Právě letos byl ve Francii přijat zákon na ochranu republiky, který jde v některých ohledech dál, než požadovalo Konvičkovo protiislámské hnutí kolem roku 2015. Letošní komentáře napříč politickými tábory se shodují, že Macronův zákon na ochranu republiky je nedostatečný a že nebude fungovat. Francouzská vláda i opozice jsou však absolutně bezradné. Je zjevné, že neví, jak zastavit vítězné tažení islámu, které může logicky pokračovat až do vyhlášení islámu státním náboženstvím se všemi důsledky.

Pokud již Francie překročila pomyslnou hranici, za kterou již není možné zabránit islamizaci země, nabízí se otázka, kde ta hranice je, a kdy se k ní přiblíží také Česká republika. Nelze totiž nevidět, že muslimská komunita posiluje, že soudy k ní přistupují s obrovskou vstřícností, a že ji podporují také velká média i většina profesionálních intelektuálů. Navíc se muslimská komunita v českých zemích radikalizuje, o čemž svědčí mimo jiné odhalení teroristické buňky v pražské mešitě. Zejména, když se později ukázalo, že o existenci této buňky věděla většina věřících.

Z těchto postojů vychází několik kombinací

ROZUMNÁ. Nechat muslimy úplně na pokoji v Afghánistánu a dalších zemích, které nás neohrožují. K tomu přidat značnou obezřetnost tam, kde by radikalizace mohla mít bezprostřední vliv na naše země – Albánie, Saudská Arábie, Katar, Irán, Turecko… i třeba radikalizovaný Egypt by pro Evropu znamenal přímou hrozbu.

A pak jsou muslimské komunity na území naší země. Ty prostě musí být asimilovány. To znamená, že jim musí být vnucen náš životní styl a naše hodnoty. To zahrnuje i naše představy o svobodě, včetně toho, že ženy samy rozhodují o své sexuální morálce, každý má právo měnit náboženství a každý má právo se jakémukoliv náboženství vysmívat. Pokud si svůj islám ponechají, pak musí dostat formu čistého náboženství bez dopadů na životní styl.

To je cesta, jakou dnes jde Čína, jakou šly bývalé sovětské republiky, jaká bývala normální v Evropě, a o kterou usilovala i řada muslimských zemí, včetně Egypta, Turecka, Malajsie, Iránu a dalších. Je dobré připomenout, že v těchto zemích panovaly před desetiletími celkem rozumné poměry, a že tyto rozumné poměry zavedli místní diktátoři, bez významnější pomoci zvenčí.

Jakkoliv je tato cesta logická, může být velmi obtížná, protože může vyžadovat více tvrdosti, než jsme schopni projevit. Ukazuje se také, že i země, které vypadaly jako modernizované, se dokázaly velmi rychle vrátit do středověku. To se může týkat i muslimských komunit na našem území.

MULTIKULTURNÍ VARIANTA. Ta v podstatě říká: Nechme úplně na pokoji muslimské komunity v Evropě. Přihlížejme, jak se radikalizují. Dávejme jim další výhody a zdroje pro ovládnutí celé společnosti. Zároveň se ale snažme převychovávat nejrůznější muslimské země. Čím vzdálenější, tím lépe. Bojujme války kvůli školní docházce v Afghánistánu a svatbám v Mali.

To je varianta katastrofální z hlediska vývoje evropských společností, nicméně přináší nejlepší finanční příležitosti  - aktivistům neziskovek, jejich bankéřům, ale také zbrojním firmám.

Pak je tu teoretická možnost podporovat změny v muslimském světě – se vší silou našich technologií, sociálních sítí, ale také pokročilé psychologie. Jenže to naráží na potřebu porozumět islámu, a to se jeví jako v principu nemožné. Ústavy orientalistiky v Evropě a USA byly ovládnuty sponzorskými penězi ze Saudské Arábie a Kataru a proměněny v islámská propagandistická centra. Nezávislý výzkum byl zlikvidován nebo vytlačen na okraj. A můžeme si být téměř jistit, že většina „reformátorů“ z muslimského světa nám bude lhát a podvádět nás.