Petr Hájek přináší poměrně jednoduchý návod jak číst výsledek ženevského jednání velmocí, s nímž si havlistický mainstream oprávněně neví rady. Velký pátek, den umučení Páně. V tento den drží křesťané přísný půst a všechny své myšlenky obracejí ke kříži. Ten má ovšem nejen „historickou“, ale také velmi současnou podobu. Ukrajinské martyrium je aktuálně nejviditelnější. Ve chvílích, kdy se zbytky civilizovaného světa scházely v kostelích, aby se zúčastnily přípravy na Poslední večeři, jednali v ženevském hotelu ministři zahraničí Ameriky a Ruska o řešení ukrajinské krize. Pro forma jim „křoví“ dělala za EU jakási baronka Ashtonová, za Ukrajinu pak „šéf diplomacie“ kyjevských pučistů Andrij Deščycja. Po osmihodinovém jednání se stal napohled pozemský zázrak: Vyřešeno! Ale opravdu je to tak?

Petr Hájek

Rozejděte se na ubikace!

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov oznámil, že spolu s Američany vyzvali všechny nelegálně ozbrojené skupiny na Ukrajině, aby složily zbraně. Obsazené budovy mají vrátit jejich vlastníkům a mají ukončit okupace nejrůznějších prostranství. Ministr Lavrov ovšem zdůraznil, že výzva k odevzdání zbraní a ukončení okupačních akcí se týká obou stran konfliktu, tedy proruských separatistů i pravicových radikálů podporujících vládu v Kyjevě.

V českých médiích zavládlo rozpačité mlčení. Je to dobře nebo špatně? Bude tedy ta kýžená válka s Ruskem, nebo ji Američané odpískali? Dokonale ten zmatek v hlavách našich revolucionářů předvedl večer v České televizi „otec“ protiruských jestřábů zdejší větve mediokracie Jefim Fištejn. Jako absolvent sovětské fakulty žurnalistiky na Lomonosovově univerzitě v Moskvě, ale současně i majitel amerického pasu, je zosobněním schizofrenní podstaty celé krize. I jejího „řešení“: Zanadával si na Putina – a „rozešel se na ubikace“.

Právě tak, jak to ostatně také Ukrajincům společně „doporučili“ ministři zahraničí obou zemí, o něž se ve skutečnosti hraje: Spojených států, které skrze „ukrajinskou kartu“ chtěly dostat své vojáky na jižní hranici svého „nedokonale poraženého“ protivníka z dob studené války – a Ruska, které to nepřipustilo.


Kvadratura kruhu

Ovšem i část naší veřejnosti, nezapomínající na sekvenci událostí, tedy že radikalizace proruských skupin na východní Ukrajině byla až důsledkem státního převratu v Kyjevě, zůstala zaražená: Nechala tedy Moskva své krajany, narozdíl od těch na Krymu, na holičkách? Je to typický ošklivý velmocenský pat?

Ani jedno, ani druhé. Jak tedy „šokující“ výsledek jednání „číst“?

Chceme-li je pochopit, musíme především vědět, že v Ženevě se opět řešila kvadratura kruhu. Pro jistotu připojme, že tento slavný antický hlavolam (jak udělat z kruhu čtverec) rozlouskli až matematici v 19. století: Neřešitelné. Jen pokud se povolí nekonečný počet kroků při konstrukci, je kvadratura možná. Ale nekonečný počet kroků je možnost pouze teoretická. Tedy opět: nesmysl. V praxi ho objasnila okamžitá reakce „zúčastněných“:

Vůdce aktivistů v Doněcku projevil s výsledkem jednání v Ženevě v zásadě souhlas. Ovšem požadavek na vyklizení obsazené budovy odmítl s tím, že nejdřív mají odejít z kyjevského Majdanu stoupenci prozatímní ukrajinské vlády.

A jsme přesně v jádru věci.

Kde je v tom EU? 

Než přistoupíme k vysvětlení Co se tedy vlastně dohodlo a kdo „vyhrál“?, musíme si říci, proč byla „baronka“- zástupkyně EU – ostatně jako většina evropských států po celou dobu krize – tak podivuhodně tichá a „neviditelná“. Dobře to objasňuje  J. Craig Roberts, někdejší Reaganův náměstek ministra financí a spolutvůrce jeho ekonomického zázraku, pravý Američan, a proto dnes velký kritik Obamovy zahraniční politiky:

„S tím, jak se Washington ocitl v průšvihu a jak se ohání pěstí a hrozí, tlačí Evropu do značně nežádoucí konfrontace. Evropané nechtějí válku s Ruskem kvůli washingtonskému puči v Kyjevě a chápou, že jakékoliv reálné sankce vůči Rusku, pokud by se dodržovaly, by daleko více poškodily Evropu. (…) Evropané nemají náladu, aby nesli břemeno Washingtonem zinscenovaného konfliktu s Ruskem. Zatímco Washington Evropě nabízí válku a oběti, Rusko s Čínou nabízí obchod a přátelství. Washington bude dělat, co může, aby udržel evropské politiky, koupené a uplacené, v šiku washingtonské politiky, ale pro Evropu je teď odvrácená strana toho, že půjde s Washingtonem, daleko horší.“

Pátá kolona v Evropě a u nás

Craig Roberts ten „průšvih“ ale zasazuje do širších souvislostí, což je pro pochopení „ukrajinské operace“ a tudíž i výsledku ženevské „poslední večeře“ nezbytné:

(…)  Přezíravá bezohlednost, vyzařující ze všech akcí těch nahoře ve Washingtonu: při svrhávání ukrajinské vlády, špehovacích skandálech NSA, jasná z investigativní zprávy Seymoura Hershe, že útok plynným sarinem v Sýrii byl epizodou falešné vlajky zinscenovanou členem NATO Tureckem, aby ospravedlnilo americký vojenský útok na Sýrii, washingtonské přinucení letadla bolivijského presidenta Evo Moralese k přistání kvůli prohledání, „zbraně hromadného ničení“ Saddáma Husseina, zneužití rezoluce o libyjské bezletové zóně k vojenskému útoku a tak dále a dále. Washington v podstatě u ostatních zemí tak těžce poškodil důvěru v úsudek a integritu americké vlády, že svět už svou důvěru v USA vůdcovství ztratil. Washington se zredukoval na hrozby a úplatky a čím dále více se předvádí šikanováním.“

Stručně řečeno: Ačkoli se to nezdá – alespoň podle protiruského válečnického tónu, který z českých médií duní už několik měsíců a stále se stupňuje – politické elity evropských států byly Obamou do státního převratu na Ukrajině dotlačeny. Kromě Polska – za jehož patologickou nenávistí k Rusku je dnes především chronický komplex „regionální velmoci“, kterou nikdo nebere vážně – a pak především vládnoucích bruselských elit. Ty jsou ovšem se zájmy Evropy ve stejném úplném protikladu jako havlistické mediální a politické elity k českým národním zájmům.

Kdo tedy „vyhrál Ženevu“? 

Ano, mluvme zatím jen o ženevské „konferenci“, nikoli o Ukrajině. Na té se nevyřešilo vůbec nic. Ale o to ani nešlo. Smyslem předvelikonočního setkání USA – Ruská federace bylo pouze zabránit dalšímu dramatickému vývoji mezi oběma velmocemi, který by mohl skončit fatálně.

V tomto smyslu jednoznačně zvítězila ruská diplomacie. V krátké době podruhé. Syrská krize – která má s tou ukrajinskou společné téměř vše – byla její první díl. Odvrácení americké intervence v Sýrii pět minut po dvanácté bylo mistrovskou ukázkou realistického vnímání světa v současné Moskvě. Ženevská „dohoda“ je pro současné vůdce Ameriky další drtivou porážkou. Proč?

„Vysíláme signál všem stranám na Ukrajině, že na nich je odpovědnost za východiska z krize,“ konstatoval ruský ministr zahraničí. Americká strana se pak zmohla pouze na temné výhrůžky jakýmisi „dalšími sankcemi“, pokud se „plán urovnání“ nezdaří. Zdařit se samozřejmě nemůže a všichni to vědí. Říkají nám to v absurdním konstatování:

„Hlavní role ve zprostředkovatelském úsilí na Ukrajině by se měla ujmout Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).“

Pokud lze něco o OBSE tvrdit s jistotou, pak že její existence a schopnost akce je totožná s pokusem o kvadraturu kruhu: Neřešitelné.

Co se stane?

Konflikt bude samozřejmě pokračovat. Nebude nám to tak připadat, protože mediálně poněkud ustoupí do pozadí. Kyjevská vláda totiž především není schopna odzbrojit „Majdan“. Vždyť na jeho zbraních vznikla, stojí a žije. To by museli Američané vstoupit do hry a stejně jako státní převrat začali a financovali – opět jej rozebrat na součástky. Proč by to dělali, mají-li v Bílém domě Obamu a nikoli Reagana?

Kyjevští pohrobci nacistů a banderovců budou dál pokřikovat směrem na východ země slavnou bajku o zajíčkovi, kterému vleze do pelíšku tchoř a praví: Zajíčku, máš tady strašný smrad. Neodejdu, dokud ten smrad nevyvane. Kvadratura kruhu.

Neboť když nebude odzbrojen „Majdan“, nepohne se nic ani na východě, kde mají ze zbraní protiruských band oprávněnou hrůzu. Od pučistické vlády z Kyjeva tak budeme dál slyšet pokřik o ruských armádách na hranicích, tajných agentech a zasahování do přípravy prezidentských voleb – a přesně tak to bude pod vedením Jefima Fištejna opakovat český mediální mainstream. Ale bude to slábnout. Nejpozději od voleb do „europarlamentu“.

Evropa totiž naopak bude hledět nenápadně a potichu zahladit „tržné rány“, které v hospodářských vztazích s Ruskem utrpěla. Rusko na to nejspíš nebude slyšet. Alespoň ne hned. Je narozdíl od „západních partnerů“ poučitelné – a dalo to jasně najevo. Jen naši stále více frustrovaní protiruští mediální bolševici budou kvílet.

A Ukrajina?

O tu Američanům ani na vteřinu nešlo. Bude si muset pomoci sama. Což je jediné smysluplné řešení od samého počátku. Pokud nemá být „řešením“ totální zničení všeho – válka. Té se zatím „Ženeva“ díky ruské diplomacii vyhnula. Pán Bůh za to zaplať!

Je Velký pátek. Měli bychom myslet na ukřižování. A věřit a doufat ve Vzkříšení.

Zdroj: protiproud.cz