Přiznám se, že mám co dělat, aby mě nezachvátila deprese... Mluvím teď o svém postoji ke zdravotnictví jako celku. Pominu, nakolik se snížila moje důvěra ke zdravotnictví poté, co se po roce 1989 ze systému, který měl pomáhat lidem, stal pouhý výdělečný podnik. Smyslem, cílem a vůbec principem fungování zdravotnictví se stal zisk: Není nejdůležitější vyléčit pacienta, nýbrž na jeho léčení co nejvíce vydělat, případně alespoň co nejméně prodělat. A na zdravých lidech se vydělává špatně...
V tomto prostředí se lidské zdraví stalo zbožím, na kterém chce spousta parazitů (supů) co nejvíce vydělat. Proces léčení se tedy stal cílem, nikoli prostředkem - způsobem jak dosáhnout zdravé populace. Lidské zdraví přestalo být všelidskou cílovou hodnotou. Zdravotnictví se stalo kolbištěm pro ziskuchtivce, arénou pro rvačku o peníze z veřejného pojištění. Zájem pacienta byl odsunut na vedlejší kolej, případně se totálně vytratil.
Přes to všechno se s určitou dávkou ostražitosti vůči tržním zájmům poskytovatelů lékařské péče dalo z tohoto systému vydobýt to, k čemu zdravotnictví má (mělo) skutečně sloužit - k vyléčení nějakého toho neduhu či úrazu.

Ale i to teď skončilo. Nenasytným ziskuchtivcům nestačilo vydělávat na nemocných, a proto udělali pacienty ZE VŠECH, tedy i ze zcela zdravých lidí, aby i na nich mohli vydělávat ty své špinavé peníze. Desítky procent zcela zdravé populace se pod neuvěřitelným tlakem (zastrašování, vydírání) nechalo napíchat vakcínami, které jsou nedostatečně otestované, ve skutečnosti tedy prokazatelně experimentální. A tím se z nich stali doživotní pacienti = zdroje zisku pro ty nenažrance, kterým už nestačily zisky ze skutečně nemocných lidí. A z těch, kteří na tuto hru odmítají přistoupit, se velmi rychle stávají psanci, zatracenci, vyděděnci, lidé stojící na okraji společnosti, vnitřní vyhnanci, vyvrženci - prostě bezprávní vyvrhelové, na které se pohlíží jako na "nepřátele lidu", jako na malomocné a navíc bezohledné osoby.

Tady nejde o nějakou důvěru či nedůvěru vůči nějakým obvodním lékařům nebo doktorům v nemocnici. Ti jsou zpravidla jen nevědomými (nebo jen částečně vědomými) kolečky v této mašinérii. Jen malá část z nich se nechala skutečně koupit a zkorumpovat, a nyní poslušně hlásá nadiktované "pravdy", o kterých sami MUSÍ vědět, že jsou v rozporu s lékařskou etikou. Poctiví řadoví lékaři na tomto šílení asi příliš nevydělávají. Spíš mi připadá, že je to také svým způsobem ohrožuje.

Ale nepíšu o tom všem proto, že si tu chci hojit nějaké své duševní bolístky. Mám dostatek vnitřní síly na jejich zdárné překonání. Jde mi o celospolečenský rozměr problému. České zdravotnictví mělo navzdory všemu tomu tržnímu šílení z posledních třiceti let stále ještě značnou důvěru obyvatelstva, i když patrně jen ze setrvačnosti. To ale nyní definitivně končí. Jak může mít důvěru lidí moloch, který je všemi možnými i nemožnými metodami tlačí do něčeho, o čem jsou přesvědčeni, že poškodí jejich zdraví? Za jak dlouho a jakým způsobem české zdravotnictví získá tuto důvěru zpět? Bude to vůbec ještě možné?