Minulost vždy hodnotí s větší shovívavostí ten, kdo ji nevnímá jako minulost vlastního života, ale minulost jiných. Teprve když sami prožíváme situace podobné těm, které už známe z dějepisu a z vyprávění, začínáme chápat, že existence našeho národa uprostřed Evropy není samozřejmým dědictvím po předcích ale naopak dědičným úkolem pro každou další generaci.

Zpěvy, které zaznívají z EK dnes,  nevyjadřují respekt k našemu plnohodnotnému členství a opět působí jako notování o nás bez nás. S pomocí  kolaborantů, jejichž hlasy v pěveckém sboru nechybějí, je náš národní stát znovu předáván pod cizí správcovství. Nebo snad paní komisařka Jourová Koniášová zastupuje zájmy občanů České republiky? Té země, která odedávna pro svobodu názorů, slova a víry bojovala i se zbraní v ruce častěji než kterýkoliv národ Evropy? Nevolená komisařka je ovšem jenom špičkou ledovce, protože pátá kolona skrývající se pod hladinou frází o demokracii,  lidských právech a evropských hodnotách prorůstá naší společností jako metastázovaná rakovina a denně nabaluje další takzvaně neziskové dobrovolníky, přitakávače,  tleskače a bubeníčky. Někteří z nich, hlavně ti mladí, ve své naivitě a nevzdělanosti netuší, na jak cynickém záměru vůči své vlasti se podílejí.  Až se jednou a to už asi bude brzy, probudí z narkózy do reality a poznají, že jejich loajalita při nastolování tzv. nového světa byla ve skutečnosti tupým lokajstvím, co si počnou a jak se budou cítit? Ty bludné mladé duše vyvolávají můj soucit už dnes. Na rozdíl od těch protřelých, kteří dobře vědí čemu  slouží. V jejich případě jde o přímou zradu. Všichni ti prodejní politici,  politologové, novináři, umělci a odborníci na cokoliv, kteří se denně objevují ve veřejnoprávní televizi jako apoštolové na orloji a  trasují nám tu jedinou cestu vedoucí do božího království, mluví o nutnosti našeho pokání a navyšují nám ceny odpustků za cizí viny.  Jako ochočení papoušci ze svých bidýlek mentorují nás zbývající, co ještě odmítáme život v kleci, a přitom drze skřehotají refrén o svobodě a právech člověka.

Současná snaha o přepisování našich dějin je ale zradou největší, protože nám bere půdu pod nohama a bourá zeď, o kterou se náš národ opíral. Je to obranná zeď budovaná po celá staletí. Ne pomník, který lze roztavit nebo odpálit dynamitem jako v době německého protektorátu.  Protentokrát vyžaduje odstranění této pomyslné zdi více času. Dvě generace musí vymřít, než ta další, vychovaná už v bezčasí a bez ideálů, přijme osud duševních bezdomovců a postupně i jazyk i zákony těch, co přijdou, aby naši domovinu přizpůsobili svým potřebám a zvyklostem.

Jinak řečeno žijeme dnes na rozhraní dvou epoch a nejsme na to vůbec připraveni. Změny, které už nastávají, nechceme vidět, a tak je přehlížíme, protože vzbuzují strach. Ale měly by probudit spíš naši odvahu a odhodlání k odporu. Pořád ještě je CO bránit. Zbabělá přizpůsobivost páté kolony by v nás měla vyvolávat spíš hněv a pohrdání než beznaděj.