Budoucnost USA stojí a padá s Řeckem – zasáhne i NATO? Komu posloužil Tsipras? Od ISIL ke Kurdistánu a přes Írán k finále boje o Evropu (a o dolar)

Nabucco jako projekt k odstavení Ruska z Evropy a k udržení petrodolaru 

Projekt Nabucco vznikl v roce 2002. Je to dosud nepostavený plynovod, který měl snížit závislost Evropy na ruském plynu a měl do Evropy přivést kaspický plyn z Ázerbájdžánu. Jen přes Ukrajinu ale pošle Rusko do Evropy 120 miliard kubíků plynu ročně, zatímco kapacita Nabucca by měla  nanejvýš 31 miliard kubíků. Pokud by ale došlo i k připojení Íránu, kapacita by byla plně pokryta jen z jeho zdrojů. A protože íránské zdroje byly pro Evropu v nedohlednu a kaspické dodávky by byly nedostačující, stavbu Nabucca Evropa ve svém zájmu a proti vůli USA oddalovala (viz krach Nabucca v roce 2013 a jeho  fiasko ). A nyní vše stojí na Řecku.

Zde je mapa, která ukazuje ne tolik, kudy Nabucco mělo vést, jako především ukazuje, s jakými zdroji projekt do budoucna počítal:

Na mapě je zřetelný význam Gruzie, Ázerbájdžánu, Arménie  a – Íránu

Pro sebe jsem si z toho vydedukovala, že je jen otázkou času, kdy bude nutné se nějak domluvit s Íránem – což se právě stalo. A ač svět vzhlíží k íránským dohodám především optikou jaderného programu, resp. „hrozby“ další velmoci s atomovými zbraněmi, mě zajímalo především odstranění embarga na vývoz íránských energetických zdrojů. Jednání ve Vídni se sice nekonečně táhla, ale jejich výsledkem je to, co dle mého bylo od začátku účelem – Írán své energetické zdroje může vyvážet. Tomuto výsledku předcházely aktivity, nad kterými svět žasnul, např. po 30-ti letech (!) první telefonáty mezi USA a Íránem. A k tomuto výsledku se dospělo i přes velikou nevůli Izraele (slovy jednoho komentáře: „Izrael to časem pochopí“) a dokonce přes v podstatě zradu USA vůči Saúdské Arábii. A jaký byl první efekt íránské dohody? Ceny ropy padaly. Byla to jen krátkodobá reakce – dohoda ještě bude procházet schvalováními a její efekt ještě není citelný, ale pokles cen ropy signalizuje, že iniciativa Bílého domu sleduje především tento zájem, protože nízké ceny ropy se v minulosti již osvědčily jako anti ruská zbraň (viz „Rozklad Ruska podruhé„). Už předtím se Írán nechal slyšet, že pokud bude embargo odstraněno, zvýší produkci ropy na dvojnásobek (zde). To pro Rusko a SA nebyla pozitivní zpráva a Saúdská Arábie se začala spojovat s Ruskem, tušíc roli stejného outsidera (více).

Ale k pochopení íránských dohod je nutné se podívat na to, co bylo nezbytné udělat předtím. A to „nezbytné“, se jmenuje Kurdistán, jehož vznik byl naplánován už v roce 2006 – tady je mapa, jak se na úkor jeho vzniku mělo změnit území Iráku a Turecka:

A potom:

Podíváme-li se na mapu Kurdistánu, nelze si nevšimnout, jak se íránský uhlík blíží ke Středozemnímu moři

Kurdistán označuje oblast, jež je obydlená většinovou populací Kurdů, indoevropským národem žijícím na Blízkém východě. Kurdistán sahá svou plochou hned do pěti samostatných států, a to do: Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie.

Kurdistán se tedy stal spojnicí mezi Íránem a Středozemním mořem a způsobem, jak obejít Irák a Sýrii, stojících na straně Ruska, resp. způsobem, jak obejít překážky k ovládnutí Středozemního moře („Vznik kurdského státu se blíží“, více).

Strategické Středozemní moře

Cesta k nahrazení ruského uhlíku do Evropy vede přes Středozemní moře. V něm plní velmi strategickou roli Suezský průplav. A v něm Sýrie, Libanon a Izrael. A turecký přístav Ceyhan, přes který vedou všechny energetické zdroje

Poloha města Ceyhan

Ještě lépe to lze vidět zde:

„Všechny trubky vedou do Ceyhanu“

Dalo by se říct: „Všechny trubky uhlíku pro Evropu vedou přes Černé a Středozemní moře a ty blízkovýchodní pouze přes Ceyhan“. Ale jak do Ceyhanu dostat ty íránské a odstavit ruské? Turecko, vědomé si své strategické polohy jak pro ruský (Černé moře a v něm navíc ruský Krym) tak pro blízkovýchodní uhlík, chtělo ze své role maximálně těžit a lavírovalo na obě strany – s Ruskem i s EU  (stejně tak EU a Rusko s ním), zatímco Irák a Sýrie bránily a dosud brání nejen své, ale v obraně před USA i ruské zájmy. A protože jiné cesty k překonání Iráku (ZHN) a Sýrie (chemické zbraně) nevyšly, řešením se stal vznik Kurdistánu. A s ním město Kobáni na syrsko-tureckých hranicích. Kobáni, o které velmi prazvláštní boje sváděli Kurdové s ISIL (m.j. viz Tereza Spencerová)  se nově stalo součástí právě Kurdistánu. Kobáni, ze kterého je to do Ceyhanu kousek a Kobáni, které se ukazuje jako strategická spojnice blízkovýchodního uhlíku do Sředozemního moře. Kobáni jako součást Kurdistánu, který „náhodou“ má už několik let nasmlouvány exporty uhlíku do Evropy („V průběhu posledních tří let Kurdistán podepsal řadu smluv se zahraničními ropnými společnostmi, včetně Exxon mobil, Chevron a francouzský Total“).

Ukrajina, ISIL, Kurdistán, Írán

Může se zdát, že tohle s Řeckem nijak nesouvisí, proto nyní částečné shrnutí, že vše souvisí s udržením petrodolaru a s odstavením Ruska co by velmoci, rovnocenné USA.  Projekt Nabucco z roku 2002, základní to projekt, jak odstavit ruské zdroje z evropských trhů a tím (kromě všech jiných sankcí) Rusko oslabit, nevyšel. Mým pohledem byl důvod neúspěchu Nabucca především ten, že neměl kapacitu, která by naplnila potřeby Evropy – neměl zdroje.

Aby bylo možné jej realizovat, bylo nutné 1) vybudovat cestu pro íránské zdroje vyřazením vlivu Iráku a Sýrie a omezením pozice Turecka (obojí splnily Kurdistán a ISIL), 2) současně pracovat na odstavení ruských zdrojů (plní Ukrajina a její Majdan), 3) dohodnout se s Íránem a následně použít jeho zdroje (stalo se). Ale navíc – 4) udržovat Řecko v roli takového vazala, aby splnilo finální část strategického místa ve Středozemním moři.  Shrnuto: když se vše zdaří, dolar pořád bude petrodolarem.

V bodech 1-3 je téměř hotovo (a kolik úsilí to stálo!), ale těsně před finále (dohoda s Íránem o zrušení embarga) se jako hlavní problém ukázalo Řecko.

Řecký přístav Pireus, brána do Evropy – ale v rukou Číny

Řecký přístav Pireus je po Suezském průplavu považován za druhý největší a nejvýznamnější ve Středozemním moři.

Ve videu hovoří výkonný ředitel COSCO, čínské společnosti China Ocean Shipping (Group) Company, která od roku 2010 ovládá řecký přístav Pireus 

Samaras: „Budeme privatizovat“. Tsipras: „Nebudeme privatizovat“ – o to šlo?

Do dluhového vazalství zatlačené Řecko přišlo v roce 2012 s vyjádřením, že na svou záchranu bude privatizovat část státního majetku. Konkrétně s ním přišel Antonis Samaras , který v letech 2012–2015 zastával úřad předsedy vlády Řecka (studoval ekonomii v Massachusetts a má titul z Harvardu): „Řecký premiér Antonis Samaras ohlásil rozsáhlou privatizaci podniků a nemovitostí. Rozsah prodeje státního majetku půjde nad rámec dohod s eurozónou o finanční pomoci, která zaštiťuje zemi před bankrotem. Privatizace se dotkne všech struktur ekonomiky, včetně energetického průmyslu, námořní infrastruktury a železnic„

„Hlavním cílem je zastavit recesi,“ prohlásil Samaras před shromážděným parlamentem v červenci 2012. „Provedeme strukturální změny ne proto, že to vyžaduje dohoda s eurozónou a Mezinárodním měnovým fondem, ale protože to musíme udělat. Položíme důraz na privatizaci a podpoříme další, které už nepatří k smluvním závazkům, jako jsou železnice i uvolnění trhu s energií,“ zdůraznil premiér

Až dosud by se zdálo vše podle plánu a v zájmech Západu, ve vyhlášené privatizaci se však jako vítěz o přístav Pireus ukazuje čínská společnost Cosco.  A tu v předčasných řeckých volbách v lednu 2015 vítězí Syriza a její vůdce Tsipras. A ten ihned po vítězství oznamuje, že jako první krok má v plánu zastavit privatizaci přístavu Pireus, který chtěla ovládnout čínská dopravní společnost Cosco Group. „Vzhledem k tomu, že jde o velmi citlivé téma, Tsipras se v úterý setkal s čínským velvyslancem v Řecku a ujistil ho, že i nadále jsou pro ně dobré vztahy s Pekingem důležité“.

První, co tedy Tsipras učinil, bylo zastavení privatizace státního majetku Řecka, a to především toho, ve kterém se ukazovalo jasné vítězství Číny: „Zhen Hong, generální tajemník Shanghai International doprava Institute říká, že je vysoce pravděpodobné, že COSCO vyhraje  nabídku na privatizaci“. Ruku v ruce s tím jdou plány Číny o tom, jak z řeckého Pireus učiní konkurenta Hamburku a Rotterdamu, které by se privatizací naplňovaly. A spolu s těmito plány by se naplňovala i představa čínské brány do Evropy:

Čínská brána do Evropy v číslech: 

1961 – Na příkaz Mao Ce-tunga vzniká Cosco (China Ocean Shipping Company) na základech Čínsko-polské rejdařské společnosti, prvního joint venture v dějinách komunistické Číny

451. místo patří firmě (Cosco Group, konglomerátu desítek firem), v žebříčku Fortune Global 500; celkový obrat čítá 26,8 miliardy dolarů

2000 – Firma zakládá loďařskou společnost Cosco Shipyard Group; má šest loděnic, dvanáct doků s kapacitou 30 lodí o celkovém výtlaku 1,85 milionu tun

490 milionů eur zaplatila firma v roce 2008 za licenci na provozování druhého mola přístavu v řeckém Pireu; za 35 let má investovat dalších 470 milionů (včetně stavby nového mola, které bude také provozovat)

3 miliony kontejnerů firma v Pireu naložila a vyložila v roce 2014; do roku 2016 to má být 6,2 milionu

30 milionů dolarů firma ročně investuje do řecké infrastruktury (Číňané ji využívají, ale patří řeckým subjektům, obvykle státu)

1200 řeckých dělníků pracuje v Pireu pro Cosco, každý z nich si vydělá zhruba 1000 až 1200 eur měsíčně

270 milionů eur je dnešní odhadovaná hodnota přístavu v Pireu

500 milionů eur je cena, kterou chce dostat řecká vláda za prodej dvoutřetinového podílu ve společnosti, jež jej spravuje

18 milionů odbavených cestujících činí z Pirea nejživější cestovní přístav v Evropě

Zdroj

Tsipras zastavuje privatizaci

A tu Tsipras privatizaci zastavuje, na druhou stranu ale přistupuje na podmínky mnohem tvrdší, než jaké souvisely s privatizací, a to dokonce po referendu, které mu má potvrdit řecký postoj vůči věřitelům. Souhlasí s řešením až protektorátním, ve kterém bude část státního majetku Řecka zabavena způsobem až exekučním. A v seznamu tohoto majetku se nachází i přístav Pireus. A k tomu na něj navazující infrastruktura (letiště, železnice – více seznam majetku). Nabízí se otázka, jestli Tsipras skutečně hájí řecké zájmy anebo jen slouží cizím. A možná se v tom skrývá i vysvětlení jeho nepochopitelných veletočů…

Tsipras vítá čínskou delegaci v přístavu Pireus 

Pád čínské burzy, zavřená Wall Street – Goldman Sachs a boj o Evropu?

Za vlády Syrizy a Tsiprase Řecko nadále potřebuje další záchranné balíčky, ale tentokrát dění velmi vázne. V době, kdy se rozhoduje o Řecku (dle mého nikoliv o jeho dluzích, ale o uzlovém a finálním bodě ve Středozemním moři), se odehrávají další klíčové celosvětové události: summit BRICS a ŠOS a vídeňská jednání o Íránu. BRICS a ŠOS určitě USA netěší, zatímco íránské dohody jistě vítají. Ale ve stejné době padá čínská burza a vzápětí je na několik hodin zavřená Wall Street. Dle mého to byl signál Goldman Sachs Číně, ať se z Řecka stáhne,  na což ovšem Čína odpověděla jak kyber útokem na Wall Street a na americké aerolinky, tak i zastavením „iracionálních prodejů“ na své burze. Tento pohled potvrzuje i názor globálního ekonoma:

„Čínské ekonomické problémy jsou vyráběny v USA“ 

Kdo skutečně zachraňuje Řecko a kdo USA?

O dalším záchranném balíčku pro Řecko mezitím naplno rozhoduje Velká trojka: MMF, ECB a EK. V této trojce je Mezinárodní měnový fond tím, který od začátku nejvíce trvá na záchraně Řecka odpuštěním části jeho dluhů. Když si to přeložím, MMF nechce řecké oddlužení přes zabavování jeho majetku, ale (snad?) skutečně odpuštěním části dluhů. Když s exekutorsko-protektorátním řešením Řecka přišly ECB a Německo, MMF se dokonce ozval, že to stejně nebude k ničemu a že odpuštění části dluhů bude tak či tak nezbytné (kupodivu totéž hlásila ústy Camerona i VB). Dosud jsem měla dojem, že je to MMF, kdo „kope“ za USA (ač mi to neladilo s projevem Lagardeové v Pekingu při zakládání AIIB) a že je to Merkelová a ECB a Draghi, kdo „kope“ za zájmy Evropy. Dnes si myslím, že je tomu právě naopak – že MMF a VB vítá roli Číny v Řecku co by v bráně do Evropy, resp. že je to krok globalistů k opuštění dolaru jako světové měny, zatímco Merkelová a ECB a Draghi nadále poslušně slouží americkým zájmům a odstranění vlivu Číny (a Euroázie) z Řecka (viz Draghi a banky).

Jakou roli v tom plní Tsipras, je těžké říct, cituji : „Když čínská Cosco ovládla Pireus, byl jen jedním ze stávkujících a protestujících. V roce 2008, když vláda dohadovala s Číňany pouze pronájem přístavu, sešli se odboráři a organizovali stávky, protesty, pochody sem a tam okořeněné trochou násilí. Běžný řecký pracovní den, řeknete si; jenže mezi demonstranty tehdy byl i jistý Alexis Tsipras, dnešní premiér. Těsně poté, co letos posledního ledna vyhrál v čele silně levicové strany Syriza parlamentní volby, prohlásil, že plánovaná privatizace se konat nebude. Během několika týdnů se však zjistilo, že furiantství čerstvého premiéra bylo neuvážené. Společný tlak čínských partnerů a evropských věřitelů na něj patrně dolehl tíživěji, než si v povolební euforii představoval, a privatizace se najednou ocitla znovu na stole.“ (zdroj)

Nad tím vším ale stojí Řecko co by čínská brána do Evropy. Z vyšší perspektivy – nad vším stojí finále toho, o co šlo projektem Nabucco (nyní naokolo a se zpožděním), tedy o to, co plnil stát ISIL, vznik Kurdistánu a k tomu závěrečná dohoda s Íránem.

Jenže svět se od roku 2002, kdy byl projekt Nabucco vypracován jako další budoucnost petrodolaru, mezitím změnil. Summity BRICS, ŠOS a letošní příklon světa k AIIB potvrzují, že svět nestojí jen na USA, resp. že USA nejsou jeho pupkem. Spojeným státům, zvyklým od doby svého vzniku hrát prim, to zřejmě pořád nedochází a nelze se tedy divit jejích lpění na udržení moci. Nelze se divit, že hrají vabank a že jejich sny o globálním hegemonovi, ke kterým vzhlížejí od dob Gorbačova a revolucí 1989, nakonec žijí i padají s Řeckem. Nelze se divit, že k udržení své moci chtějí použít i NATO tak, jak o tom píše americký novinář.

Islamizace Evropy, Jade Helm, cvičení NATO, obnovení armády Japonska, závěry šetření oádu Boeingu 777

Můžeme se nyní domýšlet, jestli islamizace Evropy nebyla vůdcům ISIL slíbena odměnou za vytvoření Kurdistánu (a čemu slouží studiové nahrávky ISIL poprav), můžeme se domýšlet, jaký význam má cvičení Jade Helm v USA a následné podzimní manévry NATO. A o čem jsou zprávy, že Japonsko poprvé od konce války bude smět opět použít vlastní armádu (a kdo jiný by měl být nepřítelem, ne-li Čína) a o čem jsou závěry vyšetřování pádu Boeingu 777 na území Donbasu, obviňující z jeho sestřelení proruské separatisty (zde ovšem stojí za pozornost, že i Česká televize dala prostor názoru, že za vším je třeba hledat ropovody a plynovody  – viz v čase od cca 03:00 zde). Zatímco si USA myslí, že už stačí jen zvládnout Řecko a plán na udržení dolaru a odstavení Ruska bude ve finále, nevšimly si, že svět je mezitím odepsal. Ten Írán, pro jehož zdroje se dělo arabské jaro, Ukrajina, Kurdistán a ISIL (a zřejmě i islamizace Evropy), se v příštím roce chystá přidat k BRICS a ŠOS.

Ale úplně z nejvyšší perspektivy není náhoda, že právě v místech přístavu Pirea se ve 4. století odehrála zásadní bitva mezi Západem a Východem a k níž se váže toto proroctví:

„Až budou obydlí všechna, jež objímá Kekropův kopec (pozn. Akropolis) 
Spolu s posvátným Kithairónem, v nepřátel rukou,
Dopustí Zeus, že Heladě zůstanou dřevěné hradby,
Které nápory vydrží. Prospějí vám všem i dětem.
Neradím vyčkávat v klidu, až přijde po souši jízda,
Také k četnému pěšímu vojsku se obraťte zády,
Stejně se s nimi setkáte, až přijde vhodná chvíle.
Ó božský ostrove Salamis, staneš se příčinou zkázy,
Až bude setby čas či až nastane pro sklizeň doba.“

Salamis je původní název pro přístav Pireus. Citace je ze sudby pro Pireus z časů bitvy Atéňanů s Peršany u Termophyl (Maraton) v  5. století p.n.l. (zde a zde). Pro úplnost – tehdejší Persie, to je dnešní Írán (jinými slovy Árijec), ale to už je na jiný článek. Pointa dnešního je o tom, že Řecko plní mnohem významnější roli, než jak se to jeví kolem bankovních kont.

– Pozorovatelka-   18.7.2015

Související: zde, zde, zde a  především zde