky korupce?“

Moderátor Václav Klaus pochválil na závěr dlouhou diskusi, která protáhla seminář na více než dvě hodiny. „My též považujeme korupci za problém. Nebagatelizujeme ho. Chceme ale, aby se o něm mluvilo klidně a ne jako v médiích. Aby se jasně popsaly důvody, proč je. Tak, jak je to popisováno v této knize, v níž jsou definovány hypotézy, teorie a pojmy, bez nichž o ní nejde diskutovat. Hlavní myšlenka knihy je začít seriózní diskusi na základě seriózní analýzy. A začít diskutovat nejen o důsledcích, ale i o příčinách korupce, po nichž volá pan Žák.“

Poptávka po korupci je stále, rozhodující je ale také nabídka. A obrovskou nabídkou je v daném systému prakticky neomezená moc státních úředníků a politiků. Moc rozhodovat o tom, kdo bude kde podnikat, kdo projde územím, kdo získá povolení pobytu. Nejen peníze, ale i toto je korupce a jaká! O tom, jak získat místo za statisíce eur měsíčně v EU ani nemluvě. To láme naše politiky jako třtinu ve větru. I pan Špidla se naučil kvůli tomu zpívat Babetu. A pan Topolánek dokonce přejmenoval slovo shit na správně, tedy pro Lisabonskou smlouvu. Jak toto řádění lidí s rozhodovacími pravomocemi nad našimi životy omezit? Jedině omezením míry státní regulace a přerozdělování a zejména penězovodu Praha-Brusel.

Jistým příslibem do budoucna sice je, že politici se po Nečasově kauze začínají bát státních zástupců, omezí tuto svou lukrativní činnost alespoň na chvíli. A také, že mediální vlna boje proti korupci zajde na úbytě, protože lidi to přestává zajímat jako předávkovaný penicilín. Média budou muset nastavit něco nového, jako pedofilii či drogy, aby jim stouply tržby. A soudci, které to nikdy nebavilo, to rádi odloží ad acta. Raději řeší jasné a jednoduše prokazatelné vraždy. Dokázat korupci je naopak obtížné, zdlouhavé a mediálně nevděčné. Ale nenechme se mýlit. Bude to jen přechodný jev a bez změny systému se opět korupce vrátí, protože moc chutná a v rukou úředníků je v socialismu obrovská. A to nejen u nás, ale v celé socialistické a zelené EU. Každé razítko v moci byrokrata je symbolem moci rozhodovat o tom či onom v životě občana a občanu nezbývá, než se proti tomu bránit. A jak jinak, než úplatou, nechce-li spáchat ještě závažnější trestný čin. O místech v Bruselu či o získání bruselských peněz raději pomlčet. To povýšilo u nás korupci v nejhorší politickou zbraň.

Zdroj: Blog autorky