Ovšem kondenzační plynový kotel se bez elektřiny neobejde. Takže klika, že ta „kosa“ nebyla zas až tak veliká a stačila mikina. Ale chudáci lidé s malými dětmi, píše na facebooku Jaroslav Štefec.

Teorie praví, že ČEZ by měl být schopen odstranit poruchy (říkají tomu "neohlášené odstávky") do 18 hodin od jejich vzniku. Tedy asi pokud nevyhlásí „kalamitní stav“. Který vyhlásil a poruchu v limitu tudíž neodstranil. Dost mi vadilo, že infolinka ČEZu, kde by se člověk mohl doptat, nefungovala. Po třech zazvoněních ohlásila nekompromisně: "Volané číslo je momentálně nedostupné!" a odpojila se. Chápu, měli toho hodně. Ale možná že při trochu menším tlaku na „racionalizaci“ a „zeštíhlování“ by bylo víc lidí na práci. Prostředky by se určitě našly. Co takhle přestat se „strategickými investicemi“ na Balkáně a v Turecku? To se to investuje, když vlády ochotně odepisují nesmyslně prošustrované peníze pod hlavičkou „špatná podnikatelská rozhodnutí managementu“. Z našich peněz, jak jinak!

Viditelně nám tedy chybí nejen armáda, schopná bránit republiku, zdravotnictví, schopné zvládnout pandemii, nebo zemědělství, schopné zajistit dostatek potravin pro případ nouze. A dobře zásobené státní hmotné rezervy. Chybí nám toho daleko víc, třeba účelná a efektivní energetická politika. Nejspíš je načase začít se s veškerou vážností připravovat na dlouhé zimní „blackouty,“ a možná i „gazouty“. Než totiž začneš kopat do medvěda, ověř si, že máš kudy a kam utíkat. A Tchaj-wan nám nezajistí ani „pitomé“ čipy pro Škodovku, natož plyn pro doplnění našich poloprázdných zásobníků. Bez ohledu na to, že my, občané, si víc než dobře platíme jednoho Tchajwance v čele podivné instituce, zvané Senát.

Jak se zdá, tlupa politických amatérů, kteří nám hodlají v příštích čtyřech letech lajnovat naše životy, vstup do sněmovny nebo jmenování do vládních pozic považuje za akt rovnocenný poobědvání Šalamounovy stolice. Přesně v duchu tzv. Rumlova pravidla: "Profesionalitu získává politik jmenováním do funkce". Což samozřejmě nijak neomlouvá předešlé vlády, jejichž „moudrá vládnutí“ nás během uplynulých 30 let bezuzdého rozkrádání a okrádání našeho státu, polického amatérismu a přímo gejzírů hlouposti a neschopnosti dostalo do současné schizofrenní, prakticky bezvýchodné situace.

Za normální situace by mě volby a jejich výsledky ponechávaly víceméně v klidu. Jenže současná povolební situace není jenom prostou výměnou vládních garnitur. Je zvnějšku řízeným pokusem o nevratné dotažení třicet let pečlivě připravované definitivní porážky jednotlivých zemí bývalého "východního bloku" a jejich (naší) přeměny v systém nesvéprávných exploatovaných kolonií. Což je terminus technicus, s jehož definicí je současný stav ČR jako pseudostátu v dokonalém souladu prakticky ve všech kategoriích, počínaje ekonomickými a konce zahraničně bezpečnostními a kulturními.

"Krev na dlažbě" je totiž ideálním prostředkem k vyvolání strachu.  A ten, jak známo, je optimálním nástrojem k ukotvení "nových pořádků", ať už jim říkáte "NWO", "fašismu", "komunismus", nebo „liberální demokracie“. Jenom tentokrát nebude v čele konkrétní osoba, označitelná za "zloducha", kterou by bylo možné nenávidět. Velký bratr, skupina bez tváře a konkrétní osobnosti, čirá ideologie, navenek, pro "dav", představovaná pimprlaty, nazývanými "politici".

Naši noví neomezení vládcové (jak se aspoň domnívají) si zatím zvykají v nových rolích a rvou se o lukrativní posty. Jsem si prakticky jist, že nikdo z nich nemá představu o tom, jak řídit něco tak složitého jako je stát. Andrej Babiš se to učil 8 let, a už mu to začínalo trochu jít. Volby ale dopadly tak, jak dopadly, a naše těžce zkoušená země je nucena „přepřahat“ vedení bohužel přesně v tom okamžiku, kdy by v jeho čele měli stát zkušení politici, lidé, kteří rozumí fungování státu, umí řídit své resorty a dokážou přemýšlet nikoliv v kategoriích „nutnost zrovnoprávnění LGBT“, „Green Deal nás zachrání“, nebo „EU je naše spása“, ale spíše „co udělat pro dostatek potravin“, nebo „jak zajistit potřebné množství plynu na zimu“. Bojím se, že TENTO způsob myšlení je partě politických hochštaplerů, kterým není stydno pokoušet se o likvidaci nemocného prezidenta republiky, nejen naprosto cizí, ale navíc i dokonale ukradený, končí komentář Jaroslav Štefec.