Jenom jsem byl zvědav, kdo pak bude říkat, že „Volby dopadly tak, jak dopadly“, což tradičně v Čechách pronáší ten, kdo je prohraje. Protože jsem v nich po bezmála čtvrt století znovu (úspěšně) kandidoval, jejich výsledek znamená, že budu opozičním poslancem za hnutí SPD, neboť opravdu dopadly tak, jak dopadly.

Když jsem se zamyslel nad problémy, které čekají Českou republiku v průběhu příštích dvou let, napadlo mne, že jednoznačné vítězství dvou koalic složených z pěti politických stran (108 mandátů) nemusí být v delší časové perspektivě žádná výhra. Stabilita budoucí vlády totiž kvůli tak vysokému počtu koaličních členů obvykle bývá nižší, než by se zdálo. Vycházím-li z historických analogií, pětikoalice se po roce 1989 vyskytuje poprvé, zato však představovala nejčastější sestavu vlád za První republiky. Za dvacet let se tehdy vystřídalo 10 premiérů a 19 vlád, snad jen jednou se povedlo dosáhnout čtyřletého trvání. Průměrná životnost jeden až dva roky.
   

Druhá podobnost s výsledkem z minulého týdne souvisí v počtu mandátů. V roce 2010 sice volby těsně vyhrála sociální demokracie, ale tzv. Bakalova koalice ODS, TOP 09 a VV (Věci veřejné) měla 118 mandátů. Všechny vládní strany před volbami podpořil Zdeněk Bakala, proto ten poněkud dehonestující název, ale v ČR se některé věci nemění. Podobnost s letošními volbami podtrhuje i to, že očekávané výrazné výhře Paroubkovy ČSSD zabránil Ústavní soud, když zrušil již vyhlášené předčasné volby v roce 2009 (po pádu Topolánkovy vlády). Během tohoto odkladu vznikla TOP 09 a posílily Věci veřejné. Ani 118 mandátů však nezabránilo postupnému rozpadu koalice, pádu Nečasovy vlády a předčasným volbám, v nichž překvapivě uspělo nové hnutí ANO Andreje Babiše.
   

Vnitřní pnutí a budoucí rozpory ve formující se vládní koalici naznačují již výsledky voleb a charakter jednotlivých politických stran. Příkladem mohou být lidovci. Tato strana má ve svých politických genech zapsány dva principy – prvním je „být přitom“. Vrcholu dosáhli za II. světové války, kdy lidovecký ministr seděl v loutkové protektorátní vládě a Lidová strana měla zároveň svého reprezentanta v exilové vládě v Londýně. Dlouhá desetiletí se zároveň snažila fungovat jako opozice uvnitř vládní koalice. Letos se to projevilo jen kroužkováním, kdy získali o 6 mandátů více než jim dle dohod náleželo.

Ovšem ve srovnání s uskupením STAN jsou i lidovci s celou svou více než stoletou, občas problematickou, historií čestnou a zásadovou stranou. STAN by měl mít ve svém erbu nějakou cizopasnou liánu, která hubí svého hostitele. Do voleb šel poprvé pod křídly TOP 09 v roce 2010. Kandidovat samostatně se odvážili až ve volbách do Sněmovny v roce 2017, pětiprocentní hranici však překročili jako poslední. Proto do letošních voleb šli v koalici s Piráty, kteří po kroužkování, ke kterému zastřeně voliče vyzvali STANaři, dostali 4 mandáty z 37 PirSTANem získaných. Tolik tedy k tomu, kdo povede Českou republiku do největší krize, která postihne celou Evropskou unii ještě tuto zimu.
   

Na současný nedostatek energetických surovin si EU zadělávala zhruba dvě desetiletí, zlomový moment představovalo rozhodnutí německé vlády z března 2011 o ukončení provozu jaderných elektráren v roce 2022. K tomu se přidalo urychlené zavírání uhelných elektráren zdůvodňované ochranou klimatu. Měly to nahradit tzv. zelené obnovitelné zdroje, tedy větrná a solární energie. Nikdo však nepočítal s tím, že možná jsou obnovitelné, ale zcela určitě dočasné a nespolehlivé. Trpké ovoce klimaalarmismu, greténismu a vítězství zelené ideologie nad zdravým rozumem dozrává právě teď.
   

Energetické deregulace zavedené Evropskou komisí nebraly v úvahu, že dostatek stabilních dodávek levné energie představuje základní předpoklad fungování evropské ekonomiky. Paradoxně podpora „zelené energie“ vyhovuje pouze finančním spekulantům, protože, je-li něčeho málo, bude to drahé. Zatím se jedná o zdražení o stovky procent. Ve výsledku to skoro vypadá na předčasné finále Zeleného údělu. Elektřiny a plynu bude nedostatek, takže zdraží natolik, aby ji většina obyvatel nemohla zaplatit bez dotování ze strany státu, který na to nebude mít. Ještě hůře se povede energeticky náročným odvětvím průmyslu, takže kýžená deindustrializace EU a 55% snížení emisí CO2 bude nejspíš dosaženo již v příštím roce. Závod k nule, jak Zelený úděl nazývá unijní propaganda, tak skončí, ale hrozba rozpadu Evropské unie se enormě zvýší.
   

Ze systémového hlediska se v případě současné energetické krize jedná o (možná) nechtěný důsledek špatně připravené a bezohledně vynucované modernizační politiky. Jedinou možnou obranu proti byrokratické zvůli Bruselu vidím v české samostatné energetické politice, která bude brát v úvahu pouze naše národní zájmy. Podobný postup od vznikající vládní koalice nečekám.