Nestojí za to obeplouvat svět jen proto, aby se spočítaly kočky v Zanzibaru, jak to provedl pan Pickering. Ale i tohle můžete podniknout, když vás nic lepšího nenapadne, a třeba objevíte na jednom z pólů nějakou „Symmesovu díru“, skrze níž proniknete konečně do nitra zeměkoule. Anglie i Francie, Španělsko i Portugalsko, Zlaté pobřeží i Pobřeží otroků, všechny tyto země sousedí bezprostředně s tímto skrytým soukromým mořem; ale žádný koráb si ještě netroufl vyplout odtud za obzor, ačkoli odtud vede nepochybně přímá cesta do Indie. I kdybys ovládl všechny jazyky a přizpůsobil se zvykům všech národů, i kdyby ses pustil dál než všichni cestovatelé, zdomácněl v každém podnebí a přiměl sfingu, aby tloukla hlavou o kámen, stejně se drž pokynu starého filozofa a zkoumej sám sebe! A to vyžaduje bystrý zrak a odvahu. Jen ztroskotanci a zběhové se hlásí do války, zbabělci, kteří utečou a dají se naverbovat. Vydej se teď na tu nejdelší cestu na západ, která neskončí u Mississippi nebo na břehu Pacifiku, a nevede dál ani do vyčerpané Číny nebo Japonska, ale směřuje přímo po tečně této sféry, v létě i v zimě, ve dne i v noci, i pak, až zapadne slunce, až zapadne měsíc, až zapadne nakonec i země.

Francouzský státník Mirabeau prý provozoval loupežná přepadení, „aby se přesvědčil, jak odhodlaný člověk musí být, chce-li se zařadit mezi formální odpůrce nejsvětějších zákonů společnosti“. Prohlásil, že „voják bojující v sevřeném šiku nemusí mít z poloviny tolik odvahy jako nějaký lapka,“ a že „čest a náboženství nikdy nestály v cestě dobře uváženému, pevnému předsevzetí.“ To byl mužný názor v očích světa, ale přesto plytký, ne-li zoufalý. I člověk rozumnější se stal už nejednou „formálním odpůrcem“ toho, co se považuje za „nejsvětější zákony společnosti“, jen proto, že byl poslušen zákonů ještě posvátnějších a prokázal tak zmužilost, aniž by dělal bůhvíco výjimečného. Není radno, aby člověk zaujímal takový postoj vůči společnosti, ale měl by si zachovat ať už jakýkoli postoj, k němuž dospěje tak, že uposlechne zákony svého bytostného já, postoj, který nebude nikdy odporovat vládě spravedlivé, kdyby se náhodou taková vláda někde vyskytla.

Odešel jsem z lesů ze stejného důvodu, z jakého jsem se tam odebral. Snad mi přišlo na mysl, že musím prožít ještě několik dalších životů a pro tenhle už nemám dost času nazbyt. Je pozoruhodné, jak snadno a nevědomky zapadneme do určité dráhy a uděláme si z ní pro sebe vyšlapanou cestičku. Nepobýval jsem tu ani týden, a už si mé nohy prochodily stezku od mých dveří ke kraji rybníka; a přestože je to už pět nebo šest let, co jsem po ní chodil, je stále celkem znatelná. Obávám se ovšem, že si ji možná oblíbili i jiní a tak se zasloužili o to, že nezarostla. Půda je tu na povrchu měkká, poddajně vtiskující lidské šlépěje, a tak je tomu i se stezkami, po nichž kráčí lidská mysl. Jak projezděné a prašné jsou pak dozajista silnice světa, jak hluboké jsou koleje tradice a konvence! Za své plavby jsem nezatoužil po pohodlí kajuty, bylo mi milejší zůstat s mužstvem před hlavním stěžněm na palubě světa, neboť tam jsem mohl nejsilněji vnímat svit měsíce mezi horami. Teď už se mi nechce sestoupit dolů.

Ze svého pokusu v lesích jsem získal aspoň tohle poučení: jestliže člověk zamíří bez váhání tam, kam ho vedou jeho sny, a vynasnaží se žít životem podle svých představ, dosáhne výsledku, s jakým se běžně nesetká. Některé věci hodí za hlavu, překročí neviditelnou hranici, nové, univerzální a snášenlivější zákony se začnou ustavovat kolem něho a v něm, anebo se staré zákony rozšíří a budou vykládány k jeho prospěchu v svobodnějším duchu a on bude žít, jak žijí svobodné bytosti vyššího řádu. Podle toho, jak oprostí svůj život, zjednoduší se i zákony vesmíru, a samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí. Jestliže jste si vystavěli vzdušné zámky, pak jste nepracovali nadarmo; tam ve vzduchu totiž mají být. A teď je čas, postavit pod nimi základy.

Je směšné, co požaduje Anglie a Amerika, totiž že máte mluvit tak, aby vám tam rozuměli. Ani lidem, ani muchomůrkám to prostě není dáno. Jako by na tom záleželo – vždyť je toho na světě tolik, co vám rozumí i bez nich. Jako kdyby příroda stranila jen jednomu způsobu dorozumívání, nedokázala uživit právě tak ptáky, jako čtvernožce, tvory, co létají i co se plazí, a jako by hý a prr, kterým rozumí vaše Straka, byly tou nejlepší angličtinou. Jako kdyby bezpečí záviselo jen na hlouposti. Obávám se zejména toho, že moje vyjadřování nebude třeba dostatečně přehnané, výstřední, že se nepustí dost daleko za hranice mé denní zkušenosti, tak aby bylo přiměřené pravdě, o níž jsem přesvědčen. Výstřednost, přemrštěnost – ta přece odvisí od toho, jaká ohrada vás svazuje. Stěhovavý buvol, který hledá nové pastviny v jiných zeměpisných šířkách, si nepočíná zdaleka tak extravagantně jako kráva, která uprostřed dojení převrhne díži, přeskočí brlení výběhu a pádí za svým teletem. Toužím promluvit si někde ničím neomezován, jako člověk ve chvíli procitnutí, k lidem, kteří také procitli; neboť jsem přesvědčen, že se ani kdovíjakým přeháněním nedoberu podstaty svého pravdivého vyjádření. Cožpak ten, kdo se jednou zaposlouchal do hudby, se ještě může bát, že by jeho mluva mohla být vůbec někdy nadsazená? Pokud jde o budoucnost či z hlediska možného, měli bychom žít zcela bez zábran a navenek neurčitelně, s obrysy v tu stranu matnými a mlhavými; podobně i naše stíny vzlínají k slunci jakýsi nepostřehnutelný opar. Prchavá pravda našich slov by měla neustále prozrazovat nedostatečnost toho, co ještě obsahovala naše promluva. Pravda našich slov bývá okamžitě přetlumočována; zůstává jen její doslovné svědectví. Slova, která vyjadřují naši víru a zbožnost, nejsou jednoznačná, a přece jsou ušlechtilejším povahám sdělná a vonná jako kadidlo.

Proč vždycky všechno snižujeme na úroveň svých nejtupějších představ a vychvalujeme si je jako něco, co nám dává zdravý rozum? „Nejzdravější“ rozum je rozum spících, a ti jej dávají najevo chrápáním. Někdy máme sklon stavět na roveň ne tak přitroublé osoby s těmi značně přitroublými, protože umíme ocenit jen tu zbývající část jejich důvtipu. Jsou takoví, kteří by zkritizovali i ranní červánky, kdyby vůbec někdy tak časně vstali. „Tvrdí se,“ jak se doslýchám, „že verše Kabírovy mají čtyři různé významy – iluzi, ducha, intelekt a obecně srozumitelnou moudrost véd,“ ale v této končině světa bývá důvodem k stížnosti, když něčí spisy připouštějí více než jeden výklad. Zatímco se Anglie ze všech sil snaží vyléčit bramborovou sněť, nevynasnažil by se někdo vyléčit sněť mozku, která se rozmáhá mnohem šířeji a zhoubněji?

Doufám, že se nedopouštím nejasností, ale velice by mě potěšilo, kdyby se na těchto stránkách nenašla v tomto ohledu osudnější závada, než byla shledána na ledu z Waldenu. Jižní odběratelé namítali proti jeho modré barvě, která je důkazem jeho čistoty, že prý je kalná, a dávali přednost ledu cambridgskému, který je bílý, ale má příchuť plevele. Čistota, která se lidem zamlouvá, je jako mlžina, která zahaluje zemi, a ne jako blankytný éter nad ní.

Někteří nám ustavičně hučí do uší, že my Američané, a ti moderní vůbec, jsme intelektuální trpaslíci proti lidem starověkým, dokonce i proti alžbětincům. Ale jaký to má smysl? Živý pes je lepší než pošlý lev. To snad se člověk má jít oběsit, protože patří k plemeni pygmejů a ke všemu není ze všech tím největším pygmejem? Ať si každý hledí svého a snaží se být tím, čím byl stvořen.

Proč se máme tak zoufale pachtit po úspěchu a v tak zoufalých podnicích? Jestliže někdo neudržuje krok se svými souputníky, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka.

Nechme ho kráčet podle hudby, ať je v jakémkoli rytmu a jakkoli daleko. Nesejde přece na tom, jestli dozraje jako jabloň nebo dub. Má snad proměnit své jaro v léto? Pakliže ještě nevznikly podmínky pro to, k čemu jsme byli stvořeni, jakou skutečností bychom je mohli nahradit? Nemíníme ztroskotat na liché skutečnosti. Máme snad nad sebou pracně klenout nebeskou báň z modrého skla, abychom pak, až ji dovršíme, vzhlíželi stále jen k té pravé éterické báni, jako kdyby tamta vůbec nebyla?

Ve městě Kuru žil kdysi umělec, který celou svou bytostí prahl po dokonalosti. Jednoho dne mu přišlo na mysl, že si zhotoví poutnickou hůl. Když uvážil, že při nedokonalém díle neodmyslitelně spolupůsobí čas, kdežto do dokonalého díla čas nezasahuje, řekl si: Ta hůl musí být v každém ohledu dokonalá, i kdybych ve svém životě už nic jiného neudělal. Ihned se odebral do lesa, aby tu našel nejvhodnější dřevo, neboť hůl podle jeho mínění nesměla být zhotovena z něčeho podřadného; a jak tak hledal a větev za větví odvrhoval, jeho přátelé ho jeden po druhém opouštěli, neboť při své práci stárli a umírali; on však ani o vteřinu nezestárl. Jeho cílevědomost a odhodlanost a jeho zanícená zbožnost ho obdařily, aniž o tom věděl, věčným mládím. Protože Času ani trochu neustoupil, Čas mu sám ustoupil z cesty a jen opodál vzdychal, neboť ho nemohl přemoci. Než nalezl hůl, která mu po všech stránkách vyhovovala, z města Kuru byla už jen ubohá rozvalina; usedl na hromadu sutě a jal se hůl oloupávat. Než ji zpracoval do patřičného tvaru, kandaharská dynastie vymřela, a tak bodcem hole vepsal jméno posledního potomka rodu do písku a znovu se pustil do díla. Než hůl uhladil a vyleštil, dlouhé údobí Kalpy už dávno pominulo a Polárka už přestala být Polárkou, a dříve než nasadil rukojeť a ozdobil hlavici drahými kameny, Brahma se mnohokrát probudil a opět usnul. Ale proč o tom všem tak zdlouha vykládám? Když se naposled dotkl svého díla, náhle se před očima užaslého umělce zjevilo jako nejkrásnější ze všech výtvorů Brahmových. Tou holí vytvořil nový kosmos, svět souladný v celé jeho kráse, v němž po dávných městech a dynastiích, jež se rozpadly, nastoupily lepší a skvostnější. A teď poznal podle hromádky dosud čerstvých štěpin u svých nohou, že uplynuvší čas, který strávil nad svým dílem, byl jen iluzí, klamem, a že neuplynulo víc času, než je ho třeba, aby jediná jiskřička z Brahmova mozku dopadla do mozku smrtelníkova a roznítila v něm troud. Dřevo, jehož užil, bylo čisté, a jeho umění bylo také čisté – jak by výsledek mohl být jiný než zázračný?

Jsou věci, jimž můžeme vtisknout jistou tvář; žádná však nám nakonec nemůže prospět víc než tvář pravdy. Ta jediná se neobnosí. Většinou nejsme tam, kde jsme – jsme totiž v klamném postavení. Z jakési slabosti charakteru předpokládáme jistý stav věcí a vžijeme se do něj, takže se ocitneme současně v dvojím stavu mysli, z něhož se dvojnásobně nesnadno vymaňujeme. V okamžicích jasného vědomí vnímáme jenom fakta, pouze stav, jaký je. Říkejte jen to, co nezbytně musíte říci, ne to, co byste měli říkat. Jakákoli pravda je lepší než předstírání pravdy. Toma Hyda, dráteníka, se zeptali, když stál pod šibenicí, zda má ještě něco na srdci. „Povězte krejčím,“ pravil, „aby nezapomínali dělat na niti uzlík, než udělají první steh.“ Přání jeho společníka upadlo v zapomenutí.

Ať je tvůj život sebemizernější, utkej se s ním a prožívej ho; nevyhýbej se mu a nespílej mu. Není tak špatný, jako jsi ty. Jeví se nejchudší, když jsi nejbohatší. Šťoura bude do něčeho šťourat i v ráji. Miluj svůj život, i tak nevábný, jaký je. Kdoví, i v chudobinci se ti mohou naskytnout chvilky příjemné, vzrušující, báječné. Zapadající slunce se odráží v oknech takového domu stejně zářivě jako ve sklech boháčova sídla; sníh před jeho dveřmi taje na jaře právě tak časně. Člověk vyrovnaný může tam žít podle mého náhledu stejně spokojeně a mohou ho napadat stejně radostné myšlenky jako v paláci. Často mi připadá, že městská chudina žije nezávisleji než všichni ostatní. Možná, že jsou prostě tak velkomyslní, že dovedou věci přijímat bez hloupých rozpaků. Většinou si lidé myslí, že jsou povzneseni nad to, aby se dali vydržovat městem, ale častěji se stává, že jim nevadí vydržovat se na vlastní pěst nekalými způsoby, což jim na dobré pověsti nijak nepřidá. Pěstujte chudobu jako zahradní rostlinku, jako šalvěj. Nezatěžujte se příliš úsilím získat nové věci, ať to jsou šaty nebo přátelé. Obraťte staré; vraťte se k nim. Věci se nemění; my se měníme. Prodejte své šatstvo a zachovejte si své myšlenky. Bůh se postará, abyste nepostrádali společnost. Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami. Filozof pravil: „Armádu o třech divizích můžete zbavit jejího generála a uvést ji ve zmatek; ani nejubožejšího prosťáčka nemůžete však zbavit jeho myšlenky.“ Nesnažte se tak dychtivě rozvíjet svou osobnost, vystavovat ji příliš mnoha vlivům, jež by si s ní pohrávaly; je to všechno plýtvání silami. Skromnost podobně jako tma zjevuje nebeská světla. Stíny chudoby a nízkosti nás opřádají – „a hle! – našim zrakům otevírá se dokořán vesmírný svět“. Často je nám připomínáno, že i kdyby nás někdo zahrnul bohatstvím Kroisovým, naše cíle musí přesto zůstat stejné a naše prostředky v podstatě tytéž. A navíc, zužuje-li chudoba rozsah vaší působnosti, nemůžete-li si dejme tomu kupovat knihy a noviny, pak jste odkázáni jen na ty nejvýznamnější a nejpodstatnější zkušenosti; jste nuceni zabývat se těmi životadárnými látkami, které vydávají nejvíc cukru a nejvíc škrobovin. Nejlahodněji chutná život přímo od kosti. Jste chráněni před malicherným počínáním. Člověk na nižším stupni neztrácí nikdy nic projevem velkodušnosti na stupni vyšším. Nadbytečné bohatství může si koupit jen věci nadbytečné. Na to, co potřebuje duše, není třeba peněz.

Žiji v koutku jakési olověné zdi, do níž při slévání přimísili i trochu zvonoviny. Často, když v poledních hodinách odpočívám, dolehne mi k uším zmatený cvrkot. To takhle hlučí moji vrstevníci. Sousedi mi líčí, co všechno zažili se slavnými pány a dámami, s hodnostáři, s nimiž hodovali u jednoho stolu; ale jejich povídání mě zajímá asi tolik jako to, co se dočítám v Daily Times. Jejich zájem a hovory se točí ponejvíce kolem šatstva a vybraných mravů, ale oblečte husu, do čeho chcete, pořád zůstane husou. Vyprávějí mi o Kalifornii a Texasu, o Anglii a obou Indiích, o ctihodném panu X z Georgie nebo Massachusetts, o všech chvilkových a pomíjivých jevech, až se už už chystám vyskočit z jejich zajetí jako mamelucký beg z egyptské citadely. Nejraději se řídím vlastním kompasem – nemíním kráčet v lesku a pompě slavnostního průvodu, na význačném místě, ale pokojně, smím-li, s Tvůrcem všehomíra – nechci žít v tomto neklidném, nervózním, rušném, povrchním devatenáctém století, ale v rozjímání stát nebo sedět a nechat je míjet. Co vlastně lidé oslavují? Všichni jsou v nějakém pořadatelském výboru a ustavičně od někoho čekají nějaký proslov. Bůh je jen dočasným předsedou a senátor Webster je jeho řečníkem. Já rád vše zvažuji, na něčem se pevně ustanovuji, tíhnu k něčemu, co mě opravdu silně a přesvědčivě přitahuje – nepokouším se nadlehčovat rameno vahadla, aby ukazovalo méně – nedělám si klamné představy o věcech, beru je takové, jaké jsou; ubírám se jedinou cestou, kterou se mohu ubírat a na které mě žádná moc nemůže zastavit. Neskýtá mi žádné potěšení začínat s výstavbou klenby dříve, než jsem položil solidní základy. Nehrajme si jako nerozvážní kluci na tenkém ledě! Všude je pevné dno. Dočetli jsme se o jistém pocestném, který se zeptal chlapce, zda bahnisko, kudy měl jet, má pevné dno. Chlapec odpověděl, že má. Ale vzápětí se kůň pocestného probořil až k podpěnce. „Neřekls mi, že tenhle močál má pevné dno?“ otázal se pocestný. „Také že má,“ odvětil chlapec, „jenže jste se k němu ještě ani z poloviny nedostal.“ A tak je tomu s močály a pohyblivými písky společnosti, ale v tom se vyzná chlapec teprve značně odrostlý. Jenom to, co se promyslí, prosloví nebo vykoná za jisté vzácné shody okolností, je dobré. Nepatřím k těm, co pošetile zatloukají hřebík do pouhé omítnuté laťkoviny; něco takového by mi v noci nedalo spát. Dejte mi kladivo a nechte mě osahat si ve stěně obložení. Zarazte jak se patří hřebík a hlavičku tak svědomitě roznýtujte, abyste se v noci mohli probudit a pomyslet s uspokojením na svou práci – práci, k níž můžete bez uzardění vzývat i Múzy. Tak jedině vám pomůže Bůh, jinak ne. Každý zatlučený hřebík by měl být čímsi jako dalším nýtem ve stroji vesmíru a vy pokračovatelem v jeho díle.

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Pohostinnost byla tak studená, až mrazila. Napadlo mě, že mnoho nechybělo, aby ztuhla v led. Hovořilo se o tom, jak staré je víno a z kterého proslulého ročníku; já jsem však přemýšlel o víně starším, o víně novějším a čistším, ročníku ještě slavnějšího, které tu neměli a koupit si nemohli. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, „přijímání“ návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.

Jak dlouho budeme vysedávat pod sloupy svých balkónů a oddávat se jalovým a omšelým ctnostem, které z každé práce činí něco nepřístojného? Jako kdybyste začínali den s trpělivou shovívavostí a najali si nádeníka, aby vám okopal brambory, a pak šli odpoledne s vypočítavou dobrotivostí konat skutky křesťanské pokory a lásky! Zamysleme se nad čínskou pýchou a netečnou samolibostí lidstva. Tato generace si velice zakládá na tom, že je poslední větví vynikajícího rodu; a v Bostonu, Londýně, Paříži a Římě se honosí svým dlouhým rodokmenem a s uspokojením mluví o svém přínosu pro umění, vědu a literaturu. Jsou to kroniky filozofických společností a veřejné chvalořeči našich velikánů! Je to dobrý Adam přemítající o své vlastní znamenitosti. „Ano, vykonali jsme veliké činy a zapěli božské zpěvy, které nikdy nezaniknou“ – totiž tak dlouho, dokud si je my budeme schopni pamatovat. Učené společnosti a velicí muži říše asyrské – kam se poděli? Jací jsme to nezletilí filozofové a výzkumníci! Ani jeden z mých čtenářů neprožil ještě celý lidský věk. Tohle jsou snad teprve jarní měsíce v životě lidstva. I když máme zkušenosti se svrabem vlekoucím se třeba sedm let, ještě jsme se v Concordu nedočkali cikád, které se líhnou z larev až po sedmnácti zimách. Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Většina z nás se nevnořila ani šest stop pod její povrch a nad něj se o nic víc nevznesla. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek. Jsme to věru hlubocí myslitelé a zanícení ctižádostivci! Když se v lese zastavím nad nějakým hmyzem proplétajícím se sosnovým jehličím v usilovné snaze uhnout někam před mým pohledem, ptám se sám sebe, co se mu asi honí v té jeho ustrašené hlavičce, že ji přede mnou schovává – vždyť bych mu snad mohl přinést nějaké dobrodiní a sdělit jeho národu něco povzbuzujícího, a tu si musím vzpomenout na většího Dobrodince, na vyšší Rozum, který stojí nad lidským hmyzem.

Do světa nepřetržitě proudí nové a nové myšlenky, a přece snášíme až neuvěřitelnou zabedněnost. Stačí se jen zmínit, jakým kázáním se ještě naslouchá i v těch nejosvícenějších zemích. Máme taková slova jako radost a žal, ale ta jen zatěžkávají nějaký žalm vyzpívávaný huhlavým hlasem, zatímco my věříme ve věci všední a přízemní. Myslíme si, že můžeme měnit jen své oblečení. Říká se, že Britská říše je nesmírně veliká a vážená a že Spojené státy jsou velmoc prvního řádu. Nevěříme, že za každým člověkem se vzdouvá a klesá moře, které může Britskou říši odplavit jako třísku, kdyby mu něco tak nekalého přišlo na mysl. Kdo ví, jaký druh sedmnáctileté cikády vyleze příště ze země? Soustava světa, v kterém žiji, nebyla sflikována jako britská vláda za rozhovoru po obědě při sklence vína.

Život v nás je jako voda v řece. Může letos vystoupit výš, než vůbec kdo pamatuje, a zaplavit vyprahlé výšiny; i v tomto roce se může všelicos sběhnout, velká voda by mohla vytopit všechny naše ondatry. Kraj, kde žijeme, nebyl vždycky souší. Daleko ve vnitrozemí jsou vidět břehy, které za dávných časů omýval proud – ještě než jeho zátopy začala zaznamenávat věda. Jistě kdekdo slyšel příběh, který koloval po celé Nové Anglii, o statném krásném brouku, který vylezl ze suché desky starého stolu vyrobeného z jabloňového dřeva, stolu, který stál šedesát let v kuchyni jednoho farmáře, nejdřív v Connecticutu a potom v Massachusetts – vylíhl se z vajíčka nakladeného do živého stromu ještě o mnoho roků dřív, jak se ukázalo na počtu letokruhů kolem něho; několik týdnů ho slýchali, jak se prokusuje ven, nejspíš „vysezen“ teplým kotlíkem. Koho by tahle historka neposílila ve víře v zmrtvýchvstání a v nesmrtelnost? Kdož ví, jaký nádherný okřídlený život, jehož vajíčko je už věky pohřbeno pod mnoha soustřednými kruhy dřevnaté topornosti v zmrtvělém, uschlém životě společnosti, poté co bylo nakladeno do běli svěžího zeleného stromu, jenž pozvolna nabral podobu jeho dobře proschlé hrobky – a možná že ono prohryzávání poslouchá už roky užaslá lidská rodina usazená kolem hodovního stolu – kdož ví, zda se znenadání nevynoří z krajně nevkusného zánovního nábytku této společnosti, aby se konečně mohl radovat z nádherného letního dne!

Neříkám, že si tohle všechno anglický John nebo americký Jonathan opravdu uvědomí; ale tak se mi už jeví onen zítřek, jehož rozbřesk se pouhým během času nikdy nedostaví. Světlo, které nám zcela oslňuje zrak, je pro nás tmou. Jenom ten den vysvitne, pro nějž jsme probuzeni. Ještě další den se chystá vzejít. Slunce není víc než jitřenkou.

Autor: Henry David Thoreau