A k našim dějinám patří i příběhy lidí, jejichž děti ve třicátých letech hladověly a oni o deset let později pochodovali se samopaly a červenými páskami na rukou. A o dalších pár let později toho litovali. Za ty roky se smířili s tím, že tu vždy bude nekomunistická většina a že spousta lidí z nich bude mít trochu legraci. A že když se řekne „soudruh“, zazní v tom i trocha sarkasmu. I to patří k našim dějinám a naší kultuře.

A teď to vypadá, že po sto letech od založení se blíží svému konci. Nestalo se nic zásadního. Neproběhl žádný skandál, nebyl odhalen žádný zločin, nestalo se nic děsivého. Vše končí tak nějak samo, prostě z pohodlnosti. Po otřesu roku 1989 se strana vzpamatovala, měla parlamentní zastoupení, měla majetek a všichni vlastně byli spokojeni. Dokonce i reprezentanti „kapitálu“ byli spokojeni. Občas zazněl nějaký výrazný projev, ale tím to skončilo. Občas zvolili do širšího vedení nějakého radikála, ale jen tak podle hesla „všeho s mírou“.

Teď bude místo soudruha Filipa nejspíš zvolena nějaká mladší soudružka, v projevech se objeví pár nových slovíček, ale nezmění se nic.

Členů bude dál ubývat a strana bude postupně směřovat k zániku. Možná bude časem založeno pár komunistických kroužků a možná budou kombinovat ideologii s hipsterskými kostými ze třicátých let. Ale to už nebude mít s komunistickou stranou nic společného.

A že by na poslední chvíli došlo k nějaké mobilizaci? Jsem skeptický. Kdyby to bylo v možnostech té strany, už by k ní došlo dávno.

Je to paradox. Revoluční strana umírá na strach ze změn a z radikalismu.

Někteří samozřejmě budou jásat. Zejména mladí eurodemokraté – ano, ti co jezdí na zahraniční stáže, kde pak chodí na mejdany do hospod vyzdobených portréty Che Guevary a velkého kormidelníka Maa.