Byly časy, před II. světovou válkou, kdy se o rumunské Bukurešti psalo jako o Paříži Balkánu nebo Východu. I když nikdo přesně nevěděl, co by toto přirovnání mělo konkrétně obsáhnout, zda společnou jazykovou příslušnost rumunského a francouzského národa k románským kořenům, nebo nějakou velkorysou výstavbu bulvárů a vítězných oblouků a la Napoleon III. v Bukurešti, všem bylo jasné, že balkánská Paříž má navzdory povrchní podobnosti určitá specifika, která nutí člověka hledět na podobná přirovnání s určitou skepsí.

Zbavit se totiž balkánských pachů, kanalizace, rozpadajících se fasád, sultanátem mírně šmrncnutého obyvatelstva, zkrátka určitého "bordelu", je většinou těžší, než vystavět v centru několik impozantních kopií historizující pařížské architektury. Proto podobná přirovnání vyvolávala na tvářích některých pochybovačů shovívavý úsměv.

Odpad 

Uplynulo však sto let a toto přirovnání, jak se zdá, nejenže brzy začne odpovídat realitě, ale posune se do té polohy, v níž se budou tentokrát shovívavě šklebit obyvatelé Bukurešti. Paříž, evropská metropole umění, mondénního života, město udávající módní trendy a zásobující svět literárními mandaríny se v posledních letech narůstající progresivity mění na mírně odpudivé doupě.

Ne že by si stěžovali přistěhovalci z periferií a hbití černošští rapeři, komolící francouzštinu; předzvěst to evropské budoucnosti. S nářkem přišel tentokrát portál European Conservative, konkrétně Anne-Élisabeth Moutetová, která popisuje Paříž pod vedením socialistické primátorky (nejnověji i kandidátky na úřad francouzského prezidenta) Anne Hidalgové a její ekologicko-inkluzivní neomarxistické partaje, jako mírně páchnoucí stoku směřující ke všeobecné ohavnosti. Imperiální malebnost, útulné kavárničky a bageterie, umění odkapávající ze střech a lákající umělecké conquistadory z celého světa, Paříž, jak ji známe z kinematografie od 30. až do 70. let, to všechno jde zřejmě do starého, neprogresivním a nerecyklovatelného odpadu.

Potkani - děti Matky Země - inkluzivně pobíhající po městě, všudypřítomné graffiti na stěnách historických budov, betonové kostky jako nutný bezpečnostní podklad pod semafory, špinavá, žlutočerná pruhovaná svodidla z betonu pro cyklostezky (dostříkané a špinavé přímo na silnici vedoucí k budově Opery) blokující dopravu, zpevněné plochy pro městské bruslaře nahrazující zahrady a fontány, zkrátka nová Paříž, to vše svým rukopisem připomíná levicově-environmentální snahy o vytvoření nové tváře evropských měst. Tváře inkluzivní a ekologické.

Čtěte ZDE: Klasičtí levičáci již revoluci nestíhají: Utopisté versus ničitelé. Obrana populismu. Jižní Amerika se staví na zadní. Západ jako odstrašující příklad pádu do propasti. Kontrarevoluce odkud by ji nikdo nečekal. Pozabíjejí se sami?

Nové krásy

Za touto pokrokovou snahou o novou tvář Paříže se skrývá tvář současné socialistické starostky Anne Hidalgové, která se proslavila důsledným aplikováním neomarxistických kulturních schémat do života města. Její boj za environmentální Paříž začal hned po jejím nástupu do funkce, avšak nabral pro lidi milující zeleň ve městech trochu matoucí podobu. Tito lidé si zřejmě neuvědomují, že i zeleň má svoji ideologicky správnou a ideologicky nesprávnou podobu.

Ideologicky nesprávná zeleň, to jsou různá rezidua z minulosti, jako například stromy na náměstí Place de la Contrescarpe, městské parky vybudované za vlády Napoleona III., Popínavé vistárie, které zastiňovaly slavnou uměleckou restauraci Chez Plumeau na Place du Calvaire na Montmartru. S těmito relikty imperialistické minulosti a bílé nadřazenosti se Hidalgové ekologický tým vypořádal tak, že je pokácel nebo přestal pravidelně z městských zdrojů zalévat a očišťovat od plevele. Zřejmě málo připomínaly džungli, kterou mnoho migrantů teprve nedávno opustilo.

Zelená úderka, kterou si Hidalgová drží kolem sebe, nebo která drží ji v úřadě, má jasno v tom, že "buržoazní" zelená a architektonická krása nasáklá zpupností evropské civilizace musí být přeměněna na inkluzivní, klimaticky příznivou a demokratickou zeleň. K nové kráse patří i instalace "tulipánů" Jeff Koons v blízkosti Grand Palais (je to monumentální "kytice" plastovo-hliníkových květů, držených ve vulgární růžové hrsti) nebo destrukce krásných Křištálových fontán na náměstí Place Marcel Dassault, které byly kdysi obklopené jedněmi z nejkrásnějších záhonů na světě, dnes už jen zoraným trávníkem. Symetricky uspořádané květiny zřejmě působily jako znásilnění přírody. Do fontán navíc umístili hledači nové krásy ohavné ocelové trubky za neuvěřitelných 6,3 milionu eur.

Na první pohled to vypadá, že podobné ohavnosti nebudou podporovat žádní voliči, avšak realita současného světa je jiná. Množství přistěhovalců podporuje Hidalgovou a jí podobné vládce, protože jim z toho plyne štědrá podpora a kulturní výhody. A lokální hipsterská mládež, bez dětí, dobře vydělávající a bydlící na předměstích, nemá ideologické problémy s inkluzivní krásou nové architektury, fandí všemu ekologickému a navíc jí nevadí ani ekologická omezení v dopravě. Kolem nich běží svět, který jim zajišťuje pohodlí na maximální úrovni: doručují jim potraviny až domů, pokud náhodou mají děti, tak se o ně starají filipínské chůvy, pracovní dobu mají flexibilní a tak není problém sednout na kolo a přispět k ochraně matky Země usilovným šlapáním do pedálů.

Bukurešť 

Běžný plebs, takzvaní dezoláti, i tak příliš k městským volbám nechodí. Zmocnila se jich v té záplavě nevýlučnosti a divoké zeleně jakási rezignace a netečnost.

A není se co divit. Doprava se zpomaluje a zahušťuje, protože rychlost byla inkluzivně zpomalena na 30 kilometrů za hodinu, víceproudové provozy byly omezeny na jednoproudové a pokud například někdo jezdil do práce třicet let přes určitý podjezd a jednoho dne tam přijde a nalezne ho zasypaný zemí a pokrytý asfaltem, jak se stalo více podjezdům při Seině, tak je pochopitelné, že trochu zesmutní.

Celá reinterpretace toho, co to Paříž vlastně je a má být, se děje ve vzorném levicovém rámci. Hidalgové úderka, která věří v "přímou demokracii" deklaruje, že chce vyrážet do terénu za "lidem" a organizuje "občanské konzultace", čili neohlášená shromáždění, při kterých by zřejmě mělo docházet k přímému kontaktu s živými lidmi. To však v době covidu není samozřejmě možné, občany je třeba chránit. A tak se přímá demokracie šíří elektronicky. Na magistrátu prohlásí "občanskou konzultaci" a k dispozici jsou elektronické dotazníky, avšak jen pro toho, kdo zadá své národní identifikační číslo. Je zřejmé, že do podobné autodestruktivní činnosti se nikomu příliš nechce a tak chodí na magistrát dotazníky jen s pozitivními ohlasy, které schvalují inovace soudružky starostky. Připomíná to praktiky rumunského soudruha Ceauşesca neblahé paměti.

Paříž, Bukurešť Západu, se i zítra zřejmě probudí do dalšího dne, který ji posune směrem k ekologickému a inkluzivnímu městu, ztrácejícímu specificky galský kolorit. Zničené osvětlení, lavičky a dopravní značky, multikulturní směs a zeleň nespoutaná okovy klasicismu.

To je svět Západu budoucnosti.

Zdroj.

Tagy článku