Mnohé proslovy jsou až naivně hloupé a neinformované, ale nedejte se mýlit. I ve zdánlivé hlouposti se může skrývat promyšlená manipulace. V knize O svobodě myšlení se (samozřejmě kromě jiného) podrobně zabývám řečnickými triky. Do čtyřdílného seriálu jsem vybral ukázky některých běžně používaných argumentačních klamů. Pokud máte zájem, tady jsou, píše Vlastimil Vondruška na svém blogu.

Hrátky se statistikou

Další běžný řečnický trik, ale hlavně klasická metoda manipulace s veřejným míněním, je nekorektní nakládání se statistickými daty, jimiž se dokazuje „realita“. V literární stylistice se téhle technice říká synekdocha. Jedním z jejích typů je figura nazývaná „pars pro toto“, v níž část zastupuje či vyjadřuje celek. Opakem je „totum pro pars“, kdy se pojmenováním celku označuje ve skutečnosti jen jeho část. Obojí najdeme samozřejmě v arzenálu mediálních argumentačních klamů. Základním předpokladem je, že nesdělíme posluchači reálná data, jak četný je medializovaný jev ve společnosti. Předkládají se nereprezentativní vzorky, ale zároveň se budí dojem, že to je onen podstatný a všeobecný problém, na který se chce reportáž zaměřit.

V úvodním „investigativním“ komentáři se například dozvíme, že se stát špatně stará o svobodné matky samoživitelky. Pak vystoupí někdo z neziskové organizace pro svobodné matky a vysvětluje, že podle jejich zjištění jsou na tom naše samoživitelky nejhůře v celé Evropské unii. Následuje reportáž o paní XY, která žije se dvěma nezletilými dětmi v azylovém domě na ploše pouhých dvaceti metrů čtverečních. Ukáže se nám chudě zařízený byt a paní XY nám sdělí, kolik dostává na dávkách a že z toho nemůže vyžít. Celé to poté uzavře ze studia moderátorka. S přísným výrazem ve tváři oznámí, že se snad stát bude konečně touto naléhavou otázkou zabývat.

Aniž bych chtěl problém takových matek zlehčovat, z hlediska komunikace je to klasický model klamavé argumentace. Kolik je vlastně takto postižených svobodných matek? Je paní XY jejich reprezentativním vzorkem? A pokud ne, pak by se asi jejím problémem měl zabývat příslušný úřad, ale rozhodně ne stát. A to nemluvím o prohlášení neziskové organizace o našem postavení v Evropské unii, pokud se neukážou „tvrdá“ data a neprověří se metodika, jak se žebříček sestavoval. Navzdory tomu všemu se příběh jedné jediné svobodné matky prezentuje jako typický příklad, aniž by se hledělo na jeho reálnou statistickou četnost.

Manipulace s veřejným míněním se ovšem děje i obrácením tohoto postupu. V tisku jsem se svého času v souvislosti s návštěvou dalajlámy dočetl, že se celý český národ staví za práva Tibetu. Opravdu? Z televizní obrazovky se běžně v domácím zpravodajství dozvídáme, že „lidé už mají dost…“, doplňte si prosím podle libosti, čeho prý my všichni už máme dost. Nebo „chráníme evropské hodnoty“, „stojíme za Ukrajinou“ či „chceme zrovnoprávnit komunitu LGBT“. Žádné toto sdělení nevyjadřuje názor sta procent populace a je vůbec otázka, jak velká část lidí si tohle doopravdy myslí a zda to není marginální minorita. Nicméně média v rámci ideologického boje a výchovy národa tohle vydávají za touhu a přání veškerého obyvatelstva, nebo alespoň toho inteligentního. To je mediální technika „totum pro pars“.

Další možností je statistická data interpretovat účelově. Jako příklad může sloužit zpráva, kterou jsem nedávno zahlédl v německé televizi. Tam nám sdělili, že podle průzkumu veřejného mínění většina Němců důvěřuje očkování proti covidu-19. Ten samý den jiný televizní kanál publikoval data tohoto výzkumu (jde o tzv. politický barometr, který má vždycky jen tři kategorie). Podle něj zcela důvěřovalo očkování 31 % respondentů, částečně mu důvěřovalo 23 % a zcela mu nedůvěřovalo 46 % respondentů. To znamená, že očkování důvěřovalo nebo skoro důvěřovalo 54 % respondentů. Pomiňme fakt, že to je hodně malá „většina“. Ale nejde jen o možné statistické chyby. Jak chápat prostřední kategorii, že očkování částečně důvěřuje 23 %? Ve skutečnosti to znamená, že mu oněch 23 % současně částečně nedůvěřuje! Stejně logicky by se tedy daly výsledky výzkumu sdělit tak, že očkování nedůvěřovalo 46 % respondentů, částečně mu nedůvěřovalo 23 % a zcela mu důvěřovalo jen 31 % respondentů. Ale i to je zavádějící. Podstatou argumentačního klamu totiž je, že odpovědi nerozhodných respondentů přiřadíme tam, kam se nám to právě hodí.

Pokud totiž někdo důvěřuje jen částečně, pak by se měla taková hodnota rozdělit v reálném poměru mezi „důvěřuje“ a „nedůvěřuje“ (ono logické „tertium non datur“) na polovinu. Pak by byl poměr 42,5 % pro očkování a 57,5 % proti. Nebo tuhle kategorii nezapočítávat vůbec. Pak by bylo 31 % pro a 46 % proti. Ale ať už zvolíme jakoukoli metodu, z dat je zřejmé, že pravdivějším výrokem je na základě tohoto výzkumu závěr, že Němci očkování v dané době nedůvěřují. Jenže to se rozhodně vládě Angely Merkelové nemůže líbit a také se to nehodí. A média jí pomáhají tenhle fakt zastřít. Vzpomeňte si na tento příklad, až se z našich médií dozvíte, že většina našeho národa podle nějakého výzkumu chce to či ono!

Preciznější variantou tohoto řečnického triku je používání statistických sylogismů, tedy nepřiměřeného zobecnění postulátů a pravidel. V poslední době je snad nejlepším příkladem podobné myšlenkové konstrukce tvrzení: „Islám je náboženství, s kterým lze žít v míru a shodě. Pokud někdo poukazuje na ojedinělé teroristické činy, pak to není vina islámu“. A aniž bych se chtěl dostat na tenký led, musím v souvislosti s epidemií covid-19 upozornit na stále častěji zmiňovaný rozpor mezi statistickými daty o počtu nemocných a zemřelých a jejich interpretací.

Ale protože jsme Češi, většinu argumentačních triků ochotně používáme k ironii, nadsázce a humoru. To platí i o hře se statistickými čísly. V diskusi pod jedním článkem o jistém rozhodnutí Ústavního osudu jsem našel výrok: „My, členové Strany mírného pokroku v mezích zákona, nesmíme ani naznačit. Snad jen, že polovička pánů ústavních soudců volové nejsou.“